PF 2013

Ať je k nám příští rok přívětivý,

ať nám slunce svítí,

ať se umíme radovat z maličkostí,

ať se víc usmíváme na lidi kolem,

ať potkáme, co nejmíň blbců (pardon, ale tohle slovo je prostě nejvýstižnější),

trochu toho štěstí a hlavně, hlavně to zdraví!

Šťastné a veselé

Vím, že už je trochu pozdě. Ale co už. V sobotu před Štědrým dnem jsme se sbalili a vyrazili na hory, doufaje, že nás Ježíšek najde. Našel. Už 23. Asi mám trochu strach ze Štědrého dne, aby se všechno stihlo, aby všechno klaplo a bylo, jak má být podle tradice.

Tak jsme si prostě 24. udělali už 23. Vojtovi jsme způsobili totální chaos v adventním kalendáři, ale přežil to. Hlavně ty dárky, že byly (vlastně - hlavně zdraví, já vím).

Fotku mám jen naší štědrovečerní večeře. Byla výborná. Od souseda, který prodává ryby před vánoci u nás na konci ulice. Myslím, že by víc vydělal na grogu a medovině, protože se tam kumulují sousedi z okolí, postávají, povídají, popíjejí, pozorují kapry - nádherné setkání v předvánočním čase. Vždycky se na to moc těším.

Ježíšek se stavil, dárečky přinesl. Děti byly nadšené. Asi za hodinu po rozbalování situace vypadal tak, že:

Vojta si hrál se svým autem, Majdiným vrtulníkem a Matýskovým traktorem, zabrán do hry nevnímal okolí.

Majda se pokoušela nacpat se do Matýskova bodýčka, když jsem jí to zatrhla, oblékla si Vojtovo triko s rukávy až ke kolenům, navlékla si jeho lyžařskou helmu a brýle a něco si povídala se skřítkem Růženkou.

Matěj se pokoušel nenápadně sežrat alespoň kousek vánočního papíru.

Děkuju moc Ježíškovi za všechny dárečky (s těma knížkama to trochu přehnal - domácnost nám od té doby dosti upadá).

Na oficiální Štědrý den jsme s Majdulkou vyrazily na večerní zpívání u betlému a odpolední půlnoční (dlouho jsme nevydržely, v kostele byla neuvěřitelná zima pan farář nastydlý - není divu).

A vůbec jsme nemuseli nikam spěchat, abychom stihly večeři a ostatní věci, pohoda. Cestou zpátky jsme pozorovaly rozsvícené stromečky za okny chalup a představovaly si, kdo tam asi čeká na Ježíška. Úplně magický večer to byl.

Vojta má jasno a sestra boduje

Vánoce u nás byly krásné, počasím sice trochu jarní, ale stromeček a svíčky navodili tu správnou atmosféru.

Druhý den jsme se o něčem bavili - o Ježíškovi, stromečku, děti měly nějaké řeči, co a proč a jak a komu co a kdy zas přijde Ježíšek.
Povídám, že zase za rok a sarkasticky dodávám: "Hlavně dárky že vám přinesl, že jo?"
Vojta se na mě podívá, jako že jsem nic nepochopila: "Mami, jak hlavně dárky, hlavní je zdraví, přece!" (No, tak ještě, aby se tím řídil. Mu to stejně nebaštím. Pan chytrej.)


Po rodinné obědě sedíme, plkáme o takových normálních věcech, muž stočí vedle ležící papír do ruličky a volá: "Halo, halo, hasiči jedou, Majdulku vezou!" Vojta se začne hřebit.
Majda si vyžádala stočený papír, dala si ho k puse a prostě úplně z ničeho nic, zařvala: "Haló, haló, Vojta má malýho pindíka!" Nechápu kam na to chodí, ale málem jsme zhynuli v křečích smíchu.

Koupačka

Matějovi už táhne na osmý měsíc. Plazí se jak Meresjev (starší ročníky vědí o koho se jedná) a nic nenechá na pokoji. Sourozenci mají největší legraci z toho, když se jim ho podaří nalákat do jejich bunkru, tam ho zavřou a tančí oslavné tance, že prej chytili divokou slepici. Matěj se řehtá a je blažený. Asi se mu líbí být divokou slepicí.
Jen s tím jídlem je to jaksi slabší. Maminčiny přednosti stále vedou. Na zeleninu otevře pusu tak maximálně pětkrát, takže mám pětkrát možnost do něho trochu naládovat, pak je konec, sevře zuby k sobě, začne mlátit rukama a dožadovat se něčeho "lepčejšího".
Náš plaváček (fotil muž, já jsem držela plaváčka a snažila se Majdě zabránit skočit do vany šipku):

PS: Bacil mě bacil. Tak dlouho jsem ignorovala příznaky nemoci, až mě to skolilo. Ale už jsem se odrazila ode dna - doufám.

Krásné těšení na Ježíška!

Potěšení

Včera mě velice potěšila vánoční besídka. Obdivuji paní učitelky, co vymyslí a s dětmi nacvičí, abychom se my rodiče mohli dívat a jihnout. Nádhera. Všichni byli úžasní. Předškoláčci, naši malí velcí. Vojta doma mlčel  jako hrob, nechtěl prozradit, co se chystá.

