Veselé vánoce

Nestíhám, nestačím - psát. Žiju, prožívám spoustu nádherných chvil.

Třeba jak jsem u pana doktora vyfasovala Prenatal Box, děti ho táhly střídavě celou celou cestu z města a doma se na něj vrhly. Našly pár reklamních letáků, vzorek plíny... Majdulka se zmocnila dudlíku: "To je pro miminko, já už jsem veká hoka." Vydala se směrem ke mě, ukázala břichu dudlík, podívala se na mě a zcela samozřejmě povídá: "Vyndej ho! Vyndej mimiko, dám dudík!"

Na Štědrý den se nedala přesvědčit, že na Ježíška se nečeká v čertovském převlečení a alespoň rohy na hlavě si prosadila. Naštěstí Ježíšek se nezalekl a dárky donesl.

Vojta byl nadšen, že viděl jak Ježíšek nechal otevřené okno a na parapetu zvoneček.
Majda se vrhla na první dárek, co uviděla, v domění, že všechny jsou jen její.
Já jsem byla stresovaný Ježíšek, horečně přemýšlela, jak zazvoním a kam následně prchnu.
Muž chodil tajně říkat, že zvoneček nebyl slyšet, že musím znovu.

Užili jsme si pečení perníčků (Vojta letos už opravdu pomáhal), adventní kalendář (ten zase milovala Majda), kapra ve vaně (Majdulka byla dotčena, že se nemůže zúčastnit kapří popravy), štědro-denního postění (ve dvě odpoledne jsme z tatínka vydyndali alespoň rybí polévku), nekonečného zpívání koled, a pouštění svíček v ořechové skořápce.

Já stále ještě nějak nestíhám pobrat ten neskutečný zázrak, co se mi převaluje v břiše a stále znovu se o tom překvapeně a nadšeně ujišťuji. Vím, že přijde čas (a nebude to tak dlouho trvat), kdy z opojení tvrdě vystřízlivím, ale proč se plašit předčasně.

Přeji nám všem, aby rok 2012 byl zase o kousek lepší než ten předchozí. Mějte se rádi.

Slepičí prdelky...

Ne nadarmo se říká, že paní učitelky z mateřské školky jsou dobře informované o všem, co se v rodinách děje, od těch malých zpravodajců. Nedělám si naprosto žádné iluze, že v našem případě by tomu tak nebylo.
Celá školka ví, že čekáme miminko - Vojta to prostě musel roztroubit.

Dneska vykoukla ze třídy paní učitelka a povídá: "Vojta mi vypravoval nějakou strašidelnou pohádku o veverce, co každého sežrala. Já jsem se hrozně bála." Něco ve smyslu, kam na to chodím. Jsem jen něco zablekotala, že to byla jen taková legrace a radši dělala, že nutně něco hledám v tašce. Co já jí budu vypravovat o utahané matce, kterou děti stále uháněly o pohádku, tak je chtěla postrašit. Říkám: "Vojto, tys paní učitelce neřekl, že to dobře dopadlo?" "Ne, maminko, za to jsem jí řekl, že měla obrovský krvavý oči a byla větší než vlk!"

Ovšem každá mince má dvě strany.

Jak jsme byli tuhle (za prasátka) ve městě, Vojta povídá: "Víš, maminko, tudy jsme šly se školkou na procházku a tady u toho obchodu jsme se zastavili a paní učitelka si šla koupit triko a pak jsme šli zase zpátky."

Takže pozor, pozor paní učitelko, velký (vlastně malý) bratr tě sleduje :o)

Den, co stojí za to...

Někdy se to prostě sejde a přitom tenhle den začínal vcelku normálně. Vůbec nic nenaznačovalo tomu, že budeme aspirovat na první místo v soutěži největší prasátka našeho města.

Vojta ovšem začal nadějně. Když jsem ho po o vyzvedávala ze školky, přihnal si to do šatny s trikem úplně jiné barvy než ráno, hlavně ten obrázek na břiše nápadně zhnědl. "Víš, mami, já jsem si plácl talíř s gulášem na triko." Jen chápavě pokyvuji hlavou: "Nech mě hádat, nebyl ten guláš s rýží?" Nalézám inkriminovanou obilovinu přilepenou na rameni a na zádech.

Kolem třetí hodiny odpolední jsem rozhodla, že se cestou od babičky stavíme ve městě, asi jsem musela být poblouzněná chvilkovou vzorností těch malých lotrů. Vojta cestou z kopce využil mojí nepozornosti a začal si hrát na krtka, skákal z jednoho krtince na druhý a řval, že ho honí jestřáb. Než jsem dostrkala chůzi bojkotující Majdu alespoň na doslech k Vojtovi, byl už krtek po kolena od bahna a boty měl s pěticentimetrovým blátivým podpatkem.

Mezitím jsme se s Majdou každá asi dvakrát natáhly, abychom se mu hezky vyrovnaly. Korunu tomu všemu dal, když jsem se snažila očistit ta jeho zablácená bagančata. Dala jsem mu podržet tašku s náhradním oblečením pro Majdu, no nevysypal on celý obsah do bahna? Vysypal. Majda začala hystericky řvát, se jí ani moc nedivím, měla jsem co dělat, abych se nepřidala. Jo a na náměstí byl trh, my vypadali jak po souboji s divokými prasaty, ale úkol jsme splnili (donesli jsme Paralen).

