Zájmová činnost

V dnešní době se kroužků pro děti nabízí přehršel. Jak tedy vybírat? To je jednoduché (pomyslí si rodič naivka), přece podle jejich zájmu/ů.

Madlenku zajímá všechno (od zálesáka přes králičí hop až po street dance). Chce chodit všude a dělat všechno.

Vojtův zájem je jediný a velký - sedět doma a nevytáhnout paty, jediné v čem na první pohled vyniká je dráždění své sestry a pořádání ninja soubojů s bratrem.

Proto jsme se rozhodli omezit tuto rodičovské nervy drásající zábavu vhodnou volnočasovou aktivitou. Jenže kluk neví... První Vojtův kroužek byl tedy zvolen, protože následoval dvakrát týdně hned po škole, vhodně časově navazoval. Sborový zpěv.

Nebudu to rozmazávat, jen krátce. Dětský sbor má v našich končinách dlouholetou slavnou tradici, ovšem nutno přiznat, že chlapci není příliš vyhledáván. Dodnes nechápu, jak se nám podařilo přesvědčit harmonického jedince. Asi paní sbormistryně, která by mohla z fleku vést oddíl skautů. Krize přišla až v dubnu. Navrhla jsem, že tedy "dochodí sbor" do konce školního roku a od září si místo toho vybere jiný kroužek, podle své libosti. Vojta propukl v pláč. Že už nikdy nikam nechce chodit, že chce být doma prostě jen tak doma a hrát si. Koncem školního roku se to ustálilo a nadšeně tedy zpívá druhým rokem (troufám si tvrdit, že je to strop, příští rok už to nevidím příliš nadějně - vypadá to na posun směrem ke sportu - hlasivky už má rozcvičené teď začne cvičit zbytek těla).

Musím se přiznat, že u výběru dalšího kroužku jsem prostě vsadila na náhodu. My totiž máme prostoje, když čekáme na Máju, v zimně zajdeme do kavárny, kde se Vojta ukrutně nudí a stále vyžaduje něco dalšího k jídlu či pití. Naštěstí na stránkách domu dětí mají takový hezký dotazníček, ten vyplníte a on vám vyplivne všechny kroužky třeba ve čtvrtek odpoledne. Teď už jen najít vhodný kroužek zapadající do našeho harmonogramu - dokonce byl výběr ze dvou. Ententýkydvašpalíky... Bylo rozhodnuto Vojta bude mladým modelářem. Miluju tyhle náhody... Zjistil, že tam chodí spolužáci ze třídy, pan vedoucí je taky nadšenec každým coulem (to byste ho museli vidět). A ještě ušetřím, muhehe.

Vánoční

Milý Ježíšku, děkuji ti, že všechno tak hezky dopadlo.

Nejprve jsme přežili stěhování týden před vánoci (kamarádům velký dík - oni vědí) v nastalém chaosu našli všechny vánoční dárky, doufám...

Nejvíc mě letos asi dostala vánoční pošta, nevím, jak u vás, ale u nás platí nepřímá úměra, čím více lidí čekajících na poštovní služby, tím méně okének otevřených. Když už nevědí, jaký další komerční artikl by mohli prodávat, navrhuji svařák a preclíky, třeba by pak to čekání lépe ubíhalo.

Na nábřeží opět vyrostl stánek s rybami. Takové milé sousedské zastavení. Muž mě poslal pro pstruhy k obědu - podotýkám na svou obranu, že použil množné číslo. V domnění, že se jedná o tvory podobné velikosti, co jsme v létě grilovali, tedy přerostlé mřenky, jsem si říkala, že tedy koupím dva, protože děti ryby moc nejedí. Asi mě mělo varovat upozornění, že se jedná o pstruhy lososovité, pronesené se zvednutým obočím.

Nebudu to napínat, dostala jsem dvě vykuchané velryby do igelitky a šla jsem. Pstroužci se vesele posmrtně mrskali v igelitce, dost se pronesli, tak jsem se rozhodla zkrátit si cestu po kolejích. Nejednou, plác. Pstruh se válí na pražci, v igelitce díra, no nic, vrazila jsem ho zpět do igelitky jednou rukou držela ucha, druhou roh igelitky. Plác! Pstruh se válí na pražci! Evidentně druhá díra v igelitce, nezoufám, držím ucha a oba rohy. Jenže, plác, plác! Pstruzi na kolejích, z igelitky cáry, můj čerstvě vypraný kabátek, vyleštěné botky na svátky, všechno vniveč.