Jednu chvíli, když děti zpívaly a za nimi na plátno se promítaly fotky, když byli úplně malincí, no kterou matku by to nedojalo. Taky se mi zamžily oči, jenže Majda mě vrátila zpět na zem, prý čůvat. Nechtěla jsem riskovat, seděla mi na klíně, zamáčkla jsem slzu a šla hledat záchůdky. Na záchůdkách, jak jsem se sehla nad Majdou, mi sklouzl foťák na krku a prásklo ji to do hlavy. Chuděrka, teď je praštěná.

Jedna zvědavá.

Mikrofonu se nikdo nebál.

Dáreček.

Druhou radost mi udělal anděl vtělený do Lukášovi mamky (tchýně nezní hezky). Nejen že obětavě hlídala Matěje, zatímco my jsme besídkovali, ještě mi vyžehlila všechno prádlo, aby se prý nenudila, když Matěj spal. Ježíšku děkuju ti, já už svůj dárek dostala, víc nechci. To je tak úžasný.

Chytré telefony

Chytré telefony dnes už umí spoustu věcí. Třeba platit v obchodě, mobilní bankovnictví a jiné sofistikované úkony.

Taky bych potřebovala telefon, který je chytřejší než já.

Který bude vědět, kdy komu dát jakou medicínu, kolik kapiček Vojtovi, kolik sirupu Majdě, kdy jim kápnout do nosu, změřit teplotu, dát zapářku, doplňovat tekutiny, odsát Matýskovi nos, nakapat kapky do nosu, do očí, sirup na kašel, připomenout Majdě, že se má jít vyčůrat, co uvařit k obědu, jo ještě máš v lednici to těsto na linecký od včerejška, taky by to chtělo něco přeprat, mužovi docházejí čisté ponožky, a v sušičce máš už dva dny plíny... a to kafe, co sis před hodinou vařila je už úplně studený :)

A kdyby se k tomu mobilu půjčovala na dva tři dny úklidová četa - tak ho beru!

Věřím, že Ježíšek není fajnovka a vletí k nám i špinavým oknem, doufám. Pokusím se ho odškodnit domácí griotkou.

Ještě mám spoustu zážitků z Majdiny besídky, z jarmarku na zámku... o tom příště.

Pečeme

Dali jsme se do pečení cukroví.

Protože máme zdroje dosti omezené, buď najdu na internetu recept podle surovin, které máme doma, nebo pošlu rychlého večerního posla do obchodu. Kup tři věci - přinese jich šest, ale z těch původních tří určitě alespoň jedna chybí. Naštěstí máme štědré a chápavé sousedy a trocha improvizace také nezaškodí.

Jednu jedinou chybu to má. Zatím máme tři druhy, ale ač jsme z trouby vytahovali kvanta upečených výrobků, po dvou dnech jich zbylo žalostně málo. Do vánoc asi nevydržíme. Mám plán. Pečlivě schovám od každého asi tak deset kousků, aby zbylo i na vánoční návštěvy. Tož si pospěšte na Štěpána nejpozději.

Majdě jsme přidělili důležitý úkol, jak je vidět, páč furt vymýšlela samé neplechy. I tak bylo těžké ji udržet na uzdě.

Nechala jsem je svému osudu a šla do koupelny přebalovat Matěje.
V: "Majdoooo, dej ty ruce pryč, Majdooo!"
Já z koupelny: "Vojto, tak na ní nebuď takovej, nekřič na ní."
V: "Mamí, když ona mi z toho na plechu dělá kuličky."

A směje se jak neviňátko...

Ještě jedna vánoční - našli jsme totiž nafukovací rybu, zmocnil se jí Vojta.
V: "Majdo, chceš rybu? Kup si kapříka!"
M: "Nechci, nepočebuju."
Vojta s jasným prodavačským talentem prodbízivým hlasem pokračuje: "Majdo, kup si kapříka a já ti ho rovnou i zabiju."
Našel v hračkách plastovou imitaci polínka a mával s ním nad "kapří" hlavou.
M: "Já nevím, a jovnou mi ho i vykucháš?"
V: "Jasně."
Dál jsem nevydržela poslouchat a odebrala se zpytovat svědomí, kde jsme ve výchově udělali chybu, že nelitují nebohého kapříka.

Dilema vyřešeno

Neštovice nebo vši? Vši nebo neštovice?

Miláčci to vyřešili po svém, včera jsem jim z hrůzou zírala do krku na mandle s bílými puntíky. Jeden jak druhej, třetímu se tam neodvážím kouknout, oslintal by mi baterku.

Nudíte se? Pořiďte si medvídka mývala nebo děti.

Nemaje žádných dalších příznaků (kromě Vojtových občasných hypochondrických záchvatů: "Bolí mě krk, nemůžu polykat, mami!"
Načeš sní  rohlík se sýrem, papriku, vánočku... zapije to čajem a prohlásí, že už ho nic nebolí. Chlap, prostě chlap.) doufám ve světlé zítřky.