Ale jinak, jinak jsou to zlatíčka.

Televize

Poslouchala jsem Český rozhlas 2 a zjistila, že tím, že hovoříme s Vojtou o reklamách v televizi, mu vlastně poskytujeme mediální výchovu.
Asi jsme to trochu přehnali, neb si teď myslí, že všechno, co je v reklamě, je špatné.
K vánocům si přeje parník na ovládání (netuším, co s ním bude v prosinci dělat, já ho v ledové vodě nikde lovit nebudu). Ostatní hračky si prý nechá na příští vánoce.
Majdalenka si asi přeje plastový nákupní košík, nejspíš by s ním jezdila utrácet své milované koňuni, ale toho se jí bohužel nedostane.

Peníze, penízky

Ne nebudu si stěžovat, jako holčička na pískovišti v reklamě - splátky, splátky, kde na to brát. Reklama je to příšerná, ale holčička to hraje skvěle.

Jen se nemohu nezmínit o Majdině vztahu k penězům. Zatímco Vojta v jejích letech a vlastně asi do letošního léta netušil, že něco jako peníze existuje. Jejich využití začal vnímat pouze díky svému mlsnému jazýčku a zmrzlině.

Majda už má jasnou představu. Tak obden chodí a mouzuje: "Mamí, máš koňuňu? Dej mi koňuňu." Když se snažím zapírat, neomylně ukáže na mojí peněženku: "Máš koňuňu!"

Pokud "koňuňu" poskytnu s blaženým výrazem si ji uklidí do peněženky a odkráčí. Tuhle ležela na zemi, hrála si s korunou. Slyším jak povídá: "Koňuňo, pojď ke mně. Koňuňo, neboj, neboj se!" (Jak bych slyšela Gluma z Pána prstenů: "My preccioussss!")

Také jsem jednou koňuňu odmítla dát. Chvíli nešťastně prohledávala svoji prázdnou peněženku a pak povídá: "Koňuňa, néni." Prošmatává dál a nakonec, uzavře hláškou: "Ani kajtu nemám!" Od té doby má "svoji" kajtu a objevila tedy i plastové peníze. Obávám se, že ta se ve světě neztratí.

Vášeň pro ponožky

Každý máme pro něco slabost, někdo je vášnivý sběratel známek, někdo má plné skříně bot.

U Majdalenky se poslední dobou projevuje vášeň pro ponožky - pro pruhované ponožky. Na velikosti vůbec nezáleží.

Ponožky jsou nepostradatelné. Ani na končetinách nezáleží. Když je zrovna teplo na nohy, máme přece ještě ruce.

To mi hlava nebere

Potkala jsem na benzince našeho souseda. Natankováno měl za vteřinku. Popojela jsem ke stojanu. Zářila na něm cifra 70Kč. Věřím, že kdysi se za to třeba sehnala i plná nádrž (zas takový pamětník nejsem), ovšem dneska by se za tuto částku nenaplnily ani čtyři půllitry. No co sociálně slabší musí šetřit, co se dá dělat, je krize, ach jo.

Pomalu jsem ani nestihla začít tankovat, když si to soused přihasil znovu, tentokrát s plně obsazeným autem. Ne opravdu nejeli dotankovat. Nahrnuli se do benzínky a nakoupili bagety a pamlsky pro děti.

Já nevím, co k tomu dodat. Nechci soudit. Proč, když mají hluboko do kapsy nedojedou o pár metrů dál do supermarketu, nekoupí rohlíky, pomazánkové máslo, šunku a okurek a mají možná chutnější a levnější večeři. Něco je špatně. Přece nemohou být tak hloupí, aby si to nespočítali. Nebo je to nikdo nenaučil? Nebo jsou jenom líní? Je mi líto hlavně dětí, týden jsou na bagetách, sušenkách a nanucích a zbytek měsíce jí suché rohlíky.

A tady musím podotknout, že na barvě pleti nezáleží! Mám možná naivní pocit, že by stačilo se trochu naučit hospodařit a bylo by mnohem líp. Nebo možná je něco lákavého na tom mít alespoň na chvíli cokoliv na, co mám chuť, co si umanu, i za cenu přežívání do dalších dávek, nevím. Jediné, co vím, je, že takhle se z toho věčného kolotoče nejspíš nevyhrabou.

Domácí výroba

Na zimu nutno se včas připravit.

Takže hádanka první, co skrývá Majda v naducaných tvářích?

Hádanka druhá, co to drží Vojta za pádlo?

Odhalení!

S pravdou ven

Asi bych měla odůvodnit delší výpadek blogu. Ne že by nebyla témata, ne že by nebyly myšlenky. Jak kdysi dávno pronesla jedna kamarádka - jen "mi bylo tak blbě, že jsem neměla ani tužku". Tedy v tomto případě ani pomyšlení sedět u klávesnice.

Indispozici zavinil malý vetřelec - ano ukažme si na něj - i průkazné foto mám a dodám. Těšíme se na další originál do naší tlupy. S mužem tajně doufáme v nezdolného optimistu/ku.

