Včera jsem šla lehce opivěná (a po sportu) kolem desáté domů. Kolem řeky. Nikde ani noha. Nad hlavou tisíce hvězd. Jen já a řeka. Tichá a tajemná. A bílá číhající kočka na břehu, její odraz se vlnil na hladině. A ondatra, co tiše plula podél břehu. A ticho. Jdu dál. Škobrtnu o kamínek. Udělá to rámus. Jako odpověď následuje žblunknutí, jen dva metry ode mě. Běhá mi mráz po zádech, cítím trochu mrazení, trochu respekt z té černé řeky. Stejně jako když jsem byla malá. Je to totiž moje řeka. Známe se už od malička. Od lávky až po horní splav. To byl náš rajón.Náhle se mi to všechno vybaví.
Jak jsme s klukama lovili lipany holýma rukama pod plochými kameny. Jak jsme pozorovali jarní velkou vodu... Vůbec nejlepší to bylo v zimě, když řeka zamrzla. Netrpělivě jsme obcházeli a zkoušeli opatrně nohou, jestli už to půjde. Nechápu jak to, že jsme se nikdy neprobořili, i když občas jsme zaslechli pod nohama zlověstně křupání. A ty honičky na bruslích. A ty výpravy po zamrzlé řece proti proudu, kam to až šlo. No kilometr minimálně. A ten zmrzlý jez, co jsem se pokoušeli v bruslích vylézt. Co všechno se mohlo stát, ale naštěstí nestalo.
Jako rodič raději nevědět.
Zažijí to i moje děti? Dokážu se o ně nebát? Nechat jim volnost k objevování? K budování tajných skrýší. K objevování mojí řeky...
Foto je pouze ilustrační, naše řeka je mnohem skromnějších rozměrů. Foto jsem si půjčila zde
Žádné komentáře:
Okomentovat