úterý 31. května 2016

Co se stalo

Koukám, že mám měsíčně dva příspěvky, mám nejvyšší čas, abych udržela alespoň takhle nízkou laťku.

Matýsek oslavil narozeniny. Díval se na svoji fotku s dvousvíčkovým dortem a prohlásil: "To jsem byl ještě malý pošuk."
Nevím, co je pošuk a přiznám se, že ani nevím, v co se "malý pošuk" přetransformoval, když jsou mu teď už čtyři. Asi v "minžu".

Máme rozbitý foťák. Leží tu v komoře, nožky má nahoře. Nejsou lidi, co by ho poslali do opravny. Jestli má cenu ho ještě opravovat, po té poslední opravě vydržel necelé dva roky. Ztratili jsme k němu důvěru. Jenže nejsou ani lidi, co by vybrali nový foťák. Po mně to nikdo nemůže chtít, já jsem váha a vybírat z více než z jedné možnosti je pro mě utrpení. Asi počkám, třeba mi pomůžou ti Japonci, co s námi bydlí, Samo a Seto.

Strávili jsme s mužem nádherný víkend na kolách s partou přátel. Úžasný, legrace byla, pak už mi úsměv tuhl na rtech, naučila jsem se dělat přívěs, muž mě dotáhl k penzionu, jinak jsem bídně zhynula na dohled od Dolní Moravy. První večer jsem se nemohla skoro hnout, přesto jsme neodolali pinpongové obíhané (jako za starých časů). Ráno jsem opět nasedla jen pomocí kámoše brufíka. Zážitek to byl silný.

Další víkend jsme vyrazili do Jizerských hor. V pátek se děti koupaly (omylem) v říčce. V sobotu bylo takové sychravé ufoukané počasí. No a v neděli už doopravdy chumelilo.

Pár fotek:

Majda a její zuby v čistírně...


Bráchové, koupačka v pozadí, Majda tam zahučela až po pupík.



A poslední den - chumelí se, chumelí.



Tenhle víkend jsme se pokoušeli v nepřízni počasí grilovat, hustý liják i kroupy mařili naše snažení, ale muž vytrval a vyrval žvanec ze spáru živlů.

No a zítra má Majda narozeniny, touží po narozeninové "párty", už mi vyjmenovala koho chce pozvat, trochu se z toho osypávám. Přesto věřím, že to zvládneme.


pátek 6. května 2016

Za hranice všedních dnů

Netuším, jak se to stalo, že to všechno klaplo.

A my vyrazily na prodloužený víkend do Budapešti. Jen my dvě, kámošky, už od základky, od telecích let, přes všechna ta období holčičího snění, lásek, mindráků, táborů, čundrů, prvních nárazů na realitu pracovního procesu, vlastních dětí, dětský nemocí, bezradností, radostí, bolístek.

Nevím, proč Budapešť. Prostě proto, už před pěti lety jsme o ní snily, ale nějak bylo stále něco přednější.

Letos už ani nevím, kdo prohlásil:
"Chtělo by to výlet! Nevyrazíme do divadla? Na Vinohrady, Na Fidlovačku?
A co kdybychom jeli do Budapešti?"

A už to bylo, sehnaly jsme ubytování. Týden předem koupily jízdenky. Pak začala Kačenka marodit.

Ale my už měly tu jízdenku. Naštěstí to všichni zvládli.

A my mohly odjet vlakem směr Maďarsko. Nachodily jsme spoustu kilometrů, prohřály se v termálkách. Nikdy bych nevěřila, že vydržím 3 hodiny v bazénu s horkou vodou. Zjistily jsme, že v dubnu tam je veskrze příjemně, málo lidí. Kvetly kaštany, muzika vyhrávala vlahým večerem.



Jo a ještě vím, že do tohohle by mě nikdo nedostal:


Někdy oči až přecházely.



Děkuji muži a dětem, že mě pustili, babičce (ona ví) a úplně nejvíc mojí spolubojovnici , že mě vzala s sebou!