V záchvatu lehké hysterie jsem je vzala dopoledne na pohotovost, kde jsem se za devadesát korun dozvěděla, že to zatím nic není, že mám vyčkat, jestli to rozchodí, nebo jestli je to sejme. Víc pro mě udělat nemohou, protože CRP ani výtěr z krku udělat nemohou. Proč? Netuším.

Tak vyčkáváme. Dlouhou chvíli si krátíme popíjením bylinných čajů, cucáním Septisanu a vrcholnou kratochvílí - stříkáním Tantum Verde přímo do krku.

Když Majda viděla Vojtu, jak hrdě nese stříkání do krku, chtěla to hned taky, slzy jí vyhrkly, ale ani necekla. Když Vojta slyšel Majdu, že chce tu ťabjetku na kček, že ji vůbec nepálí, přihasil si to taky, i když včera skuhral, jaký je to hrozný, že už to nevydrží, že ji musí vyplivnout. Sourozenecká rivalita v některých případech není k zahození.

A venku je tak krásně!

Docela jsem se nasmála, když jsem se pokoušela "urvat" přimrzlé prádlo ze šňůry, chvíli to vypadalo, že odejdu buď s půlkou plíny, nebo s celým věšákem.

Zítra konečně začínáme s pečením cukroví, hurá! Mám pomalejší rozjezdy, trochu :)

Dilema

U Majdy ve školce jsou vši u Vojty zas neštovice. Tak nevím, co je horší.

Vánoční neštovice ve školce už se pomalu stávají tradicí, vloni byly řady účinkujících na besídce dosti prořídlé.

To u Majdy budou maximálně prořídlé kštice.

To nám ten advent pěkně začíná.

Adventní čas

Těšení se na vánoce miluju snad víc než Štědrý den.

A co víc, Barborka letos přijela na bílém koni. Zítra se snad konečně stihneme pořádně v té bílé nadílce vyválet.

Bohužel k tomu potřebuji hlídací sílu na Matěje, který má "pro změnu" kašel a rýmu a nový zub. Už jich má pět, je to éro. Zuby má, ale že se při jídle otvírá pusa mu došlo až včera, ale stejně to krmení není žádná sláva. Mrkev, cuketa, brambora a králík, všechno domácí, jiný by se po tom utloukl a milostpán se tváří trpitelsky. Asi ho to zdržuje od jeho objevných cest. Plažmo se pídí po bytě, je jak radar na papír, kterýžto nemilosrdně končí v jeho tlamičce a následně je páčen mojí rukou ven za Matýskova jekotu. Veselo tu máme.

Děti jsou na roztrhání, začínají jim koncerty se sborečkem. Jsou úžasní, moc se nám povedly (konec prsícího okénka). Nejvíc mě odrovnala Mája naše víla, co nevnímá okolí. Ona zpívá, fakt se soustředí a zpívá (to co ostaní), já padám, nelelkuje, nekouká kde co lítá, zpívá.

Stihla jsem i adventní věnec. Inspirace griotkou je znát.

Krásný, milý a hřejivý adventní čas Vám všem.

Setkání

Od neděle už vím,
že bloggerky jsou opravdové
ženské z masa a kostí, krásné, milé, přátelské,
ještě než jsem vstoupila do dveří jedné báječné restaurace, ptala jsem se v duchu, co tu proboha dělám,
plná obav a nejistoty,
co si budeme povídat už pár let na mateřské - nejsem z nejbystřejších, okruh témat k hovoru značně omezen,

smekám před kulturním programem Aranel,
skvělými články Wlčice,
hltám cestovní deníčky Ivy,
úžasné fotky Gabro,
netrpělivě čekám na další akce od Fíků
- jen abych jmenovala ty "nejprofláklejší". :o)


Poznala jsem na vlastní oči Mišku (doufám, že někdy příště popovídáme, mám spoustu zvídavých otázek ohledně očkování), Hanku (veselou paní učitelku na mateřské s úžasný vypravěčským talentem), Marcelu (která si asi mnohým prošla, sálá z ní elán a pozitivní přístup k životu), Andreu (těším se, že si počtu v jejím blogu), Rašimdu (ehm, Matýsek pozdravuje), Miju (naši druhorození a třetirození se jmenují stejně).

Matýsek velmi děkuje za rozjařování od všech chovajících a okolosedících. (K poděkování se přidávám, už dlouho se mi nestalo, že bych se vklidu najedla, vypila kávu... a jako bonus usnul cestou domů jako nemluvňátko, tak ho ty ženské odrovnaly.)

Doufám, že Ivčin náhrdelní přežil nájezd nenechavých ručiček, za případné slintací a křupkové stopy na oděvech se omlouvám - účet z čistírny zašlete :o)

Hřejivá

Mezi dlabáním dýní, vařením mňamek Matýskovi... se stalo něco, z čeho je mi tak nějak milo.

Zjistila jsem, že integrace je úžasná věc i pro mě jako rodiče. Úžasná proti podzimní depresi a inspirativní.

Majdalenka kamarádí s Kryštofkem, který má určitou formu postižení (nevím jakou a abych řekla pravdu, mám pocit, že mi po tom nic není, tak po tom nepátrám), no jo samozřejmě kamarádí i s Davídkem, Marečkem, Ríšou (každý týden s jiným) ....

