neděle 28. února 2010

Už voní (365-7)

Už voní jaro, krásně. To se nedá nevidět. Jak se každý těší. Jak hromady sněhu mizí doslova před očima. Vojtovi se pod sněhem konečně objevilo auto a bagr, co tam  na začátku zimy zapomněl. To bylo radosti. Chvíli si hrál se sněhem, nabíral ho mokrým bagrem ve zmrzlých rukách na korbu nákladního auta. V rukavicích to nešlo dost dobře, já to chápu.

Dneska už došel k názoru, že se sněhem to není taková legrace jako s bahnem, teda s rozblácenou hlínou na čerstvě se objevším záhonku. Nemusím vykládat, jak potom vypadal. Příšerně.

Aby tomu nasadil korunu šel se válet po hromadě sněhu před domem. Už jsem si libovala, jak mám prima samočistící dítě. Jenže jaké bylo mé zděšení, když se na mě otočil a měl pusu, co pusu, skoro celou tvář špinavou. Bylo mi jasné odkud vítr fouká, prostě se cpal sněhem. Tím špinavým tfujtajblem, ale kdo ví čím vším si děti trénují imunitu.

sobota 27. února 2010

Jako ryba (365-6)

Nemluvím. Nekřičím. Od včerejška od večera. S nikým.
Přišla jsem totiž o hlas. Je to docela úsměvné, protože mě tím pádem doma dost ignorují. Snažím se alespoň koulet očima, ale nepomáhá to. Bít je nechci, tak se jen snažím na sebe upozornit mácháním rukou.

Ještěže je víkend a může místo mě usměrňovat tatínek. I když Vojta má pochvalu, od rána je úplně k sežrání. Jako pozitivně k sežrání. Moc rostomilej. Asi to bude tím sluníčkem, které zahnalo jeho tragickou náladu.

pátek 26. února 2010

Olympiáda (365-5)

Už je to tady. Žijeme olympiádou. Maloška se budí, když naši finišují. První rychlobruslařské zlato viděla na vlastní oči. Štafetu mužů a druhé zlato jsme jí už nepovolili, ale vzbudila se, jak kdyby měla natažený budík. Nebo že by jsme to tak prožívali, že ta nervozita byla cítit až do ložnice?

Gynoš miluje lyžování. Nejlíp, když se tam někdo vyseká. Asi má pro to pochopení, letos se začíná učit na lyžích. No a hlavně rozdává medaile, já jsem už dostala dvě, heč. Nevím teda za co a je pravda, že mi je hned zase sebral. Tak síň slávy asi nebude.

čtvrtek 25. února 2010

Tři a více (365-4)

Včera jsme byli na návštěvě a dostali jsme dotaz. Proč chceme mít tři děti, proč nám dvě nestačí? Co když jim nebudeme umět zajistit dostatečný standard, co když budou chtít všechny na vysokou školu?

Proč nemít jen jedno dítě - jedináčka - to tak nějak chápe každý, ale proč jich mít víc? Ještě když už máme ´páreček´ - tedy chlapečka i holčičku.

No já fakt nevím, nějak to prostě cítím, že dvě jsou málo. Podle mě je ideální počet 4, ale na to fakt nemám. Ani věk, ani nervy. Takže 3, ještě jednou bych to chtěla zažít, to blití na začátku snad ani né, ale ty první kopanečky, ten nádherný pocit při zrození, tu novou nepopsanou bytost...

Je opravdu tak důležité, aby všechny děti měly vysokou školu? Třeba o to ani nebudou stát. A i kdyby vždycky si ji mohou udělat při zaměstnání, nebo taky existují brigády... Třeba je lepší do života mít víc sourozenců spíš než vysoké školy, kroužky, značkové oblečení. Mít jeden druhého, naučit se týmové práci, dělit se, pomáhat si. Možná jsem moc naivní.