Po jarním zklamání se mi nějak nechtělo předčasně jásat. Vlastně jsem to celé vytěsnila kamsi do pozadí a odmítala na to myslet. U každého ultrazvuku (byly tři) znovu překvapeně zírala, že tam fakt je a tajně ronila krokodýlí slzy dojetí. Co si o mě musí myslet můj ošetřující lékař, si radši ani netroufám domýšlet - hormony oblouzněná prvorodička hadr. Potřetí už bych to mohla mít zmáknuté, ale nemám. Pokaždé znovu žasnu nad tím zázrakem. (A žasnout nepřestanu dokud nezačne mluvit, lépe řečeno odmlouvat. Pak se pokusím opět bez úspěchu najít čudlík VOLUME popřípadě MUTE.)

Tuhle se mě muž ptal, jestli bych radši holčičku nebo chlapečka. Děti se zrovna přetahovaly o hračku a řvaly jak býci v koridě, těžko rozeznat, kdo řve víc. Závěr z toho plyne - ani nevím, nějak se nedokážu rozhodnout, jsem ráda, že už to někdo rozhodl za mě. PS: Dědovo kyvadlo vykroužilo kluka, babička doufá v holčičku.

Vojtova moudra

Psala mi maminka Aničky:
Dneska Ančí říkala, že chce sedět v autobuse s Vojtou, protože to je největší a nejsilnější borec, co prej přepere i obra (povídal prý Vojtík).
Tak si říkám, že asi nebude mít problém balit holky, on je prostě ukecá (jako tatínek maminku, ha ha).

U oběda. Vojta se laxně hrabe vidličkou v jídle, přemýšlí o neplechách.
Já: "Vojto, jez, prosím Tě, nebo nebudou odpoledne žádné buchtičky od babičky."
Vojta s úpěnlivým výrazem ve tváři: "Maminko, to mi přece nemůžeš udělat, vždyť víš, že já jsem buchtičkovej!"

Majdulčiny hlášky

Když ji Vojta trápí, nejde pro ránu daleko a k tomu nasupeně křičí: "Vojto, ty pakuň!"

Večer seděla u večeře, nahodila šibalský úsměv, čertíky v očích a povídá: "Tatínek je pakůň?" Evidentně provokovala, co tatínek na to.
Povídám jí: "Tatínek není pakůň!"
Odpověděla mi se skálopevným přesvědčením v hlase: "Vojta je pakuň!"
Je mi jasné, že tohle jí už nevymluvím, alespoň jsem zachránila tatínkovu čest.

Narozeninový

Chtěla jsem psát bilanci mého posledního roku, jenže nemám na to myšlenky, od rána je mi bídně. Že by dozvuky střevní chřipky, která se prohnala naší rodinou jak uragán? Na slavení nějak není nálada. Snažím se přežít a nepoblinkat se. Od rána mi k tomu hraje Chodůr. Na plné pecky. Snažila jsem se uniknout alespoň na zahradu, marně. Tak jsem sebrala poslední zbytky odvahy a řekla si, že už jsem dost stará na to, abych se ozvala, když se mi něco nelíbí.

Je mi jasné, že tímto okamžikem jsem se dostala na černou listinu Chodurova fanklubu. Já fakt netušila, že to tak ječí on. Teta už mi nepůjčí ani vajíčko, zle se na mě dívala... Ale já to dokázala. Je tu TICHO.

PS: Ježíšku, prosím Tě, přines tetě bezdrátová sluchátka nebo nám stavební parcelu. Díky.

Teď se koncentruji na vaření oběda těm malým nevinným holátkám, co už jsou ze střevní chřipky oklepaná a dvojnásobně hladová než normálně.

Proč je dobré míti staršího bratra?

Naučí vás spoustu důležitých her - mečovat, střílet, na stíhačky (to hrajeme většinou cestou do školky - Vojta je stíhačka, kterou my s Majdou v kočárku pronásledujeme - já jsem pilot a Majda do něj šije z kulometu :o)))

Naučí spoustu důležitých slov, aby se jeden ve světě neztratil. Tuhle jsem vyšla po ránu z koupelny, Majda proběhla kolem se řevem: "Váka, váka!!!" Za chvíli běží zpátky a řve: "Popách, popách!" To se pro běžný život batolete určitě hodí.

Bratr je pro každou legraci. Poslala jsem děti do koupelny umýt si ruce. Za nějakou dobu slyším z koupelny fén. Chtěla jsem tam vtrhnout, ale bylo zamčeno. Podařilo se mi Vojtu přesvědčit, že má otevřít, že mu maminka nevypráší kalhoty. Vrazím tam. Skříňka pod umyvadlem vyrabovaná, šminky, krémy... Majda upatlaná od něčeho na obličeji, náruživě cucá tampon a Vojta jí u toho fénuje vlasy.

Poslední rozloučení s děravým kamarádem

V sobotu se konalo Majdulčino poslední rozloučení s děravým přítelem dudlíkem, kterýžto byl tajně znehodnocen zákeřnou matkou (neprozraďte mě).

Milý dudlíku, velice ti děkujeme za tvoje věrné služby. Posloužil jsi ve chvílích vypjatých a těžkých. Ve smutku, rozmrzelosti, nudy i trápení. Loučení s tebou není snadné, ale my to zvládneme, musíme, nic jiného nám nezbývá. Cesta vpřed je jen jediná a to bezdudlíková. Majdulka už je (dle svých slov) veuká hojčiča a brzy půjde do školky jako Atuti. Pak do školy, puberta, první rande, taneční - a to by fakt s dudlíkem v kabelce nešlo.

