čtvrtek 22. prosince 2016

Víkend

Děti si přáli víkend doma, prostě jen takové lenošení, hraní (uklízení - to jsem si představoval já) a pečení cukroví.

Tak teda jo.

Vstávaly o půl osmé, v devět už to vypadalo, že nám zboří dům. Vyrazili jsme tedy pro stromeček, pobíhaly mezi smrčky a borovicemi, celý lán školky přeběhly tam a zpátky. Bylo tak příjemně mrazivo, stromy ojíněné - nazdobené.

Přáli jsme si vysoký strom, pán od stromků chvíli něco povídal o smrčcích a borovičkách a zakončil to slovy: "Kdyby vám to nestačilo, můžu porazit tu šestimetrovou jedli za potokem!"
Naštěstí nebylo třeba, vybrali jsme si.

Odpoledne jsme pekli cukroví - nazvala bych to moučnou válkou. Matýsek si vysloužil pochvalu za trpělivost. Pracovní tým se rozprchl, jen Máťa zůstal a vykrajoval a vykrajoval. Sice traktory a šneky, ale stále lepší než posledně. To jsem je nechala chvíli o samotě, Majda vykrájela asi půl plechu koleček o průměru 5mm a na druhé půlce Mates vykrájel cosi, co nazval slipy a v rohu plechu asi patery "děravé slipy".

Najednou byl večer a na uklízení (my cunning plan) nedošlo. Alespoň jsem v záchvatu pořádkumilovnosti odstranila věci z umyvadla a všechno včetně zrcadla dotáhla do dokonalého lesku (protože jednotka ničitelů už spala). Kochala jsem se svým dílem hodnou chvíli. Nechtěla jsem tu dokonalost kazit, proto jsem všechny pičumpajdičky (to slovo zbožňuju) nechala stát mimo.

Ráno slyším Majdu, jak jde do koupelny, Vojta a za ním Matěj.
Majda - nic.
Vojta: "Jé tady to je nějaký čistý a uklizený!"
Mates na to: "Asi se budeme stěhovat!"

Takže takhle to je u nás s úklidem a tím předvánočním zvlášť!

O nedělní procházce aneb tři čuníci jsou, o tom jak Máťa běžel po ledu na rybníce a ten za ním praskal snad zase někdy jindy.

středa 21. prosince 2016

Takhle ráno u snídaně

Uprostřed noci slyším pobrekávání. Matýsek se počůral. V mrákotách - mokré věci dolů, najít čisté, převlíknout postel, polštář je durch, hm co s tím. Hele Vojta má jeden volný, spí na druhém na druhé straně postele. Uložit, pusa a upadám do spánku.

Ráno u snídaně.
Vojta významně hledí na Matýska: "Někdo mi v noci šlohnul polštář, kdopak to byl?"
Mates: "No jo, tobě někdo v noci sebral polštář a mě zas někdo počůral."

pondělí 21. listopadu 2016

Jo, to tenkrát...

Matka (v náhlém záchvatu poučování): "Děti, to když jsem byla malá, tak jsme měli jen jeden večerníček, ne jako vy hned tři, večerníček řekl dobrý večer, podívali jsme se na pohádku, pak řekl dobrou noc a šli jsem spát."

Mates s hrůzou v očích: "To byl tenklát ale oplaudu tezkej zivot!"

Vojta s Majdou něco špitají o dinosaurech a chechtají se.

Čím to je, že člověk má potřebu rozdávat moudra. Asi jak se ze mě stává pamětník. Nestává se mi to často (doufám), ale není nad to, když vás někdo zaslouženě polituje :)

čtvrtek 27. října 2016

Praha

Miluju jezdit do Prahy, vůbec ze všeho nejraději vlakem.

Asi mi to připomíná studentská léta, randění na Strahově, zamilované toulky starou Prahou...

Vždycky mám takový posvátný pocit, když vystoupím na hlavním nádraží (ne že by to tam bylo tak krásné, asi sentimentální slepota). Je úplně jedno, jestli jedu za kulturou nebo pracovně. Procházeje se po Václaváku, Karlově mostě, mám takový hrdě vlastenecký pocit, že mi to tady patří - jasně, že jenom zrnko písku z Karlova mostu, desetitisícina dlažební kostky z Václaváku. Ale je to moje, moje hlavní město, naše historie tudy kráčela (i když soudě podle mého rodného příjmení, moji předci dorazili "bůhvíodkud" jen ne z Čech). Nevím, odkud se ten vlastenecký pocit vzal, jestli ho ve mně vypěstovali ve škole nebo doma, nebo to je věkem?