Líbí se mi, jak se ke Kryštofkovi chová:

Je to prostě její kámoš a hotovo.
Vůbec ho nelituje.
Nepřemýšlí o tom, že by něco nemohl, že by byl nějaký "jiný".

Možná se to věkem mění, ale teď se těším z její bezelstnosti, upřímnosti a pozitivního náhledu na svět kolem sebe.

Před nedávnem jsem vybalovala nákup a Mája si vzala nálepku od zeleniny, zalepila si s ní jedno očičko a hrdě prohlásila: "Teď jsem jako Kryštofek." Celá nadšená pobíhala okolo. Ani stín nějaké škodolibosti nebo vysmívání. No není to krásný.

Možná se to změní, možná je pravda, že děti dokáží být mezi sebou zlé, ale já jsem optimista a snažím se žít přítomností.

Má ho tam.

Matýsek má zub! No fakt je tam, všichni jsme si před večeří umyli ruce a sáhli Matýskovi do pusy, Majda s Vojtou jsou z toho úplně odvázaný. Mají bráchu se zubem.

Nevím úplně k čemu ten zub, když mrkev plive do dálky a kukuřičné křupky oslintá a se znechuceným výrazem ve tváři přilepí na jídelní židličku.

Konečně chápu výraz "máme zub"! (U nás to není mateřský plurál.) Protože my ho fakt MÁME, to je náš rodinný zub :o)

To se máme.

Teď už mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Narodit se o pár let dřív bylo by vše ztraceno :o)

Ještěže máme průzkumy, konečně víme, jak na tom jsme.

Jagodna

Onehdy jsme si vyhlédli takový pěkný hřebínek, nalézající se nedaleko za hranicemi v Polsku.
Těšili jsme se na procházku v lese a panorámata. Ani jedno se nám bohužel nesplnilo.
Polští sousedi vybudovali jakousi turistickou dálnici sypanou bílým kamením a lemovanou vývraty, že dostat se přes ně do lesa bylo hodno zdatného bahno-pařezolezce.

Vydrželi jsme jít poměrně dlouho - za vidinou "lesu a turistům přátelštější" cesty - ale bez úspěchu.

Jestli se tam ještě někdy vydáme tak pěšmo teda už nikdy více, možná na kolo by to nemuselo být špatné.

Mapka zde (Przelecz Spalona - po modré na Sasanku a dále na Jagodnou, ale někde u Sasanky jsme propadli trudomyslnosti a vrátili se)

Byl to jeden z posledních víkendů babího léta. Kromě výletování u sousedů jsme si užívali v listí.

Úplně jsem se zasnila, jak může být podzim krásný. Ale nestěžuju si, v tomhle počasí se zase krásně lenoší doma za kamny (když zrovna hřejí) a těší se na vánoce a drží se černé hodinky...

Uvítání občana

Tradice zavelela. Nejsem si úplně jistá (pokusím se najít dokumentační foto), ale skoro bych se vsadila, že jsem byla uvítaná v té samé kolébce.

Ono to celé "vítání" bylo takové ztuhlé, prkenné a zvláštně formální. Vůbec jsem se nedokázala soustředit, co že to městu slibujeme. Z monotonního projevu se nedalo poznat, jestli je město rádo, že má další občany, nebo je z toho smutné (spíš to druhé). Nebýt tam zpívající žákyně a usměvavá zdravotní sestřička v odvážných sesterských "minišatech", tak se snad začnu bát.

Opravdu nechápu, proč byli všichni tak vážní, když někdo z přítomných dětí zaplakal, nebo se jinak hlasově projevil, působilo to velmi nepatřičně.

Ale proč? Vždyť děti jsou radost, kdy už si přestanou hrát na ředitele zeměkoule a sestoupí na zem k obyčejným lidem a dětem u udělají ten vítací obřad normálně lidský a hlavně pro děti a jejich rodiče. 

Například na Vojtově vítání se budovala komunitní imunita. Sestřička měla v kapse takový obrovský zmačkaný pánský látkový kapesník (přesně takový nosil můj děda) a tím každému miminku, které položila do kolébky utřela ten uslintaný obličejíček (asi aby dobře vypadalo na fotce). Musím říct, že když jsem to viděla (já si nevšimla, jestli tím utírala ty děti, co "šly" před Vojtou, ale ty po nás všechny to jsem se soustředila, kapesník vypadal, že už něco pamatuje) myslela jsem, že o se mnou praští, byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na slovo.

Podzimní neduhy...

Máme zaracha - od pondělí, ale už se mi podařilo dát část jednotky dohromady. Občas tak nějak na přeskáčku, v různých sestavách, vyrážíme ven. Dva vykurýrujete, třetího to skolí... Jak na houpačce.

Čas strávený doma je přímo úměrný nepořádku v bytě. (no spíš je to exponenciální závislost)

Různě stavíme bunkry (já), pak je bouráme (Vojta), načež se příšerně vztekáme (Majda) a s úsměvem to hemžení pozorujeme (Matýsek). Už jsme dokonce i poslali nakreslený králíky Michalovi do Kouzelné školky...

