pondělí 31. května 2010

Rodinné stříbro - pro otrlé

Jako má někdo fekální historky, my máme s Majdou historky blicí.

Třeba jak jsme se vraceli v sobotu z výletu. Majda začala vzadu řvát a blít. Jenže nebylo kde zastavit, úzká silnice samá zatáčka, jeli jsme ještě asi pět dlouhých minut. A Majdulka řvala a blila všude kolem sebe. Nakonec jsme přeci jen zastavili, rychle vytáhli Vojtu z auta, aby se náhodou taky nepřidal. Budiž Majdulce ke cti, že snad blila suchou čočku od oběda - nevím jak to udělala, ale šlo to krásně ze všeho dolů a vůbec to nesmrdělo. Prostě kdo umí, ten umí.

Včera jsem si ji nějak nešetrně nahodila na rameno a ona mi poblila záda. Teda poblít záda umí kde kdo, ale ona mi nablila za výstřih, záda jsem měla mokrá, triko z venku nikoliv... Jak říkám blicí expert. Konec nechutného okénka. Ilustrační foto nebude, tak roztomilé to blití zase není.

neděle 30. května 2010

Návštěva u sousedů

Včera jsme vyrazili do Polandu. Přes Orlické záhoří, cílem bylo zřít Czerna bagna. Procházka to byla poněkud dlouhá, zpestřená broděním a hledáním polorozpadlých dřevěných chodníků. Tak trochu jsme se vraceli do známých míst. Byli jsme tam řekla bych tak v roce 97 nebo 98 na čundru, jen se spacákem a alumatkou. Jo to byly časy. Jediné co jsem si pamatovala, byla rozviklaná vrzavá dřevěná rozhledna. Teď tam stojí nová, je vidět až na sjezdovky v Zielenci.
Tak si zásobovací důstojník neporozumněl s velitelem a pochopil, že se bude jednat o 2 hodinový výlet, nikoliv o 5 hodinový, tudíž poddimenzoval zásoby jídla. Snědlo se opravdu všechno. Když jsme se vrátili k autu nějací lidé na odpočívadle opékali buřtíky. Sliny nám kanuly.

pátek 28. května 2010

Nápor kultury


Na každého jednou dojde. Když bratr usnul vyčerpáním, šlohly jsme mu nočník. Seděla, smála se, vyčurala se. Jak prosté milý Watsone. Jen tak dál...

Slimošův speciál

Jsou všude, letos se urodili a žerou nejen moje výpěstky, květiny, ale i plevel. K mému úžasu spásají i kopřivy.

Otázka zní, jak na ně? Sbírání už jsem vzdala, každý den padesát kousků na mé 2x2 metry pidizahrádce. Solit ani prestřihovat, jak radí zkušení, na to jsem neměla žaludek. Z popelnice vylézají... a nechci pak vidět, jak to vypadá na smeťáku.

Včera jsem se ve městě dozvěděla (jedna paní povídala), že existuje speciálně vyšlechtěná kachna nebo husa, která žere slimáky. Zní to lákavě. Akorát kachna za sebou asi taky sem tam něco utrousí a za ní by chodila Majdulka s Vojtou a zkoumali by kachní tentonoc. Takže nic pro nás.

Nakonec jsem objevila Ferramol nebo tak nějak, granulky, které slimoši snědí a s pocitem nasycenosti zalezou do své skrýše a tam pokojně zhynou. Zní to ideálně, snad to bude fungovat. Dokonce prý nevadí, když to omylem sežerou domácí mazlíčci... ale Majdu budu přeci jen držet stranou.

Ilustrační foto není, už je nemůžu ani vidět.

úterý 25. května 2010

Budíčeeek

Původně to měl být fotoseriál, ale po první fotce nechala Majdulka bráchu bráchou a šla pronásledovat foťák. Tak snad příště.

Hromy blesky

Tak to sluníčko bylo jenom demíčko. Alespoň se oteplilo. Majdulka stále chrchle a chrčí. Jínak je veselá a na svých vratkých nožkách se různě vztyčuje a postává. Občas to končí pádem a vytočenou Majdulkou.

Dneska se z pokojíčku ozývalo:
Majdulko, neskákej mi do toho ohněěěě!
Vojto, jak se skáče do ohně, prosím Tě?
Normálně, jozpéjuješ a hop skočíš do ohně...

Původně jsem mu chtěla říci, ať si oheň rozdělá jinde, aby mu do toho Majdulka nemohla - ale nebudu ho radši k ničemu nabádat.

Tohle bylo naše dopolední zaměstnání. Koupili jsme si totiž vykrajovátko delfína, netopýra, mořského koníka a hlavně dinosaura - ideální na vánoce, ha ha.

pátek 21. května 2010

Konečně slunce

Hurá, konečně to světlo na konci tunelu. Sluníčko si na nás konečně pořádně posvítilo, ani si už nepamatuju, kdy tak krásně svítilo naposledy, před 14 dny? Nevím.

