Pracovníci malí

Asi už jsem dlouho zavřená doma. Děti jedou druhé kolo rýmy a kašle, zatím nevidím to světlo na konci tunelu. Včera večer už jsem si říkala, že bude líp, ale zase v noci hodina prokašlaná. Napít, zapářka, mokrý hadr na topení... už fakt nevím, co dělám špatně.

Abych se vrátila k tématu tohle je první zaznamenaná sourozenecká spoluPráce...

Postrach

Už jste to slyšeli? Řádí tu taková parta, terorizuje okolí. Nic jim není svaté. Nic nenechají na pokoji. Třese se před nimi celý kraj. Není proti nim žádné obrany.
Zde jsou výsledky jejich řádění...

Je to velice rafinovaná tlupa, pracuje tiše, přemisťuje se rychle.

Zná spoustu úhybných a maskovacích taktik.

Nejčastěji pracují v převleku.

Zatím se nám podařilo identifikovat dva členy. Říkají si Majda a Mimi.

Neradno si s nimi zahrávat, zvlášť s jejich šéfovou.

Zzz - noční šichta

Leže v posteli koukaje do stropu jsem si uvědomila, že když chrápe Majdulka, tak mě to uklidňuje.

Když chrápe muž, tak mě to rozčiluje. Jak k tomu přijde? Je to nespravedlnost. Přitom leckdy chrápe decentně potichoučku, já ležím, do stropu hledím, něžně do něj šťouchnu - nic - samozřejmě. Tak tedy dloubnu - chrupkání se přeruší na malou chvilku. No a pak už bez milosti kopnu, muž se otočí a já vím, že mám celé dvě minuty na bezodkladné usnutí.

Když jsem konečně ukonejšila Madlenku, přišel kuckající Vojta. Dala jsem zapářku, meducínku, teplé pití. Mezitím se zase vzbudila Majda a tak dokola...

Tak až je všechny konečně uspím, něžně nakopnu muže a půjdu taky spát...

Do školky

Dneska divadlo, zítra cvičení s paníčelkou, ve čtvrtek návštěva bažantnice - ke sváče prý budou párečky od paní hraběnky.

Já chci taky do školky, chci a chci a chci. Budu nejhodnější, nejpilnější a nejvzornější. Všechno sním, ještě si přidám a po o hned usnu, slibuju.

Ale nechci tam jako učitelka, ježkovi voči, to by byl ten nejhorší trest. Jak říká jedna nejmenovaná kamarádka, co má maminku učitelku ve školce - jsou jednou nohou v blázinci a druhou v kriminále. Já tomu věřím.

Noční úbor

Šla jsem spát a musela jsem se chechtat. Majdulka ležela v postýlce ve vestě (aby jí bylo teplo kvůli kašli), ale takovou tu obyčejnou měla mokrou, tak jsme vyštrachali po bráchovi frajerskou sice bavlněnou ale s imitací cvoků. K tomu měla tmavé punčocháče s rejžkama, takové ty, co jsme nosili v barvě tělové, když jsme byli malí.
Ležela na břiše a vypadala jak rozpláclej motorkář.

Ležím si tak v posteli a usmívám se nad Majdiným převlekem. Pak mi došlo, že si nejsme nic dlužný. Mě totiž bolela hlava začínající rýmou, ovšem svoji obvyklou lyžařskou čepici mám někde na půdě. Tož jsme si vypůjčila Vojtovýho plyšáka plněného pohankou a levandulí, co dostal vloni k vánocům. Přikrytá jsem byla až pod bradu, na hlavě rozpláclého psa, že mi koukal jen nos. Když jsem smrkala, tak to vypadalo, že smrká ten plyšák.

Luky se asi dost bavil, když nás tam tak v noci viděl.

Návštěvníci od Jiráska

Čtvrtek byl príma den.

Janče děkujeme za návštěvu. Davídkovi (co je samá ruka samá noha a tak o centimetr větší než Majdulka) díky za spoustu úsměvu a šibalských ksichtíků. Jo a taky, že měl s děvčaty trpělivost.

Danče díky za azyl a výborný oběd, no prostě že měla tu odvahu na destrukční četu. Anežce děkujeme za zapůjčení hraček a cestovní postýlky. A taky, že ukázala Majdulce, kde co a jak se dá otevřít, ochmatat...

Svému týmu děkuji, že snad nic vážněji nezničil a choval se v rámci možností slušně - přiměřeně svému věku. Sousedům se omlouváme.