Nejlepší by bylo přenechat ho symbolicky někomu potřebnému, ale obávám se, že dudlík v tomto stavu patří už jen do popelnice (nebo tříděného odpadu?).

Moje děti mě vždycky přelstí, jak dlouho se vždycky odhodlávám k nějakému závažnému činu (odstavení, přesun z rodičovské postele, přesun k bratrovi, atd.), přemýšlím, rozebírám ze všech stran, připravuji se na případný tuhý odpor. A ono to většinou projde bez problémů. Jakože ony už jsou připravené a jen čekají na svou neschopnou matku, až si to v hlavě srovná a provede.

Ještě jeden postřeh mám, co je před spaním bez dudlíku s "volnou" pusou, tak toho náležitě využívá. Nepřestane čochtat, dokud neusne. Ještěže Atuti je proti tomu imunní a když potřebuje usnout, usne i na Václaváku za plného provozu.

Rozhledna na Anenském vrchu

Za humny máme rozhlednu, letos už tam prý bude druhou zimu.

V neděli jsme se tam konečně vydali. Z parkoviště na Mezivrší cestou štěrkovou, kočárkům přístupnou 2,5 km dlouhou. Dost na to, abychom si od našeho 4,5 letého "optimisticky" naladěného syna vyslechli spoustu povzbuzujících hlášek. Po většinu cesty převládalo - ách, jo. Cestu jsme mu zpestřovali vyprávěním o bunkrech, schovávačkami, honičkami atd. Asi nám chyběl jeho věrný přítel pes Bernie, co ho vodil v Krkonoších. Budeme si ho muset na výlety půjčovat od Aničky.
Cestu zpět jsme si zpříjemnili lanovým parkem v Říčkách. Bohužel vypadá to, že Vojta bude opičí muž po tatínkovi.

Až začne horolezit, tak zešedivím strachy. A úplně nejvíc jsme si cestu zpět zpříjemnili v Rokytnici u Rampušáka pečeným jehněčím kolenem se šťouchanými brambory. Doma jsme přenesli spící děti z auta rovnou do postele. Lukáš vyrazil zalévat a já na badminton.

Cuketová polévka

U nás se opravdu osvědčila, všichni se o ní pereme. Jí ji dokonce i nepolívkožrout Vojta.

Ingredience:
2 lžíce olivového oleje
1 lžíce másla
1 střední cibule
1 cuketový bumerang (viz obrázek) něco málo pod kilo
1 lžička sušeného oregána
600ml zeleninového nebo kuřecího vývaru
115g sýra Dolcelatte (si vystačím s nivou)
300ml smetany (nedávám)
sůl, pepř
čerstvé oregano a sýr na ozdobu

Na rozpáleném oleji a másle necháme zesklovatět cibulku. Přidáme cuketu nakrájenou na kousky jak leží a běží - NELOUPEME, přidáme sušené oregáno, osolíme a opepříme a na středním plameni často mícháme 10 minut. Zalejeme vývarem a přivedeme k varu, zmírníme, přikrejeme a na mírném ohni vaříme asi 30 minut, občas zamícháme. Pak přidáme sýr nakrájený na kostičky a počkáme než se rozpustí.

Pak je potřeba to rozmixovat na hladký krém. Já osobně to porajtuji tyčovým mixérem. Dochutím a mám hotovo. Podávám s topinkou, nebo bez.
Kuchařka dále radí přidat smetanu a zahřát, avšak nevařit. Dochutit, ozdobit čerstvým oregánem, sýrem a podávat. Mě se to zdá bez smetany lehčí a stravitelnější a popravdě zdobit to taky nikdy nestihnu :o))))

Jo a takhle to chutná!

Recept z knihy The Italian Kitchen (Kate Whiteman, Jeni Wright, Angela Boggiano)

Co doma

Vojta si na jarmarku držel sovu pálenou, co se jmenovala Štěpánka po Štěpánce Haničincové. "Maminko, víš, ona trochu smrděla, ale měla krásné oči," pravil.

Mája na mě volá: "Mamí, mamikó." Neodpovídám-li, použije nejtěžší kalibr: "Jomí, šem!" Největší sekýrnice naší rodiny. Ráno se z chůvičky ozývá: " Atutí, hají né. Atutí, dojů." A jak úžasně umí vítat, skoro Lukášovi závidím. "Jupí, tatiků, tatiků, tatiků!"

Nočníkování stále nezvládáme, ale plíny nedám. Občas jsou světlé chvilky, většinou spíš mokro (nebo něco horšího) v kalhotech. No co, časem se to zvládne.

Krkonoše

Jdeme s všeobecným trendem, prý. Vyzkoušeli jsme víkendový pobyt ze slevomatu.

Na popud mojí kamarádky. Nechápu, jak to Jiřka dělá, ale ona má čuch na slevy. Neskutečný. Když něco najdu za dobrou cenu a chci si to objednat, Jiřka to najde minimálně za polovic. Rukavice pro děti asi za dvacku i s poštovným - Vojta je nosil dvě sezony, Majda zatím jednu a stále dobře slouží... A takhle bych mohla pokračovat.