Abych řekla pravdu nevidím jako omezující faktor ani tak finance jako fyzické a psychické možnosti - zejména matky. No schválně ať si každý sáhne do svědomí, kolik by měl dětí, kdyby měl řekněme velkorysé finanční prostředky?

středa 24. února 2010

Nějak nám to nejde (365-3)

Asi ponorka, nebo únava matky. Nějak nám to spolu s gynošem nejde, nějak nemám nápady na co si hrát, co podnikat, co tvořit. Malá většinou dopoledne prospí. Oběd byl hotov ze včerejška, takže ideální stav, jen mě se do ničeho nechtělo a gynošek prudil. Venku tak nějak ošklivo, inverze, sníh taje. Doma už hračky ohrané, knížky očtené.
Nakonec jsme to teda horko těžko rozchodili, vytáhli jsme Sluníčko a vystřihli masku tygra. Tygr běhal po bytě, jukal, volal uááá, a pak nám tygr seděl na nočníku, škoda, že nemám foto, nestihla jsem.
Po o šel do pelíšku, kde usnul, jenže maloška byla plná energie. Nakonec to dopadlo tak, že jsem měla 10 min, kdy usla malá a velkej se ještě nevzbudil. Teda nevzbudil, chodí spát s nařízeným mobilem, většinou mu to nařizuji na něco míň než hodinu, pokud usne, nevzbudí ho nic, ani řvaní mobilu. Pak ho chodím přeřizovat, na nějaký rozumný čas, podle toho kdy usnul.
Odpolko se vydařilo, vylezlo sluníčko, ve městě jsme potkali spoustu známých, kamarádky kofolky, tak jsme se procourali až do aleluja. Tragická nálada nás oba přešla, jen maloška se rozhodla, že celé odpoledne bude sledovat a k tomu 10min spánku kdovíjestli už nic nepřidá. Už spí - ne tak gynošek, pořvává cosi v postýlce vesele.

úterý 23. února 2010

Poprvé (365-2)

Všechno je jednou poprvé, zvlášť u malých dětí. Některý den mají spoustu poprvé.
Je to nádherné být u toho, zprostředkovat jim ten zážitek a pozorovat, co oni na to. Jak je každé jiné, jedno se do všeho vrhá pohlavě, druhé je opatrné, třetí ještě opatrnější a bojácné.
Ovšem některá poprvé si moje děti umí zařídit sami. Víš maličká tak dneska ti tvůj velký bráška udělal první modřinu a vsadím na to všechno, že nebyla poslední, ale věřím, že ty se nedáš. Hodil z palandy dolů dřevěnou figurkou rovnou tobě na hlavu. Kdybych mu to předtím dvakrát neříkala. Ale na jeho obranu musím říci, že toho upřímně litoval, hladil a foukal.

No snad tu bratrsko-sesterskou lásku ve zdraví přežijete.
Už se nemůžu dočkat až budeš na všech čtyřech likvidovat jeho poklady, které si nechává válet na zemi. A co teprve až se postavíš, cha chá.

pondělí 22. února 2010

Den první - 22.2.

Musím říci, že babička, co je v důchodu, prostě perlí. Asi se nemůže nabažit toho náhlého volna. Opilá svobodou. Nejdřív se to projevovalo tak, že nás skoro ani nechtěla vidět. Já se jí mimochodem nedivím, ale teda netěší mě to.
Na středu měla nahlášeno hlídání malošky, páč krokodýlkovi začínalo plavání. Všechno mi odkývala, jenže den předem nastal zádrhel, zjistila že má zubaře a pak oběd a pokec s kamarádkou. Bohužel druhá babička nemohla zaskočit, neboť má zlomenou ruku. Tak plánovala a plánovala, jak se tam dostane, jak tam vezme malošku s sebou a já ji tam vyzvednu po plavání. Pak volala kamarádce, jestli by to jako nevadilo a společně zjistili, že zubaře i schůzku mají domluvené na čtvrtek, no legrace. Tak všeho nechala, sedla si a uvařila si kafe.
Dneska po osmé hodině ranní někdo ťukal na okénko, babička, jde prý pohlídat, já ještě v pyžamu, nějak jsem o tom neměla páru. Tak nevím, moje mléko na mozku nebo zmatená novodůchodkyně?

A jedu.

Tak dneska to vypuklo, konečně jsem se dokopala k činu. Za vydatné asistence naší nejmladší, bušila do klávesnice opravdu poctivě, jsem se snad úspěšně zaregistrovala.