Často si tu připadám jak na návštěvě na jiné planetě...

Ve snaze o zachování posledních zbytků disciplíny žádám: "Majdo, ale už mám toho nepořádku dost, koukej vzít ty moje bačkory, co jsi rozházela a srovnej je ke dveřím!"
Majda na mě upře ty svoje modrý kukadla a s ukřivděným výrazem ve tváři odtuší: "Aje já jsem anakonda!"
Vojta kontruje: "Já jsem mohutný anakondí samec a vyrážím na lov."
Vyklízím anakondí teritorium....
Ještě naposledy to zkouším: "Hele, anakondo, tak alespoň zavři ty dveře."
Majda nechápavě: "Nemůžu, šem opiče a utíkám pšed anakonďákem..."

Ještěže Mates ještě nemluví!

Kočkopes Kvído

Milá knížka o holčičce, která si moc přeje kočku, psa nebo papouška. Náhodou vznikne papouškově barevný kočkopes, který přibude do rodiny. Maminka účetní a tatínek bankovní úřední s tím mají velký problém. Jak to udělat, když to zvíře je tak jiné, určitě budou všem jen pro smích.

Krásné vyprávění o tom, že my dospěli moc řešíme to, jak se na nás budou ostatní koukat a nenasloucháme tolik svým dětem, svému srdci.

Romantická...

J: "Vojto, to je krásný výkres, co jsi to nakreslil?"
V: "To jste vy s tatínkem v loďce a plujete na moři k západu slunce..."

To mi trochu vyrazilo dech, kde takové romantické představy mohl pobrat, nebo že by to nakonec byl romantik od přírody?

J: "A kde jste vy s Majdulkou a Matýskem?"
V: "No my tam radši nejsme, my moc řveme a nebyl by tam takový krásný klid."

Myslel na všechno, hoch náš bystrý :)

Číslo pět

Matýsek má 5 měsíců - už. Zase nám za poslední měsíc notně povyrostl.

Teď nemyslím jen to, že ho už opravdu nenacpu do zimní kombinézy po Majdulce (před týdnem se do ní ještě vešel, pravda, měl trochu vykulené oči :o), ale také jeho projevy
hlasové (Vojta tvrdí, že ho slyšel zařvat - máma),
slintací (jednou tak vyžužlal ponožku, že z ní skoro kapala voda),
přemísťovací (pomocí čela a nohou se dokáže odpíďalkovat nejmíň o centimetr za půl hodiny - uvidíme, co se z té techniky vyvine).

Konečně jsme si vytvořili nějakou tu večerní rutinu, během léta a prázdnin jsme byli dost flexibilní, co se koupání, uspávání týká.
Matýska koupu ob den (zatím si nestěžuje). Jako jedinému je mu dovoleno večeřet v pyžamu. Vydatný nášup ho občas úplně odrovná, jindy nám toho ještě musí spoustu říci, většinou je vložen do postýlky a při otevřených dveřích a zvuku večerníčka provádí svůj zápas s dekou, kterážto nakonec vždy vyhraje. Dudlík je většinou vtisknut za levým uchem.

A ještě jedna dětská pyramida.

Mája ve školce

Z Majdulky se stává čím dál větší osobnost se svými osobitými názory, především na to, co rozhodně dělat nebude, protože to "neumí" (den předtím to uměla bez problémů). Také samozřejmě ví nejlíp, co určitě "počebuje" a nejraději by to tu všechno řídila. Stále věřím, že je to věkem, vývojové stádium, ze kterého brzy vyroste.

Nevycházím z údivu, jak si vede ve školce. Tuhle jsem pro ni přišla, děti byly na zahradě, Vojta jezdil na koloběžce, hledám Majdu. Majda sedí nahoře na skluzavce, za ní stojí hošíček o dost větší, čekám, co bude, mám strach, že ji strčí, ale je to až na druhém konci zahrady, nemám šanci tam doběhnout a zachránit ji. Hošíček si sedá za Majdu, sjíždí spolu ze skluzavky. Majda přibíhá, hošíček za ní na autíčku. Je to Míša z předškoláků. Majda mě zdraví, odbíhá, něco si povídá s Míšou a hihotá se. Dává Míšovi pusu, Míša jí taky dává pusu, děsně se tomu chechtají. Přelézají spolu prolézačku, Míša Majdu jako pošťuchuje, Majda se tomu děsně chechtá. Valím oči a nevěřím. Tohle je moje Majda?

Po několika dnech.
Děda: "Majdulko, máš ve školce kamarády? S kýmpak si ve školce hraješ?"
Majda: "S Míšou si hjaju na zahjadě. Ve školce si hjaju s Kjištofem, když tam Míša není."

Po několika dalších dnech.
Jdu po chodbě ve školce, koukám na šňůru se zavěšenými výkresy. Očima přejíždím podpisy. První Adélka, druhý výkres Natálka, třetí Matýsek.... další obrázek Anička,.... a poslední výkres je podepsaný Majdalenka a Honzík!