Taky jsem u vytržení z té spousty cizinců. V naší vísce byl donedávna z cizinců pouze jeden černoušek, všichni z něho byli na větvi, úplná celebrita, každý se s ním chtěl nenápadně skamarádit.
Tady jsou příslušníci všech národností, kam se podíváš. Nejlépe to shrnula vloni Majda. Prošli jsme Karlův most, obrátila na mě ty svý kukadla a povídá: "Mami, v jaký jsme zemi? Ty znáš tu řeč, kterou se tady mluví?"

Občas ale slyším i češtinu, přesto si říkám, kam se všichni ti obyvatelé vytratili. Vytlačili je cizinci? Dá se ve středu Prahy ještě normálně žít?

Za posledního půl roku jsem byla v Praze jen dvakrát, jednou lilo jako z konve, tak jsem po školení nasedla na první vlak a jela domů, ani jsem si jídlo nestihla opatřit. Ale co, to dojedu. Hm, zůstali jsme stát v polích, nehoda na přejezdu. Domů mi to trvalo krásných 5 hodin. Podruhé už jsem tak naivní nebyla, sice jsem musela dobíhat vlak, ale ukořistila jsem z té "bohaté" nabídky jídel, co se na nádraží podává, alespoň hamburger. Tentokrát jsme uvízli v Poděbradech. Vědět jak dlouho se zdržíme (což nevěděl nikdo ani z personálu), užila bych si krásné odpoledne až podvečer v lázeňském městě. Čekání na nádraží moc rychle neubíhalo. Přijížděli další a další rychlíky od Prahy a nás bezprizorních bylo víc a víc... Nebudu to rozmazávat, zase 5 hodin. Muž prohlásil něco o ČD a o masochistech, co jejich služby stále naivně využívají.

Jsem nepoučitelná, už se zase moc těším do Prahy, i když tentokrát bych raději za kulturou než pracovně.

úterý 11. října 2016

Hlásek jak konipásek

Jednou takhle v družném hovoru s nejstarším při večeři.

V: "Mami, tak jsme dneska s paní sbormistryní zkoušeli jaký máme hlasový rozsah."
J: "No a jak jsi dopadl?"
V: "Dolní nevím, to mi moc nešlo, ale horní E3. Asi budu zpívat soprán."

Vyprskli jsme oba s mužem, div jsme se neutopili. Budeme mít doma soprán. Muhehe.


PS: To E3 berte s rezervou, paměť mám chatrnou a v notách se nevyznám.

středa 21. září 2016

Včera

Když o tom tak přemýšlím, včerejšek byl mezník. Mezníky jsou různé. Ty naše se posledních pár let točí kolem dětí.

Od poprvé se usmál, vyčůral na nočník až po - včera odešel do školy v mých ponožkách, padly mu jako ulité. V devíti letech... kam to lidstvo roste. 

Mezník - poprvé svíčková s pěti - už padl tak před půl rokem, od té doby slyším v pravidelných intervalech: "Mamí, já mám hlad!" Už se těším, až se přidají Mája s Matesem, pořídím si várnici pro školní jídelny.

Na oblečení si taky budu muset začít zvykat, až povyroste Mája, nezůstane jen u ponožek :)

neděle 4. září 2016

První školní

Už je to tady, jak jsem na začátku prázdnin prahla po řádu a organizaci, teď jsme si na prázdninový rytmus zvykli a lebedili si v chaosu.

Bohužel, prázdniny utekly jako voda a už jsme rovnýma nohama v obalování, shánění bačkor, cvičebních úborů, temperek...