Ty potvory se mrskaly až prorvaly igelit. Jenže, co teď s nima? Nejradši bych je tam nechala a utíkala pro pořádnou tašku domů, ale to nešlo. Popadla jsem tedy cáry igelitky, chytila ta kluzká nukleární hovada a utíkala, co nejrychleji po kolejích k domovu. Musel na mě být úžasný pohled. Osoba běžící styl žehlící prkno s rukama napřaženým před sebou, najednou začne ječet (pstruzi se začali mrskat), plácne s čímsi o zem a naklekne na to. A to se opakuje v rozmezí tak dvou minut (odhad vyjevené osoby), popadne, běží, ječí, položí, zaklekne, popadne, běží, ječí...

Konečně dobíhám k domovu, zvoním hlavou, jediná použitelná část těla, muž mi otvírá. Zeje na mě vypulírovaná podlaha v předsíni, připravená na pokládku zátěžového koberce, v tom se probírají nukleární hovada, krev, sliz a šupiny letí vzduchem... Dostávám držkovou. Já, která se tak obětovala pro rodinu, v potu tváře téměř s nasazením života zajistila rodině oběd. To jsem si nezasloužila :) Ty potvory se pak mrskaly na balkoně ještě dobrou půlhodinu až zatížený plech na pečení nadskakoval.

No a Štědrý den už byl jen taková třešínka na dortu. Matýsek nám usnul už před večeří, marně jsme se ho snažili budit k jídlu, k focení (jsme se fotili se spícím Matějem, u stromečku, stejně se neprobudil), k prskavkám, k dárečkům... Marno. Spal 13 hodin jako pravý bohatýr, ráno slupnul polévku od večeře a dostal dáreček, s ním si vystačil hrát, dokud se nevzbudili sourozenci a neprozradili mu sladké tajemství, že tam má těch dárečků víc. Pro Majdu byl asi nejlepší dárek už před vánoci - vlastní pracovní stůl, seděla u něho několik dnů v kuse ani večerníček nechtěla vidět, jen stříhala, lepila, malovala, skládala puzzle...

Jen nevím, jestli příští rok bude ještě Vojta věřit na Ježíška, když jsme venku prskali prskavky, povídá: "Jdu se kouknout, jestli tam táta náhodou nedává dárky pod stromeček." Rozmluvila jsem mu to, ale je to škoda! Příští rok musíme vymyslet nějakou jinou taktiku.

Adventní

Hezky jsem si malovala, jak si o adventu udělám čas, jak každý den smysluplně a uvědoměle prožiju, dokonce každý den ilustrující fotku na blog dám... a houbeles.

Ono to nějak nejde vystoupit z té rozjeté mašiny, přesednout na plachetnici a jen tak si lážo plážo (lážo možná, ale plážo...) proplout adventem. Funkce jsem omezila jen na ty fyzické a duševní zdraví zachovávající, jenže ono se to nějak za ten rok všechno nakupí.

Nejlépe moji momentální situaci vystihuje podvečerní příhoda. Kamarádi nám přivezli jmelí, jako každý rok, poklábosili jsme, co je nového tam i tady... Druhý den večer jsem málem šlápla do toho jmelí před vchodem, ostuda. Tak že ho tedy pověsím na obvyklé místo. To obvyklé místo se nachází u vchodu asi tak dvacet centimetrů na mým zorným polem, jak jinak si vysvětlit, že... vyzvednu to jmelí, kouknu na háček a hle ono tam visí (stále ještě) krásné malované vajíčko! Mega ostuda, velikonoce v prosinci!

Pak jsem se hluboce zamyslela a došlo mi, že by nebylo fér toho kraslicového vytrvalce takhle před vánoci sundat, když už tam vydržel tak dlouho. Obložila jsem ho jmelím a vydávám ho za vánoční ozdobu :)

Ale příští rok, slibuju, už to bude úplně jinak (ehm, nejspíš úplně stejně)!

Když babička hlídá - groteska...

Nedávno mě při vyzvedávání dětí vítala babička v záchvatu smíchu: "Hádej, co se nám stalo. To nevymyslíš!"