Dneska.
Po nekonečné chvíli je Majdalenka převlečená, dává mi pusu a vchází do herničky. Děti sedí na koberci v kroužku, paní učitelka jim ukazuje obrázky se zvířátky. Dveře se zavírají. Slyším: "Dobrý den, Majdičko, povídáme si tu o zvířátkách, pojď si k nám sednout. Kluci nestrkejte se, Majdička si sama vybere, vedle koho si sedne."
Je slyšet, že se paní učitelka docela baví: "Majdi, sedni si, prosím tě, tady mezi kluky, udělali ti místo."

Vliv staršího bratra je jasně vidět, jsem zvědavá, kdy převáží holčičí kamarádky.

Tajně ji podezírám, že v klučičí partě jasně boduje tím, že je učí lumpárny, co zná od Vojtíka.

Budoucnost je jasná.

Ještěže nás ti chlapi mají, co by si bez nás počali. Zabloudili by v širém světě sociálních nejistot.

(Tenhle je od kamarádky!)
Anička přišla ze školky domů a povídá mamince, že se vdá s (naším) Vojtou a budou mít spolu děti - dvě.
Maminka: "A ví to Vojta, že se spolu budete brát?"
Anička: "No jasně, už jsem mu to říkala jednou a pak jsem mu to řekla podruhý a od tý doby je veselej..."

Tak to vypadá, že už je ruka v rukávě :o)))

Podzim

ve svých  neopakovatelných krásách.

Svatováclavský víkend

jsme trávili v Krkonoších. Na Modrokamenné boudě u Janský Lázní. Zastavil se tam čas - někde v dobách rekreací ROH. I pan majitel byl takový retro. Měl úplně úžasnou koženkovou tašku, jako by právě přišel ze schůze káesčé.

To by vcelku nevadilo, ale moc uklizeno tam neměli a to vydržím dost. Zase jsme se nemuseli bát, že tam děti nadrobí, nebo něco zamažou. Stejně jsme se tam chodili jen vyspat.

Vařili dobře to se zas musí nechat - domácí poctivá kuchyně.

Na Černé hoře žádná panorámata nemají, ani ten Ještěd nebyl pořádně vidět :o)))

Místo výhledů jsme tedy obdivovali rašeliniště.

A borůvkové knedlíky na Pardubické boudě. Mrkněte na pána za barem (úžasný týpek, tam by se pařilo).
.

Další dny jsme vyráželi z Pomezních bud. Povšimněte si mystických oblaků.

Jednou směrem na Jelenku, tam vede skoro nekonečný kopec. A tady naše ležení, zabrali jsme celou malou loučku pod chalupou.

Cestou zpátky jsme skotačili v borůvčí (asi tam někde chytil Matěj rýmu).

Další den opět z Pomezních bud, ale směrem na Malou Úpu. Kochali jsme se podzimními barvami.

A tady ještě jedna statečná žena, která to celé zvládla sama se dvěma caparty (muž vyrazil za zábavou na jiný konec republiky). Ještě se u toho usmívá.

Podtrženo sečteno: 12 dětí do sedmi let, 11 dospělých, úžasný pohodový víkend, plný povídání, legrace, dětského štěbetání...

Jak jsme s Matýskem pařili

Svůj narozeninový večer/noc jsem protančila (ó jak vzletně řečeno) s Matýskem v náručí. Kombinace rýmy a břichabolu nám nedopřála odpočinku. Drželi jsme se statečně, až nad ránem jsme oba svorně vytuhli.

Druhý den (včera) jsme vypadali překvapivě dobře. Jsem si říkala, že přece jen ještě nejsem tak stará, když tenhle flám ustojím za normálního denního provozu. Ovšem večer začalo přituhovat, jako že normálně nejsem moc bystrá (co byste chtěli po ženský na mateřský, která nerozezná brontosaura od dyplodoka), vůbec ale vůbec jsem nechápala, co tu Vojta chce s kytkou a proč mě všichni třesou rukou a oslintávají - prostě narozeninové okno.

Dnes ráno jsem stála na křižovatce na zelenou a čekala, když přeskočila oranžová, skoro jsem se rozjela, pak koukám na tu červenou a říkám si, sakra, tady je něco špatně... ale co?

Matýsku, končíme s flámováním!

Vojtovy hlášky

Vojta vběhne do pokoje: "Majdo, nehopsej na tom gauči. To není trampolína!"
Stojím v kuchyni, ani nedutám, čekám, co se bude dít.
Asi po třech vteřinách ticha prohlásí Vojta sebekriticky: "No jo, to říká ten pravej, viď! Posuň se kousek, ať můžu taky skákat."

Nějak se nám ta výchova úplně nedaří, ha ha.


Děda k Vojtovi: "Vojto, zanes mamince to hroznové víno, ať ochutná."
Vojta se postaví doprostřed zahrady: "Matkoooo, nesu ti víno!"
Nevěřím svým uším: "Vojto, jak mi to říkáš?"
V: "Promiň, matičko, vezmi si víno!"

Kam na to chodí, že by J.V.Sládek zapouštěl kořeny?

4 měsíce

Matýsek nám zas povyrostl, určitě, z přebalováku už mu čouhají nožičky. Moc nechybí a začnou čouhat i z kočárku. Nezbývá mu nic jiného, než sebou mrsknout a naučit se brzy chodit.