Po jednom z mnoha útoků na papírnictví jsem rozdělovala kořist. Vojta popadl svůj nový trojúhelník a čte: "Ne-zlo-mi-tel-ný! Jé, mamí, je opravdu nezlomitelný?"
Zakoulím očima, nasadím ten nejpřísnější výraz: "Vojtěchu, ať tě to ani nenapadne zkoušet nebo ..."
Vojta nasadí výraz žák vzorňák: "Mami, máš pravdu, musíš na mě být drsná, nic jinýho na mě neplatí! Když ho zlomím tak si ho zaplatím a ještě alespoň týden budu bez televize."
.
.
.
Za nějakou dobu kontroluju, jestli mají všechno nachystané: "Vojtěchu, doufám, že sis sbalil tu žákovskou...?"
Vojta otevře aktovku: "Vidíš, mami, je tam, seš na mě drsná a vidíš, šlapu jako hodinky."


středa 29. června 2016

Majdulčina oslava

Madlenčina vysněná, bránila jsem se, co to šlo, ale Majda je v některých věcech neoblomná, nestydí se použít psí oči a to já pak kývnu na vše.

Když jsem zjistila, kolik má v plánu pozvat kamarádek, dost jsem se osypala. Nakonec jsme se shodly na kompromisu (já chtěla 3, Majda asi 30) nakonec z toho bylo 6 plus Máťa, plus Vojta. Ti to jaksi měli za odměnu, či za trest... Vojta se džentlmensky nabídl, že mi bude pomáhat, že bude obsluhovat bez nároku na honorář. Asi jsem vypadal dost zoufale. A to jsem taky byla, radši uspořádám indiánskou přepadovku pro klučičí komando... než... co vlastně se sedmi holčičkama?

Internet naštěstí poradil několik nápadů.

Uplácala jsem dort (nepečený), usmažila asi třicet řízečků, plus nějaké ty pochutiny v zásobě a doufala jsem, že hlady neumřou.

Společně jsme vyrobili každému jmenovku na brčko a tímto byly přípravy ukončeny. Většina rodičů byla instruována, že za stav oblečení účastníků neručíme. 

Holčičky postupně přicházely, představovalo se, seznamovalo, gratulovalo, rozbalovaly se dárky, ječelo se radostí. Škoda, že nemám fotku Matěje, jak tam sedí ve prostředku dění v očích ztrápený výraz a dlaně na uších. A to on vydrží opravdu hodně vysokou hladinu hluku. Když už decibely přerostly snesitelnou míru, zacpala jsem jim pusinky dortem.

Pak se tak nějak chvilku zabavovaly samy, neřízená zábava je potřeba. My jsme zatím s Vojtou připravovali průlezku z provázků a la Bludišťáci. Jeden prolézá se zavázanýma očima, druhý ho naviguje, dotknutí se provázku rovná se zabzučení lejzru - ochotně suplují přihlížející. Po prolezení bludiště bylo nutno najít poslepu krabici pod stolečkem, otevřít ji, otevřít další krabici uvnitř a nahmatat si odměnu. Všichni si vyzkoušeli. Mezitím probíhalo vzájemné malování po těle tetovacími propisovačkami. V tom jednoznačně vedla Barunka, která si zmalovala obličej tak, že jsem se bála potkat maminku.

Následovaly řízky! V nejlepším přišel muž. Plánovaný únos Majdy mohl začít. Stopovaná byla skvělá, pár krušných momentků, když Máťa zabouchnul dveře a z nás se s celou partou stali bezdomovci, ale dobře to nakonec dopadlo. Nejhezčí byla chvilka hledání úkrytu Majdy (vysadili jsme ji na třešeň ve výši hlavy dospělého) holky ji nemohly najít a to stály těsně u ní.

Nakonec se vařila "polífka" v kyblíku, z květin, dřívek, kamenů, hlíny. Padlo na to pár okrasných květin, ale tato zábava vydržela až do pozdních večerních hodin. Holky se už prý těší na příští rok (Majda taky), ó jé!


úterý 31. května 2016

Co se stalo

Koukám, že mám měsíčně dva příspěvky, mám nejvyšší čas, abych udržela alespoň takhle nízkou laťku.

Matýsek oslavil narozeniny. Díval se na svoji fotku s dvousvíčkovým dortem a prohlásil: "To jsem byl ještě malý pošuk."
Nevím, co je pošuk a přiznám se, že ani nevím, v co se "malý pošuk" přetransformoval, když jsou mu teď už čtyři. Asi v "minžu".