Cílem naší výpravy byla Pražská bouda. Konečně jsem viděla z blízka někoho, kdo vystupuje v televizi (v té opravdové, nemyslím naši místní - momentálně zrušenou - kabelovku). Pana provozovatele. Bohužel nám nevařil, odpočíval, snad někdy jindy. Jídlo bylo i tak skvělé. Paní provozní je trysková myš, nebo má tajný doping. Lítala jak čertík na pérku, sem a tam, po schodech nahoru a dolu, obsluhovala v restauraci, točila piva o poschodí níž, pomáhala lidem se zavazadly o poschodí výš...

Prodloužený víkend se vydařil i díky počasí.

V pátek jsme ovšem zmokli durch, z toho plyne poučení, když na horách zahřmí, utíkej, jak by ti za patami hořelo do nejbližší chaty.

Sobota neměla chybu. Kromě té fronty na lanovky na Sněžku. Cesta lanovkou byla úžasná, člověk má občas pocit, že se nohama dotýká trávy. Uvidíme jaká bude nová lanovka, která se má začít stavět od září. Vrchol Sněžky byl v obležení turistů, zkrátka pěkné počasí. Musím se veřejně přihlásit k obdivovatelům České poštovny na Sněžce, mě se prostě líbí. Cesta dolů byla náročná, ale zástupy turistů postupně prořídly cestou na Luční boudu a ještě více cesto na Výrovku a na Chatu na rozcestí a přes Liščí horu jsme šli téměř sami - ono už se také trochu připozdívávalo.

Lidský had na Sněžce.

Na chalupu jsme dorazili v 7 hodin se 14km v nohách, my popadali na lavičky a děti se vrhly na trampolínu. To nechápu! Večeři jsme si po tomhle výkonu zasloužili a řádně užili.

Nedělní počasí bylo jak vymalované i v této nadmořské výšce. Přálo i paraglaidistům nad Černou horou - napočítali jsme jich v jednom okamžiku 20 - jak to dělají, že se nesrazí, je mi záhadou. Naše cesta vedla naučnou stezkou mezi rašeliništi. Jedním slovem nádhera. Děti byly nadšené ze dřevěných chodníku, my z příjemného chládku mezi stromy. A ty výhledy! Zakončili jsme to tradičně na Pražské boudě pozdním obědem a vydali se zpět do reality...

Doma ještěrka, ale kdo je to na zahradě?

Něco mnohem většího! Nápověda: bez pláště ani ránu, poslouží i starý hadr na otírání klouzačky. Omluvte kvalitu - točeno skrytou kamerou.

My se mizerným létem odradit nenecháme!

Vždyť plavat se dá i doma.
Obývákem se občas prohnal žralok, místo pohovky byl ostrov a pod stolem pirátská jeskyně.

Nová spolubydlící

Něco malého se mihlo v pokoji a zmizelo pod pohovkou. Vyslala jsem stopaře Vojtu a jeho pobočnici Majdu na průzkum. Po chvíli soustředěného ležení u gauče byla objevena ještěrka. Asi 5 cm dlouhá. Vojta ji chtěl chytit do krabičky, prý na ní bude hodný, ha ha. Jeho láska by asi byla pro ještěrku smrtelná. (Už se moc těším až povyroste a začne mi domů tahat různou havěť. Sklony k tomu má už teď.) Ještěrka byla poněkud stuhlá - tohle "teplé" léto ji také moc nesvědčí.

Ještě poslední pohlazení a ještěrko utíkej, jestli je ti život milý! 

PS: Dneska bude asi k obědu zmrzlina, nějak mi došly nápady, co vařit těm mým FHMDoušům, aby je nepálily pusinky.

Noha, ruka a kdo ví, co ještě

Nákaza se šíří, Vojta už má pupínky na rukách a na jazyku. Je z toho vcelku veselý, asi doufám v exra příděl zmrzliny.
Jeden klad to má určitě, konečně se mohou bez obav olizovat. Jsem nevěřila, jak je těžké uhlídat je, aby nepili ze stejné lahvičky, nedávali si ochutnat jídlo, necucali píšťalku jeden přes druhého... Teď už nemusím.

Horší zpráva je, že jsem teď na řadě... Mám z toho dvojité svrbění.

Tak až někde potkáte dvě uslintané děti s uslintanou matkou - to jsme nejspíš my.

Konečně sami

Je to asi týden, co rodiče opět získali nadvládu nad svou ložnicí. Třeba o půlnoci si můžu klidně zpívat, nebo tancovat kankán ve tři ráno. Ne že bych zrovna po tomhle prahla. Noční šou mám občas i tak, běhám tam a zpět mezi ložnicí a dětským pokojem, taková noční štafeta - přinesu pití, najdu dudlík... Ale stojí to za to. Noční cvičení je určitě dobré na figuru.

Svoboda. Po čtyř a půl letech s jednou krátkou přestávkou.

FHND

Tajemná zkratka. Myslela jsem, že Majdulka má neštovice. Nikolivěk má Foot, Hand and Mouth Disease. Česky - nemoc noha, ruka, ústa. (Neplést si s Foot and Mouth Disease - což je slintavka a kulhavka.) Majda tedy slintá, ale nekulhá. Pusinku má plnou puchýřku, ale snáší to statečně. Jestli to od ní chytí i Vojta, bude hůř. Ten umí své nemoci prožít opravdu dokonale...