Odvolávám, řeči o Majdulce lenošce - viz foto. Podařilo se jí vytáhnout jedno CD, ale byla svým náhlým výdobytkem tak unešená, že se pustila, chytla CDčko oběma rukama a zachvíli následoval čelní střet s poličkou.
Předevčírem se poprvé sama regulérně postavila a dneska už vydržela pěkně dlouho stát u vany a řehtat se cachtajícímu bráchovi. Tak před čtrnácti dny snad ještě ani nevěděla k čemu ty svoje nožičky má.

středa 19. května 2010

Bufítek

Ve dvou jde všechno líp. Třeba i pojídání těstovin. Vojta je už po obědě, ale nedalo mu to a musel si ještě dát pár nášupů s Majdulkou, hezky vestoje jako v bufetu. Vůbec mu to nevadilo ba právě naopak.

úterý 18. května 2010

Slepice a Bořek

Maminko, odkud je vejce?
Od slepičky.
Ale odkud od slepičky?
Matka v rozpacích, horečně přemýšlí, jak to chodí u těch slepic a jak to vysvětit.
No víš, Vojtíku, slepička má jednu dírku na kakání (Vojta smích), jednu na čůrání (opět smích) a jednou snáší vajíčka, uff.
Hluboké zamyšlení...
Vojtovi se rozzářila očka - Jé, tak ona je taková celá dírkovaná, že jo.

Babička cosi potřebovala v obchodě, tak jsem se ochotně nabídla, že s Vojtou zajedeme. Hmm, to jsem si dala. S nevybouřeným dítětem na nákup.
Nejdřív zalezl pod košík - jak se tam dávají asi basy s pivem, nebo k čemu to je a tam se válel a řval už jedem. Snažila jsem se ho přesvědčit, za pobouřených pohledů kolem stojících, že to není nejlepší místo... když jsem mu omylem, fakt, najela na ruku, tak konečně vylezl a začal se chovat docela slušně.
Skákal jenom z boku na košík a řval na celý krám - Parto, jedéééééém! Bořku, přidééj! Dokážem to nakoupit? Dokážem!

Banda simulantů

Už jsem na to přišla, asi mám vidiny a slyšiny... Dle paní doktorky jsou děti zdravé, teda jako né úplně, ale nikde nic, na průduškách, v ouškách, v krku. No hurá. Jen Majdulka má v pusince aftíky tak prý by mohla trpět nechutenstvím. Teda, že by ji to jako bolelo při polykání a odmítala by jídlo. Ha ha.

Nechutenství. Dneska slupla ke svačině celou přesnídávku, ke druhé svačině půl housky a k večeři žahla kaši z flašky, no a pak už mlíčko od maminky s úsměvem na tváři odmítla, nedivím se jí, konečně asi dostává rozum. Jinak by se asi zase poblinkala z přejedení.

Mimochodem nedělní skore, tři decentně pobitá trička a jedny kalhoty - moje, rozmatlaných fleků na zemi nepočítaně.

Vojta jako správný velký bratr, chodí hlásit, mamí, Majdulka si zase ublinkla, poplach... mamí, zase má nudli... místo obvyklého, mamí, zasemi boří koleje...

Aby Vojtík podpořil optimistickou zprávu paní doktorky, začal odpolko řvát, že ho bolí ucho - to druhé než včera. Pak vytuhnul, bylo asi půl páté, za hoďku se probudil, půl hodiny v kuse řval, zase usnul, ve čtvrt na sedm jsme ho naložili řvoucího do auta, řval ještě doma, večerníček ho z toho dostal. Pak juchal do čtvrt na deset, není nad pravidelný režim...

Nemoci a zase jenom nemoci

Jsem si myslela, že vidím světlo na konci tunelu, že Vojta už je na tom líp. Hmm, to by bylo moc fádní. V noci brečel, že ho bolí ucho. Malá chrchle čím dál víc. Kdoví co na to paní doktorka.

Ještě nám do sbírky chybí neštovice, ha ha.

neděle 16. května 2010

Zahrada

Obrázek jsem si vypůjčila odtud jmenuje se romantická pampeliška.


Po účelně a smysluplně stráveném víkendu (viz příspěvek níže) jsem v neděli málem vyrazila do supermarketu nakupovat. Činnost kterou opravdu nesnáším a uchyluji se k ní jen v časech nevyšší nouze. Nechtělo se mi tam vůbec, ale potřebovala jsem změnit lokál, nebo bych ty naše dva poklady už přetrhla vejpůl.

Naštěstí se v mém otupělém mozku zrodil lepší nápad - zahrádka. Sbírání slimošů a okopávání nepatří k mým nejmilejším činnostem též. Ovšem k provětrání mozku je to úžo.

Jak jsem rodiče nechápala, co na té zahrádce mají. Jak jsem úpřímně nenáviděla - okopávání, pletí, rytí... No a už je to tady - co se v mládí naučíš... Ježkovi oči mně se to snad začne líbit. Asi to máme někde hluboko v genech nebo co. Koukat, jak všechno roste, sem tam něco uštípnout, procházet zahradou a kochat se jako správný hospodář. No dobře, já a hospodář-ka, ha ha, legrační představa.