Máme rozbitý foťák. Leží tu v komoře, nožky má nahoře. Nejsou lidi, co by ho poslali do opravny. Jestli má cenu ho ještě opravovat, po té poslední opravě vydržel necelé dva roky. Ztratili jsme k němu důvěru. Jenže nejsou ani lidi, co by vybrali nový foťák. Po mně to nikdo nemůže chtít, já jsem váha a vybírat z více než z jedné možnosti je pro mě utrpení. Asi počkám, třeba mi pomůžou ti Japonci, co s námi bydlí, Samo a Seto.

Strávili jsme s mužem nádherný víkend na kolách s partou přátel. Úžasný, legrace byla, pak už mi úsměv tuhl na rtech, naučila jsem se dělat přívěs, muž mě dotáhl k penzionu, jinak jsem bídně zhynula na dohled od Dolní Moravy. První večer jsem se nemohla skoro hnout, přesto jsme neodolali pinpongové obíhané (jako za starých časů). Ráno jsem opět nasedla jen pomocí kámoše brufíka. Zážitek to byl silný.

Další víkend jsme vyrazili do Jizerských hor. V pátek se děti koupaly (omylem) v říčce. V sobotu bylo takové sychravé ufoukané počasí. No a v neděli už doopravdy chumelilo.

Pár fotek:

Majda a její zuby v čistírně...


Bráchové, koupačka v pozadí, Majda tam zahučela až po pupík.



A poslední den - chumelí se, chumelí.



Tenhle víkend jsme se pokoušeli v nepřízni počasí grilovat, hustý liják i kroupy mařili naše snažení, ale muž vytrval a vyrval žvanec ze spáru živlů.

No a zítra má Majda narozeniny, touží po narozeninové "párty", už mi vyjmenovala koho chce pozvat, trochu se z toho osypávám. Přesto věřím, že to zvládneme.


pátek 6. května 2016

Za hranice všedních dnů

Netuším, jak se to stalo, že to všechno klaplo.

A my vyrazily na prodloužený víkend do Budapešti. Jen my dvě, kámošky, už od základky, od telecích let, přes všechna ta období holčičího snění, lásek, mindráků, táborů, čundrů, prvních nárazů na realitu pracovního procesu, vlastních dětí, dětský nemocí, bezradností, radostí, bolístek.

Nevím, proč Budapešť. Prostě proto, už před pěti lety jsme o ní snily, ale nějak bylo stále něco přednější.

Letos už ani nevím, kdo prohlásil:
"Chtělo by to výlet! Nevyrazíme do divadla? Na Vinohrady, Na Fidlovačku?
A co kdybychom jeli do Budapešti?"

A už to bylo, sehnaly jsme ubytování. Týden předem koupily jízdenky. Pak začala Kačenka marodit.

Ale my už měly tu jízdenku. Naštěstí to všichni zvládli.

A my mohly odjet vlakem směr Maďarsko. Nachodily jsme spoustu kilometrů, prohřály se v termálkách. Nikdy bych nevěřila, že vydržím 3 hodiny v bazénu s horkou vodou. Zjistily jsme, že v dubnu tam je veskrze příjemně, málo lidí. Kvetly kaštany, muzika vyhrávala vlahým večerem.



Jo a ještě vím, že do tohohle by mě nikdo nedostal:


Někdy oči až přecházely.



Děkuji muži a dětem, že mě pustili, babičce (ona ví) a úplně nejvíc mojí spolubojovnici , že mě vzala s sebou!

neděle 24. dubna 2016

Velká sestra se o brášku postará

Takový krásný páteční navečer. Vojta zalezlý v útrobách domu předstírající jakousi horlivou činnost. Pro Majdu se stavila kamarádka z ulice, že si jdou hrát k nim na zahradu a Máťa oči na vrch hlavy, že půjde s nima. Majda slíbila, že se o něho postará a všichni odkráčeli.

Sedím s mužem na terase a užíváme si sluníčka, ticha, kávy a výhledu do zeleně. Když tu se začne něco chrout v křoví za plotem. Zpozorníme a zdá se nám, že v polohustém křoví čerstvě rašících lístků vykukuje holá zadnička. A ona to Majda, vesele si čůrá v přírodě a u toho si prozpěvuje.

