čtvrtek 27. října 2016

Praha

Miluju jezdit do Prahy, vůbec ze všeho nejraději vlakem.

Asi mi to připomíná studentská léta, randění na Strahově, zamilované toulky starou Prahou...

Vždycky mám takový posvátný pocit, když vystoupím na hlavním nádraží (ne že by to tam bylo tak krásné, asi sentimentální slepota). Je úplně jedno, jestli jedu za kulturou nebo pracovně. Procházeje se po Václaváku, Karlově mostě, mám takový hrdě vlastenecký pocit, že mi to tady patří - jasně, že jenom zrnko písku z Karlova mostu, desetitisícina dlažební kostky z Václaváku. Ale je to moje, moje hlavní město, naše historie tudy kráčela (i když soudě podle mého rodného příjmení, moji předci dorazili "bůhvíodkud" jen ne z Čech). Nevím, odkud se ten vlastenecký pocit vzal, jestli ho ve mně vypěstovali ve škole nebo doma, nebo to je věkem?

Taky jsem u vytržení z té spousty cizinců. V naší vísce byl donedávna z cizinců pouze jeden černoušek, všichni z něho byli na větvi, úplná celebrita, každý se s ním chtěl nenápadně skamarádit.
Tady jsou příslušníci všech národností, kam se podíváš. Nejlépe to shrnula vloni Majda. Prošli jsme Karlův most, obrátila na mě ty svý kukadla a povídá: "Mami, v jaký jsme zemi? Ty znáš tu řeč, kterou se tady mluví?"

Občas ale slyším i češtinu, přesto si říkám, kam se všichni ti obyvatelé vytratili. Vytlačili je cizinci? Dá se ve středu Prahy ještě normálně žít?

Za posledního půl roku jsem byla v Praze jen dvakrát, jednou lilo jako z konve, tak jsem po školení nasedla na první vlak a jela domů, ani jsem si jídlo nestihla opatřit. Ale co, to dojedu. Hm, zůstali jsme stát v polích, nehoda na přejezdu. Domů mi to trvalo krásných 5 hodin. Podruhé už jsem tak naivní nebyla, sice jsem musela dobíhat vlak, ale ukořistila jsem z té "bohaté" nabídky jídel, co se na nádraží podává, alespoň hamburger. Tentokrát jsme uvízli v Poděbradech. Vědět jak dlouho se zdržíme (což nevěděl nikdo ani z personálu), užila bych si krásné odpoledne až podvečer v lázeňském městě. Čekání na nádraží moc rychle neubíhalo. Přijížděli další a další rychlíky od Prahy a nás bezprizorních bylo víc a víc... Nebudu to rozmazávat, zase 5 hodin. Muž prohlásil něco o ČD a o masochistech, co jejich služby stále naivně využívají.

Jsem nepoučitelná, už se zase moc těším do Prahy, i když tentokrát bych raději za kulturou než pracovně.

úterý 11. října 2016

Hlásek jak konipásek

Jednou takhle v družném hovoru s nejstarším při večeři.

V: "Mami, tak jsme dneska s paní sbormistryní zkoušeli jaký máme hlasový rozsah."
J: "No a jak jsi dopadl?"
V: "Dolní nevím, to mi moc nešlo, ale horní E3. Asi budu zpívat soprán."

Vyprskli jsme oba s mužem, div jsme se neutopili. Budeme mít doma soprán. Muhehe.


PS: To E3 berte s rezervou, paměť mám chatrnou a v notách se nevyznám.