Tož Majda se musí stranit kolektivu, my jsme zatím čistí. I když mě svědí celé tělo, jen si na to vzpomenu.

Co je vlastně pohádka?

Asi jsem se bláznivě zamilovala. Bez legrace. Má lehce zvlněné mikádo, strniště, uhrančivý pohled a sametový hlas. Chodí v koženém kabátu a upnuté vestě. Umí fakt hustý kousky (jak by řekl Vojta).

Toužím, aby mě něžně a dlouze líbal. Nicolas Cage alias Baltazar Blake z pohádky pro dospívající a dospělé Sorcerers Apprentice (Čarodějův učeň). Čekal na svou milou přes tisíc let, aby ji vysvobodil, který chlap by tohle vydržel. Celou dobu nosil na srdci náhrdelník, který se jí líbil, když se naposledy viděli a on ho pro ni získal a doufal, že jí ho bude moci jednou dát... Byl schopen obětovat vše, aby zachránil svět a svou nejmilejší...

Ve svých představách jsem Monica Belluci alias krásná kouzelnice Veronica... Není to krásné se občas v běhu všedních dnů takhle zasnít?

Jak jim to sluší (ona je raněná a on trpí)...

Ovšem pominu-li propastný rozdíl mezi mnou a vnadnou Monicou (jediné, co máme společného jsou narozeniny ve stejný den).

Je krásné, že to všechno dobře dopadlo, jak už to v pohádkách bývá.
(Nemalou zásluhu na tom má jedna křehká blondýnka, která  nohou kopla do obrovské satelitní paraboly, kterou tak vychýlila a přerušila smrtonosnou magii. Ještěže měla takovou sílu v noze.)

No jo, ale byl by ten Baltazar vůbec použitelný pro normální, všední, každodenní život? Nepohádal se třeba pak za pár dní s Veronicou kvůli tomu, že přesolila večeři, nebo že mu srazila v pračce jeho oblíbenou vestu?

Dovedete si ho představit, jak vozí děti do školky? Jak nakupuje rohlíky v obchodě?

No a o tom to je! Že se v lidech vytvářejí úplně falešné romantické představy o lásce! Je mi jasné, že můj milý by na mě nečekal tisíc let, že neumí takový super hustý kousky (škoda), nenosí vestu na tělo a dlouhý kabát, netváří se tajemně a neví úplně všechno. V normálním životě většinou nestačí, aby se ženská dlouze dívala na náhrdelník a chlap běžel a koupil jí ho z lásky... Teda alespoň osobně neznám nikoho u koho by to fungovalo. A že držet se za ruce a dlouze se zamilovaně dívat jeden druhému do očí nestačí.

Každá dívka (zblblá z pohádek, které jsou jí od malička vtloukány do hlavy) očekává, že získáním prince svého srdce a svatbou to všechno končí. A žili šťastně až do smrti...
Jenže ono to právě všechno začíná. Některé nástrahy a a nebezpečí je třeba překonávat každý den. A není to přímo záchrana lidského druhu, jsou to mnohem menší a leckdy přízemnější, ale o to zákeřnější problémy. Ach jo.

Ale je krásné takhle se zasnít!

Tak nějak všelijak

je u nás v těchto dnech.
Majda razí heslo, čím větší klobouk, tím líp.

Majdina obliba pokrývek hlavy vygradovala a teď už odmítá vycházet ven bez helmy. Nejdříve ji nosila i doma, ale postupně se nám ji podařilo přesvědčit, že by se v tom fakt špatně spalo. Zatím je chladno, tak to nevadí, ale jestli ještě bude léto, mohla by se jí v tom trochu pařit hlavička.

Vojta tuhle seděl na záchodě hlavu mezi koleny přiklopen vrchním prkýnkem a něco kvílel. Dekódovala jsem to jako volání o pomoc a šla jsem ho zachránit. On na to: "Mamí, nech mě, já jsem beruška a tohle mám jako krunýř." Příště mu tam nalepím i sedm teček - šprýmař jeden.

Mámy nemají šanci stonat a už vůbec ne "jen" rýmu a kašel. Nikdo mi nevěří, že mi je špatně, muž musí stejně do práce a děti chtějí plný servis. Já vím, co by mi pomohlo - jeden den v posteli, čaj s medem a sedativa - pro děti. No ale už jsem se odrazila ode dna, dokonce se mi vrátil hlas, tak už bude jen lépe.

Ještě střípky z Chorvatska

Jak už jsem se zmínila, nejdřív jsme se podřídili místnímu tempu života.

Když už nám otrnulo vyrazili jsme se podívat do městečka Mali Lošinj - hlavní centrum ostrova (později jsme prohlédli i místní nemocnici). Nedalo nám to, abychom neprubli místní kuchyni a cestou neokoukli i vozový park místních obyvatel.

Jeden večer jsme zajeli omrknout otočný most v Osoru, který otevírá pro lodě Osorský průliv každý den v 9 ráno a v 5 večer. Celý most obsluhoval jeden člověk pomocí kliky tam i zpět - tomu říkám čistá práce. Posunul dvouproudou vozovku do prostoru a před natěšenými turisty proplouvaly jedna plachetnice za druhou.

Samotné městečko je velice malebné, plné květinových zákoutí, křivolakých uliček a soch. Průměrně tu připadá jedna socha na 2,5 obyvatele. Tady vyšla necelá jedna na pět malých turistů.