Ale asi už tam mířím, no fakt, už to na sobě začínám pozorovat, já kterou půlmetrový plevel nechával chladnou... Už jsem do toho spadla, běhám po zahradě a vyrýpávám pampelišky, plánuju, co kde zasadím, dokonce po večerech listuju časopisy Naše zahrada. Kam až tohle zajde? Nevím. Naštěstí je náš pozemek nevhodný k chovu skotu a jiného zvířectva, protože jeden neví k čemu by třeba časem sklouzl... Já už ničemu nevěřím.

Psychedelický víkend

No jak jinak se dá nazvat víkend s nemocnými dětmi - zavření doma, kdy celý den proprší. Venku se to zelená jedna báseň, všude samej slimoš. Doma se střídáme v protivném chování - Vojta ovšem vede na celé čáře, není se čemu divit, když jsme takoví zlí rodiče a nedovolíme mu houpat se na lustru, celý den koukat na televizi, skákat z palandy... a spoustu jiných zábavných činností.

sobota 15. května 2010

Víkend na Klokočí

Ještěže jsme si ten prodloužený víkend řádně užili. My si dali do těla na kolách, děti se hezky prospali ve vozíku. Také jsme viděli nejdelší vedení hadic 63km, parní stříkačku, která vyhnala vodu na Děvět skal. V neděli jsme se ještě podívali do Svratky a na Karlštejn a cestou objevili jedno moc krásné golfové hřiště.

No a teď jsme do toho zase spadli. Vojta chrchle jak tuberák od úterý, od středy má teplotu. Včera byl odborně vyšetřen a není to zase až tak úplně nejhorší. Teplotu už nemá. Za to Majdulka začíná chraptět. Mě z toho šlehne...

čtvrtek 6. května 2010

Vnady

Včera se mi dostalo komplimentu od naší nejmenší - nebo jak to nazvat. Večer po koupání jsem ji položila na postel, vyhrnula si triko. Majdulka se na mě podívala, teda na moje prsa, a úplně se rozzářila a začala tleskat. Hned mi stouplo sebevědomí.

Právě teď leze po zemi pod jídelním stolem a chroupe křupky od včerejška. Uklizečka malá.

úterý 4. května 2010

Hasič nebo ekolog

Trochu mě znepokojuje, že poslední dobou si Vojta hraje na oheň. Takhle jsem jednou nakoukla do pokojíku a koukám skoro všechny hračky na kupě veprostřed místnosti. Tak se ptám, co to jako má být. Že prej s Majdulkou topí oheň. Tak nevím, je mu zima, nebo má hlad, nebo se trénuje na žháře, či hasiče...

Dneska jsem ho vyhmátla, když táhnul pytel s kolíčkama. Chtěla jsem je zpět. Měla jsem smůlu, bylo mi vysvětleno, že je nutně potřebuje. Tak jsem ho jen prosila ať je nevysypává - už jsem je viděla po celém bytě. Nejdřív slíbil a za chvíli se z pokojíčku ozvalo, že to nepůjde. Přijdu tam a co myslíte, vatra už jako hořela. Jenže nejlepší na tom bylo, že důkladně vybral jen dřevěné kolíčky, 3 roky mu jsou a už ví, že plasty se nepálej, škoda že to také nevědí naši sousedi, no.

Ale zpět ke hře, musím se pochlubit že jsme dokonce sehnali jakobuřty. Jenže pak jsem omylem jakokousla do Vojtova jakobuřtu a bylo po idylce. To jsem si dovolila dost.

neděle 2. května 2010

Rodinný den

Takhle si představuji pohodový rodinný den. Když je pod mrakem, když se nic nemusí, žádná honička. Prohlídka u hasičů, oběd u Havla, svačina u babičky...

Adrenalin

Po dlouhé době, bez dětí, s partou stejně praštěných. Bezva den, na kánoích, na Orlici - z Kostelce do Albrechtic. Musím se přiznat, že jsem byla překvapená, jak krásnou řeku máme hned zarohem.

No a pak ještě, že jsme se neměli ptát Zipa, kde se vloni cvaknul, ha ha. Jsme to poznali na vlastní kůži. Na ten žbluňk nikdy nezapomenu. Voda asi osm stupňů, děkuji prozřetelnosti, že jsem tentokrá - poprvé v životě - měla vestu. Co mě opravdu překvapilo, že okamžitě po vydrápání na břeh mi začalo být teplo. Že by se rumová prevence vyplatila? Týden se neúspěšně léčím z rýmy a kašle, stačí jeden ponor a rýma i kašel mě z toho šoku přešly.

Cestu zpět ná ještě zpestřila paní od Cvoka, která zapadla s tranzitem do bahna na louce, ale pak už jsme si konečně jeli vyzvednout děti - už bylo určitě k sedmé hodině. Nádhera.