Konečně se začal nahlas chechtat blbinám svých sourozenců a ti se samozřejmě mohou přetrhnout. Na denním pořádku jsou ukřivděné námitky - Matýsek, se na mě vůbec nekouká. A proč se kouká jen na ... a na mě ne? Majda stále řeší, kdy už ten Matýsek bude moci chodit do školky. (Prej požejtší.) Vojta by ho už nejradši začal krmit "mrkvičkou". Už to vidím, miska mrkve u toho dva krmiči, každý s jednou lžičkou, Matýsek nebude mít šanci, bude muset baštit.

Co už umí? Momentálně asi nejvíc kašlat a soplit, ale sem tam hodí nožkou a přetočí se na bok (asi 2 krát zatím). Mlátit kolem sebe, slintat první ligu, narvat si do pusy půlku plastového kousátka zavírací špendlík. ¨

A taky se krásně, překrásně směje.

No a než jsem to dopsala, je mu už skoro pět měsíců, jak rychle ten čas letí.

Podzimní nálada

Už týden se plácáme v rýmě a kašli, leze nám to doma trochu na budku, děti jsou jak utržené ze řetězu.

Dneska Vojta málem zbořil paní doktorce ordinaci, Majda odmítla odejít dřív než složí obrovské dřevěné puzzle a korunu jsem tomu nasadila, když už sem je konečně táhla směrem ven a zbořila nějakou hračku na dřevěným žebříku. Ještěže alespoň Mates je tak hodný a usměvavý.

Paní doktorka s chápajícím výrazem prohlásila, že ať klidně jdeme, že už si to srovná, tak jsme klidně šli, neboť kdybych se to vrátila uklidit a se mnou celá tlupa, škody by byly podstatně horší.

Tož hlásím, že už jsme se odrazili ode dna, máme to doktorsky ověřeno.

Jen furt někomu dávám, nějakou medicínu, 2ml, 1ml, 6 ml, 2x denně 3x denně, 10 kapek - už jsem z toho jelen. (Jsem si vzpomněla na písničku od Michala Tučného o prodavači.)

Dneska Mája vychází z oné místnůstky a já se jí ptám: "Majdo, umyla sis ručičky?"
M: "Neumyja."
J: "Tak si je umej, nebo budeš nemocná!"
M: "Aje já už pšece jsem nemocná!"

Jde do tuhého

Být doma s dětma o prázdninách, kdy je hezky, kdy se domů chodí vlastně jen najíst a vyspat, zbytek času tráví na zahradě (nebo na společných výletech a že jich bylo), to umí každej.

Ale co takhle výživná podzimní viroza?
Skore je takovéto:
Vojta - virový zánět průdušek,
Majda - rýma jak trám a "semtam" kašlik,
Matýsek - rýma a chvíli suchý, chvíli mokrý kašel (klame tělem).

Včera to ještě šlo, dneska to už dost dřelo - Matýsek se chtěl chovat, při sebemenším pokusu o položení řval. Výsledek? Připálené buchtičky se zvláštní šodou (jak prohlásily děti). O polívce ani nemluvím, snad jsem ji v tom fofru ani nechutnala (a opravdu nevím, co jsem tam v tom spěchu a zmatku všechno uvařila (ani bych se nedivila, kdybych tam vyvařila třeba hřeben, i když asi ne, myslím, že učesat jsem se taky nestihla, ha ha).

Zjistila jsem, že naše děti mužského pohlaví jsou televizní maniaci - využila jsem toho, položila malého diváka na gauč vedle většího diváka a šla uspávat uřvanou Majdu (už nevím, kvůli čemu tak srdceryvně a vytrvale plakala, ale určitě to byla nějaká velká křivda). Konejšila jsem Majdulku a mezi tím trnula, jestli Matýsek nespadl z gauče, jestli ho Vojta nezalehl, nebo jestli už nemá vyřvané plíce. Po deseti minutách jsem to už nevydržela, nechala Majdu Majdou a vběhla do pokoje. Naskytl se mi pohled na úplně vysmátého Matýska s úplně rozdováděným Vojtou. Oni tam spolu dělali blbiny. Já to nechápu, to dítě celej den prudí, jen se na chvilku ztratím z dohledu chechtá se jak protržený.

Co z toho plyne za poučení - dělám málo blbiny. Vezmu si to k srdci a od pondělka začnu - vidina dalšího promaroděného týdne - příležitostí bude dostatek.

Víkend bez dětí

Víkend na jihu, na Moravě, na Pálavě, v Bořetických sklepích. Víkend s bodrými moraváky. Víkend mezi vinicemi, víkend s vůní burčáku...

Rozhledna na Kraví hoře (letos už druhá Kraví hora po té v Novohradských horách)

Vinice kam oko dohlédne

Matýsek si užíval stínu pod rozhlednou

Sklípky ve Vrbici

Zákoutí ve sklípku

Malebné ráno

Nasála jsem spoustu energie (nasávání vína si nechám až přestanu kojit), budu z ní těžit za deštivých podzimních dní. Ten kraj je tolik jiný než ten náš, člověk tu zahodí ohryzek a za rok už sklízí jablka. Lidé tu legračně mluvijo.