Ještě nesmím zapomenout na pokusy o dobytí nejvyšší hory ostrova - Televrina (588m). Pokusy se uskutečnily celkem ve třech etapách. 

1. výprava: Tomášek a zkušený dobyvatel této hory Vláďa - vrchol dobyt. 

2. výprava: ženské družstvo - Radka a já, po hodinovém bloudění v místech, kde se "zaručeně" nedá zabloudit, po objevení spousty ovčích stezek, trnitého křoví, pavučin i s pavouky a kořistí - dobyta kaplička pod vrcholem. 

3. výprava: Lukáš a Vláďa - dobyt nejen vrchol, ale i jeskyně na druhé straně masivu.

Kde nám bylo nejlépe

Jen v rychlosti. Včera večer jsme se vrátili z pokračování naší dovolené.

Jakmile se Majda trochu otřepala, vyrazili jsme na zbytek týdne alespoň do Jeseníků.

Zahanbeně musím přiznat, že můj milovaný muž má pravdu a nic než pravdu. Kam se na Jeseníky hrabe Chorvatsko, kam se na horské hřebeny hrabe moře. Nevím, jak děti, ale my si na túrách chrochtali blahem. Lesy, traviny, kameny, pěšiny, pot, dřina, panorámata...

S pokorou musím přiznat, že na mě rodiče přece jen zanechali svůj otisk. Přestože si pamatuji, jak jsem je proklínala před každou dovolenou na horách a samozřejmě i během ní. Jsem jim vděčná, že se vydrželi dívat na můj otrávený obličej a nevzdali to. Pevně doufám, že to taky nevzdám a rozkřešu v našich lenoším lásku k turistice.

Z hor jsme se vrátili veselí a odpočatí. Naši mysl nemohlo zakalit ani bojové cvičení, které jsme předvedli před domem, kdy jsme prohrabávali všechna zavazadla (včetně těch se špinavým oblečením) a hledali klíče od domu. Nenašli. Ani nemohli, protože jsem je při odjezdu nechala na popelnici spolu s kalhotami a čepicí, ještěže je strejda zachránil.

PS: V ten samý den odjeli sousedi na dovolenou a nechali otevřenou garáž s klíči v zámku.

Moře léčivé?

Letos jsme neodolali a podlehli lákání Čechy nejvyhledávanější prázdninové destinace - Chorvatska - přesněji ostrov Maly Lošinj.
Krásných prosluněných 14 dní.
Cestou tam Majda ve dvě ráno na rovné dálnici poblila nic netušícího medvídka. Vojta se zase nemohl dočkat trajektu.

Bydleli jsme v přívěsu a nemělo to chybu. Měli jsme to blíž k moři než k záchodkům (tím nechci říci, že jsme chodili čurat do moře, jen že jsme bydleli skoro přímo na pláži).
Bagr přiváží pláž.

Majdu požrali komáři hned první noc. Moc jsme ji litovali, ale nemohli se nesmát. Měla uši jak radary.

Dny až na výjimky plynuly stejně. Přes den se plavalo a potápělo.

Po obědě byla volná zábava a večer se chodilo na zmrzku do přistavu.

Jednotvárné dny nám zpestřil Vojta svojí šikovností. Strčil si kuličku do nosu tak daleko, že nešla vyndat snaživým lékařkám v místní nemocnici a museli jsme se vydat půlnočním trajektem na pevninu do větší nemocnice, kde měli speciální udělátko, kterým nešťastnou kuličku během několika minut vyprostili. To si pak člověk začne vážit té pohody, kdy se "nic" neděje.

Třetí den naší ozdravné dovolené v místech příznivých pro léčbu respiračních onemocnění převedl Vojta neskutečný kašel, něco mezi laryngitidou a tuberou. Vsugerovali jsme si, že si jen čistí plíce a ignorovali to.

Majda předvedla něco podobného tři dny před odjezdem i se zvýšenou teplotou. V den odjezdu měla skoro 39. Stanování ve Slovinsku jsme tedy odpískali a jeli rovnou domů. Druhý den už byla bez teplot a dneska už skoro nekašle. Já fakt nevím, co to ty naše děti nacvičují.

Sečteno podtrženo dovolená se nám vydařila, ale ozdravnou bych ji rozhodně nenazvala.

Naštěstí má dva rodiče

Krásný slunný den... Procházíme se po zoo, bohužel jsme se vyskytli v místě "dětské" zoo. Takže pár koziček, flegmatičtí poníci a stupidní atrakce. Vojta rázem zapomněl na živá zvířata a fascinovaně stál u bazénu, kde si za obnos můžete sednout do lodičky, která je dostatečně šíleně vylepšená, aby připomínala nějakou "pohádkovou" postavičku. Chlápek lodičku odpoutá, vy zběsile točíte volantem a lodička se zběsile otáčí a pluje všemi směry.

Když jsem konečně Vojtovi vysvětlila, že je to hloupá atrakce, že jsou lepší pořádné lodě na jezeře a ne na takovémhle malém bazénku. A když to Vojta téměř sám uznal, přiřítil se Lukáš, v očích nadšení a že prej půjdou s Vojtou na ty prima lodičky...