Moc se nám to líbilo ani jsem nestihla fotit.

Neskutečná

Tuhle Vojta předváděl zase jednu scénu ze svého repertoáru - jako že on se oblékat nebude. A že neví - kde má oblečení, že neumí ponožky a že...

A to celé prosím na chodbičce před wc (už jsem tam instalovala i kobereček, aby to děti nestudilo) - neboť luxusu konání své potřeby za zavřenými dveřmi si užívám jen výjimečně.

Povídám mu, ať si alespoň oblékne slipy, ty že přece umí, že to má všechno nachystané v pokojíčku. Následovala spousta řečí (jestli je tohle teprve první puberta tak to nás při té opravdické čekají věci). Najednou se vyloupla Majdulka a nesla mu slipky. Vojta konsternován navlékl si bez keců slipy. Využívám toho a prosím Madlenku o tepláky. Co myslíte, přinesla tepláky. Pak prosím jednu ponožku, druhou. Majda bezchybně aportuje, Vojta ji pobízí a v zápalu hry se SÁM obléká. Spletla se jen u tílka, ale to Vojta nosí teprve týden, tak to ještě nemá zmáknuté.

Se vsadím, že to nebude dlouho trvat a Majda ho bude oblékat!

Mám tedy naději, že bude líp.

Pirátská

Mami já jsem pirát a oloupím tě.
Neoloupíš, já jsem taky pirát.
Tak jo, jsme všichni piráti.
Já jsem pirát, ty jsi pirát, Majdulka je taky pirát.
A co tatínek? Ten je taky pirát?
Ne ten není pirát, ten nám musí dát peníze.

Asi bych to řekla trochu zaobaleněji, ale v podstatě má Vojta pravdu.

Jedna lehce opilecká

Včera jsem šla lehce opivěná (a po sportu) kolem desáté domů. Kolem řeky. Nikde ani noha. Nad hlavou tisíce hvězd. Jen já a řeka. Tichá a tajemná. A bílá číhající kočka na břehu, její odraz se vlnil na hladině. A ondatra, co tiše plula podél břehu. A ticho. Jdu dál. Škobrtnu o kamínek. Udělá to rámus. Jako odpověď následuje žblunknutí, jen dva metry ode mě. Běhá mi mráz po zádech, cítím trochu mrazení, trochu respekt z té černé řeky. Stejně jako když jsem byla malá. Je to totiž moje řeka. Známe se už od malička. Od lávky až po horní splav. To byl náš rajón.

Náhle se mi to všechno vybaví.

Jak jsme s klukama lovili lipany holýma rukama pod plochými kameny. Jak jsme pozorovali jarní velkou vodu... Vůbec nejlepší to bylo v zimě, když řeka zamrzla. Netrpělivě jsme obcházeli a zkoušeli opatrně nohou, jestli už to půjde. Nechápu jak to, že jsme se nikdy neprobořili, i když občas jsme zaslechli pod nohama zlověstně křupání. A ty honičky na bruslích. A ty výpravy po zamrzlé řece proti proudu, kam to až šlo. No kilometr minimálně. A ten zmrzlý jez, co jsem se pokoušeli v bruslích vylézt. Co všechno se mohlo stát, ale naštěstí nestalo.

Jako rodič raději nevědět.

Zažijí to i moje děti? Dokážu se o ně nebát? Nechat jim volnost k objevování? K budování tajných skrýší. K objevování mojí řeky...


Foto je pouze ilustrační, naše řeka je mnohem skromnějších rozměrů. Foto jsem si půjčila zde

Pohádkový den

U snídaně jsme vyprávěli o otesánkovi.

U stříhání nehtů o včelích medvídcích.

Když jsem se sprchovala musela jsem volat: Kůzlátka, děťátka otevřete vrátka, jsem vaše maminka a nesu vám z lesa krmení.

Pak jsem vyplazovala na kováře jazyk a vystrkovala ze sprcháče kopýtko. Když už na mě asi po stopadesáté volalo kůzlátko, že nejsem jejich maminka, měla jsem sto chutí mu říci, že se na to můžu vykašlat, ať si teda seženou tu svojí maminku, já že jsem vlk a že je radši sežeru.

Ještěže ta Majdulka ještě nemluví. Seděla tiše v rohu koupelny a tvářila se blaženě. Podařilo se jí totiž prostčit hlavu ramínkem od mojí podprsenky, natřásala se a byla šťastná.