S Máťou pro Majdu do školky. Paní uklizečka akorát dokončovala úklid, v šatničce kýbl s vodou.

Babička povídá: "Tak pečlivě hlídám Majdu, aby jí do kýble nespadla čepice nebo bačkora. Známe svý lidi. Matýsek mi stojí za zády. Najednou slyším cákanec. Otočím se. Nevěřím. Máťa sedí v kýbli, voda se kolem něho vylévá. V tom vchází uklizečka. Podíváme se na sebe a obě dostáváme záchvat smíchu. Matěj řve. Konečně se přestáváme chechtat a jdeme ho vysvobodít."

Majda prohlásila, že Matěj koukal asi na výkresy a couval, couval až nacouval do kýble. Voda byla špinavá, ale teplá. Babička se rozhodla trhnout rekord v běhu s mokrým dítětem do vrchu. Prý ho donesla ještě "teplého". Nejspíš by si zasloužila zápis do knihy rekordů :)

Když prarodič hlídá...

Nikdy jsem netvrdila, že naše parta veselých rošťáků je nenáročná na hlídání, ale jsou jisté fígle.

Poslední hlídání neproběhlo úplně hladce. Babička se odebrala na předem ohlášenou akci a nechala dědu "napospast" indiánům. Naštěstí ve večerníčkové době, tož bylo vyhráno. Náš úkol byl dorazit dříve než znělka ukončí program na nejmenovaném dětském kanále, protože pak by se rozpoutala ta pravá volná zábava aneb jak zrušit dědu.

Skrze večerníček bylo tedy vyhráno, jenže... Děda sice pojal svůj úkol zodpovědně a napájel i krmil děti téměř pod tlakem (protože jim doma samozřejmě nedáváme najíst), jediný Matýsek se vymkl kontrole. Věren hlášce "Matýsek se po..." připravil dědovi nejednu pernou chvilku.

Musím říci, že děda stoupl v očích babičky tak o dvě stě procent, že si poradil a nevyklidil zbaběle pole (jako to měl ve zvyku dělat za mlada u svých dětí). Za asistence Majdy uvedl průšviháře i okolí do přijatelného stavu. Nevím tedy, jestli Majda asistovala ku prospěchu věci, spíš bych hádala opak.

Všechno zlé je pro něco dobré. Z dědy se rázem stal hrdina :)

Předškolní

První zub je venku, dlouho odolával. Majda je náležitě pyšná. My tedy na zubní vílu nehrajeme, ale Natálka to Majdě všechno vysvětlila. Ovšem ani vidina peněžní či sladké odměny Máju nenadchla tolik, aby se vzdala svého milovaného zubu. Má ho ve skleničce a chodí se na něj dívat... Celá se tetelí blahem.

Až já budu mít zuby ve skleničce určitě se blahem tetelit nebudu, ani je nebudu zkoušet dát zubní víle, to vím jistě.

Na fotu se pracuje, přístroj je jaksi nemocný.

Předvolební!

Volby prostoupily naši domácnost.

Rozbaluji zelenou obálku, vyndávám archy, když si to přišustí Mates: "Šo to je, tohletó?" Automaticky bez ohledu na věk tazatele odpovídám: "To jsou volební lístky."
Mates v ruce připravenou pastelku a velice vážně se tvářící: "Ahá, ukáž!"
Nepůjčila jsem.

Majda objevila ve schránce letáky, pěkně vyvedené s fotkami kandidátů: "Jé, to je Pepa Novák! To je ředitel... Toho já znám."
Majda někam mizí, já lákám výtečníky domů na večeři, když je konečně zaženu, vydám se hledat Majdu. Sedí na balkoně. Volám na ni: "Majdo, pojď na večeři, copak tam děláš?"
Majda se začervená: "Nemůžu ještě na večeři, vyprávím Pepíčkovi pohádku!"
Pan ředitel Pepíček ani netuší jakou má kamarádku.

V dětském pokoji propuká hádka o jakýsi veledůležitý kousek čehosi. Pravděpodobně ho ukořistila Majda, protože Vojta naštvaně ječí: "Nevolte Majdu!" A hned po vzoru předvolebních sloganů dodává: "Sebrala mi lego a nemyje si uši!"

Už abychom měli odvoleno!