čtvrtek 29. března 2012

Dorazilo jaro

No jo, jsem blesk.
Konečně jsme:
vyjeli na kole (nešlo to, ale ono se to zase poddá) - ubulený Vojta,
spáchali první letošní modřinu na koleni - ubrečená Mája,
shrabali trávu a zplanýrovali zahradu - sedřený muž,
vyprali a nechali na sluníčku třepetat mini mimi věci - moje obrovitá maličkost.

I na upálení torza vánočního stromku došlo a na opíkání buřtíků. Asi je už opravdu jaro.

Konečně prší, my zemědělci se radujeme. Mám zasetu mrkev a zasázenou cibuli sazečku, kde všude nevím, pomáhaly děti. Tak až vyrazí cibule v pískovišti, nebudu se divit, budu sklízet. Letos mám velké plány se svým lánem dva krát dva metry.

Teď tu všichni svorně smrkáme a chrchláme, jo jo, večery jsou stále chladné...

Už chumelí, už sněží

Autor: Miloš Kratochvíl

Vyprávění malého školáka o období vánoc. Je to jedna z knih, při které se pobaví i rodiče. Občas jsme se přeli, kdo bude dětem číst další kapitolu. Všichni jsme se smáli nahlas, nikdo si nechtěl nechat ujít pokračování příběhu. Pro děti tak od pěti let řekla bych.

středa 21. března 2012

Plamínek svíčky

Pro jednu úžasnou slečnu s krásnýma očima. Posílám jí tichou vzpomínku a plamínek svíčky, víc nedokážu, bohužel.



Rodině hodně sil všechno zvládnout, pohlazení. 

čtvrtek 8. března 2012

Vítězství hmoty nad myšlenkou

Rodinný nájezd na náš městský bazén. Museli jsme využít té neskutečné souhry náhod, která se stane tak maximálně jednou za... zimu. Všichni jsme zdraví.

Idylka. Muž kondičně plave. Vojta řádí s Aničkou a strejdou ve vířivce. Majda přelévá vodu z konvičky do autíčka v dětském bazénku, já sedím tamtéž, vodu po pupík (významně zvyšuji hladinu aneb těleso ponořené do kapaliny... co si budeme povídat dva měsíce před porodem).

Majda se rozhodla, že se půjde podívat na druhý konec bazénku, pak na vířivku. Než bys řekl švec vylezla na okraj vířivky. Vířivka je plná lidí a bublin. Zachvátila mě panická hrůza, že mi Majda zmizí v bublinách. Z mé perspektivy nebylo vidět, zda ji od okraje vířivky dělí půl metru nebo půl centimetru.

Okamžitě jsem vyskočila a během sekundy byla u Majdy. (toť myšlenka, můj mozek si stále ještě nezvykl na aktuální prostorové a pohybové vlastnosti mého těla).

Skutečnost vypadala jak z dokumentárního filmu o hrochovi ležícím v 10cm vody. Promiň, hrochu, vím, že jsi nejmíň pětkrát rychlejší. Musel na mě být božský pohled, když jsem teprve ve výskoku do stoje, zjistila, že to prostě nejde. Tož jsem se s mrštností přežrané hrošice zvedla a "rozběhla" se bazénkem zachraňovat Majdu. Velcí i malí v širokém okolí byli zlití od hlavy k patě, ale všichni se (nechápu proč) usmívali (nevím jestli škodolibě nebo soucitně).

Tohle bohužel není jediný případ. Takové se mi stávají dnes a denně. A bude hůř. Ať už je květen!!!