Vyznání

Drahý Chodure,

vůbec tě neznám, nevím, jak vypadáš, i když jsem tě asi jednou viděla v jakémsi pořadu, kde kdosi hledal superstar, nebo kýhovýra, ani nevím, jestli jsi vyhrál.

Avšak naše teta se do tebe zbláznila, to můžu napsat, ona to veřejně vyhlašuje. Máš na ni blahodárný vliv. Změnila se z maniakální okopávačky, z nervozní čekatelky na sebemenší plevel na usměvavou vyrovnanou důchodkyni, tedy většinou. Už nepobíhá nervozně po zahrádce a neupozorňuje mě na každou kopřivu, která zničeho nic, no fakt, vyroste na mně přidělených platážích.

Jo a dokonce si občas i zpívá nahlas. A na tuhle jsem viděla na její vypiplané skalce pampelišku!

No abych nelhala, my tě vlastně trochu známe. Tedy tvé písničky. Někdy nám vyhrávají celý den a i dlouho do noci. Holt to tu není zvukově izolované. Ale co už, za ten klid a pohodu to stojí.

Až bude nejhůř, koupíme tetě sluchátka.

Chodure, ještě jednou díky.