Je tu tak prostě a samozřejmě krásně, úrodně a hojně.

Integrace bez legrace

Snad se na mě nebude Wlčice zlobit, že jsem si od ní vypůjčila nadpis.

Ono to totiž sedí.

Vojta s Majdalenkou chodí do školky, která se zabývá integrací dětí s postižením. Vojta se s integrací dosud téměř nesetkal, první dva roky strávil na druhé budově. Až nyní, kdy chodí do třídy předškoláků, která je spojena otevřenými dveřmi se třídou dětí s těžším postižením. Někdy mají program odděleně, někdy společně.

Majdalenka chodí do třídy, kde je většina dětí zdravých a menšina dětí s lehkým postižením, alespoň tak jsem to já pochopila, nepátrala jsem po tom jakými postiženími děti trpí a kolik jich tam je.

Druhý školní den jsem potkala známou, která má shodou okolností svoji holčičku ve stejné školce. Vypadala ustaraně. Prý paní učitelky řekly, že její dcera je nezvladatelná a přeřadili ji do třídy dětí s postižením, aby se jí mohly více věnovat a prý tam jsou samé zaostalé děti a autisti. Známá se bojí že bude taky zaostalá a určitě pochytí to kývání do stran, autisti se přece kývají do stran a vydávají skřeky. A prý co se od takových dětí může naučit?

Přiznám se, že jsem se nejdřív nezmohla na slovo. Jen jsem si říkala, proboha kde to žiju.

Jaký je vlastně názor naší společnosti na integraci lidí s postižením do školek, škol prostě k "normálním" dětem. A tím nemyslím jen děti mentálně postižené, máme nepříjemný pocit i z tělesně postižených?

Je to dobrá věc?

Je to fajn pokud se to netýká mých dětí?

Budou postižení zbytečně zdržovat, ztěžovat život, rušit od hry, od výuky ty ostatní "normální" děti?

Je mi z toho smutno, jen pevně doufám, že naše děti na tom budou mnohem lépe - třeba i díky integraci dětí s postižením nebudou trpět fobií, jako jejich rodiče. Snad!!!
Že poznají, že jsou to jen lidé se speciálními potřebami, že nejsou nakažliví, že život není o tom si věci ulehčovat a vyhýbat se, ale pomáhat a starat se, přemýšlet jak by to šlo a ne hledat důvody, proč by to nešlo.

Je mi jasné, že to záleží také na paních učitelkách, pevně doufám, že jsou profesionálky a dokážou si poradit a využít dětskou zvědavost, upřímnost a ochotu pomáhat.

Tolik můj laický náhled.

Co si o tom myslíte, chtěli byste, aby vaše dítě bylo ve třídě s autisty, s dětmi na vozíčku?

Co si myslíte o dospělé populaci, jsme tomu nakloněni?

Jaké máte zkušenosti s učiteli, jak se k tomu postavili?

Dvojité školkování

Včera to vypuklo, srdce jsem měla až v krku. Vojta trochu taky, nic naplat návrat do režimu. Majdulka né. Ona už to tam přece zná a konečně se dočkala a nemusí jen stát v šatně. Když jsme odcházeli, právě rabovala  plastové nádobíčko z kuchyňky a vůbec si nás nevšímala.

Po obědě jsem nejdřív vyzvedla Vojtu a ptám se, co a jak. "Jo, mamí, hráli jsme si s Majdou na zahradě, prej se jí líbí víc ve školce, než se mnou na zahradě."

Paní učitelka ji moc chválila, jak je samostatná, že hned věděla, kde má věci na zahradu. Chvílema jsem nevycházela z údivu, jestli to mluví o NAŠÍ Majdě, které trvá půl hodiny, než si natáhne ponožky. Tak já tomu budu věřit, ono se to hezky poslouchá, ale žádnou změnu k směrem rychlejší a samostatnější Majdě jsem doma nezaznamenala. Stále platí, že chcete-li se Majdy minimálně na půl dne zbavit, pošlete jí do pokojíčku pro tepláky (vlastně pro cokoliv), máte zaručeno, že ji za půl hodiny, hodinu, dvě... najdete nahou sedící na zemi a dělající cosi veledůležitého.

Když jsme odcházeli po chodbě, Mája se tvářila, jako by jí to tam všechno patřilo, jako by tam chodila odjakživa. Dívala se na nástěnku s loňskými fotografiemi a povídá: "Mami, a kde jsme to byli se školkou na týhle fotce?"

Dneska tam i spí k Vojtově nelibosti. On tam spí nerad, ale když tam spí Majda, tak se nesmí nechat zahanbit.

A já tu sedím, Matýsek spí a je tu ticho a já jsem jaksi dezorganizovaná. Asi mi chybí ten adrenalin :o) Přestože si ho bohatě užívám ráno, abychom se v nějaký rozumný čas vypravili z domu - všichni, oblečení a najedení (chudák Matýsek, ale co ještě je teplo, dá se nakojit i před školkou na lavičce, když je nejhůř).