Přiběhla k nám, nabrala si plné tváře i hrstě jídla. Vyprávěla, co že dělali u Ivetky a už přemýšlela, co bude podnikne dál, jestli si vezme kolo nebo vyrazí na koloběžku, když tu se rozlehl ulicí Ivetčin jiskřivý hlásek: "Majdó, zapomněla sis u nás bráchu!"


středa 6. dubna 2016

Jak jsem chtěla výchovně působit

J: "Majdo, vidím, že máš v žákovské dvojku, jakpak to?"

M: "Vážně? Ukáž!"

Ukazuji inkriminovanou stránku v žákovské.

M: "A jo, huustý."

J: "Z matematiky, jak to? Vždyť jsi říkala, že ti jde."

Majda na mě obrátí své studánkové oči a úplně vážně bez náznaku studu či zaváhání praví: "To se asi paní učitelce nechtěly psát dvě jedničky, tak to napsala dohromady."

Tímto považuje záležitost za vyřízenou, odkráčí a nechá matku neschopnou slova stát jako solný sloup. Jak to, že mě vždycky dostane?

čtvrtek 24. března 2016

Nevídáno

Právě jsem se vrátila z kolečka po úřadech.

Nejdřív finančák, fronta, vstupujte jednotlivě. Za přepážkou tak neskutečně milý pán, nevím čím, ale tak nějak mile mi rozsvítil den. Jak jsem tak pozorovala, všichni odtamtud vycházeli s úsměvem na tváři.

Vydrželo mi to celé úřadové kolečko až do nejmenovaného obchodního řetězce, děti projevily zájem na zelený čtvrtek mít zelené jídlo, bylo potřeba nakoupit. Kolem naštvané, otrávené tváře a mě hřály baterie naakumulované na finančním úřadě.

Pozor pozor, dneska se u nás na finančáku rozdává dobrá nálada. Přineste si papír, dostanete razítko a slunce v duši k tomu. Zatím to vypadá, že zásoby se netenčí :)

čtvrtek 3. března 2016

Tak nějak všednodenně.

Takové obyčejné starosti všedního dne.

Do školy, ze školy, úkoly, večeře a spát. A ráno znovu. Jen občas z toho koloběhu trochu vystoupíme.

Matěj měl průjem. Já jsem ho fakt litovala. Po cestě k hlídací babičce jsme si vypravovali a Mates jen tak mezi řeč prohodí: "Aou." Povídám: "Copak." M: "Potřebuju kakat." J: "A vydržíš to?" M: "Už jsem to nevydržel." A dál pokračoval v povídání a chůzi. Na můj zaražený výraz nic nedbal.

Ovšem k léčbě přistupoval zodpovědně. Poučil babičku, co je mastný a co nemůže.

Dneska už dobrý, do školky by mohl, ale vyrobil si chrapot. Pokaždé, když promluví, musíme se chechtat. Hlas, jak když vykouřil nejméně deset krabiček cigaret. Vypráví, zpívá a je šťastný, že se smějeme.

neděle 10. ledna 2016

Moje malá Mája

Dneska mi Majda četla ze slabikáře. Žádné složitosti, ale ve střehu být musím, známe své lidi.

Čte a najednou blaženě: "Mamí, otazník! Ten je úplně nejlepší!" Čte větu s otazníkem. Další věta. Záchvat smíchu: "Teta Lída jela do sadu. Chacha, cheche." Nechápu. A tím to nekončí.

Majda celý večer louská každé slovo, které jí přijde pod ruku (oko). Děsně se tomu chechtá. Nevěřila jsem jak DÁREK, KOČKA, BLOK, ZÁPISNÍK jsou neskutečně veselá slova. Majda se tu válí smíchy, jakmile trochu přestane, přečte další slovo a následuje řehot.




PF 2016

Přeji všem krásný rok 2016. 

Ať je alespoň tak dobrý jako ten předchozí. Cisternu zdraví, špetku štěstí a tunu lásky. Zbytek už nějak dopadne.
Ještě spoustu těch krásných letmých chvilek - zastavení - v tom každodenním shonu, tiché pokory a vděčnosti za všechno/všechny, co máme.



Ještě slibuji foto našeho nového člena domácnosti, svérázné kočičí slečny Mourinky.