Zalapala jsem po dechu a prohlásila jsem něco o hloupé atrakci a naprosté pitomosti. Jako odpověď následoval pohled, za který by se nemusel stydět naštvaný býk právě vpuštěný do koridy, dál už jsem ani necekla. Nemám toreadorský výcvik. Tolik naše tichá interní rodičovská konverzace.

Vojta vyskočil metr dvacet, chytil tatínka za ruku a odkráčeli na lodičky.

Kam to lezu

Odevzdali jsme děti a místo na romantický víkend vyrazili - opět - na badmintonový kemp.

Nejdřív se mi tam hrozně nechtělo, radši bych na pláži na Mácháči chytala lelky.

Pak jsem si říkala, co tam pohledávám, když jsem takový ztracený případ. Nic nevydržím, technika žádná, co jsem se minule naučila, jsem zase kazila. Pot, dřina, bolavé svaly a co z toho?  Pocit fyzické únavy, kdy člověk mele z posledního a rozkošného uvolnění ve sprše? Asi mám masochistické sklony, jinak tomu nerozumím. Trochu si připadám, jak když se vracím na letní tábor po roce. Známí lidé, spaní na žíněnkách, rozcvičky... přátelská atmosféra. Ani bych nevěřila jak rozdílné lidi může spojovat právě láska nebo spíš závislost na badmintonu.

Velkou zásluhu na tom má i trenér, s jeho neskutečnou trpělivostí, dobrou náladou, ochotou... Nechápu, proč o mě ještě nezlomil raketu (já už bych to dávno udělala).

Když jsme na kemp přijížděli, říkali jsme, že odjedeme dřív, že nebudeme hrát až do konce, že si užijeme hezkého počasí někde venku. A jak to dopadlo? Samozřejmě, že jsme hráli snad do poslední minuty. Nakonec se mi ani nechtělo odjíždět.

Hláška týdne

Vojta na WC, ozve se příšerná rána (spadlo zvednuté prkýnko) a do rozhostivšího ticha se ozve Vojtův hlas: "Tak jsem se zabil."

V: "Mamí, já chci být kosmonaut. Dej mě do školky pro kosmonauty."
Není nad to profilovat se hned od malička. Tak si říkám, jak by taková škola asi vypadala.

Po sto prvé

Znáte to, když procházíte známým místem. Přímo notoricky známým. Myslíte si, že už vás nic nemůže překvapit. Pak jdete po sto prvé a místo po obvyklé cestě uhnete na malou pěšinku. A zíráte. Všechno je náhle jiné, i když stejné.
Náš sto první výlet do příměstského lesa, kam chodíme od té doby, co jsme se naučili chodit.

Když se z obyčejné večerní procházky vyklube krásný zážitek. Může za to magické večerní světlo, pěšina v lese, stíny nad Ivanským jezerem a vodník.

Smíšek

Také bych měla něco napsat o naší Majdalence.

Jak je neskutečně jiná než Vojta stále mě to překvapuje. S ničím si nedělá hlavu. Od božího rána (obvykle šestá hodina, ajaj) si povídá, zpívá a směje se.

Tedy úplně nejradši na nás dohlíží a úkoluje:
Mami, ne hají. Mami, ťap, ťap. A rve ze mě peřinu.
Následuje: Tatitů pá, pá? - Jestli jako milovaný tatínek je v práci.

Úplně nejvíc převládá bojovný pokřik: Hamijó nebo hamiňó! = Jídlo a fofrem.

Konečně začala oslovovat Vojtu, už jsem se bála, že bratra ignoruje. No, říká mu - Atuti. Nevím, kde to vzala, ale je to lepší než něco jako Jouda, co párkrát použila.

Jako správná dáma nevychází ven bez pokrývky hlavy, i kdyby to mělo být jen na vteřinu, už si plácá na hlavu a řve: "Aní!" Její milovaný klobouček od Aničky.

Miluje krémy, nejraději by se mazala stále dokola. Už se rosím, až najde moje šminky, nejspíš o ně přijdu.

Odplenkování ani oddudlíkování zatím nehrozí. Asi jsem ještě nedozrála k pevnému rozhodnutí. Doufám, že se to vyřeší samo. Dudlík až po dovolené, plínky až bude s holou prckou běhat po zahradě. Myslím, že druhé děti mají znatelně větší výhodu nesoutěživé ba téměř flegmatické matky.

Jedna fotka z dnešního rána: "Majdulko, kolik je ti dneska roků?"

Tak všechno nejlepší!

Výlet na Kuks

Na minulou neděli byl naplánován rodinný výlet na Kuks (když to srovnám s tím výletem na Kokořín...). Vše bylo dopodrobna zjištěno - trasa z průvodců, z internetového vyhledávače vlakové spojení, z google satelitních map parkování.
Vyrazili jsme z vlakového nádraží v Dvoře Králové (Vojtovi jsme taktně zamlčeli, že je to TEN Dvůr Králové, co tam je zoo). Místo toho jsme slíbili jízdu vlakem zpět z Kuksu.

Vojta byl ještě v "klidovém režimu", tak jsme táhli vozík. Vojta byl blahem bez sebe. Po kom je takový "sportovec" stále pátráme.

Cesta vedla lesem, děti se bavily házením kamenů ze stráně a my jen trnuli, aby se toho kamene nezapomněly pustit a neskutálely se ze srázu.

Dám sem i jednu sourozeneckou, až se zase pohádají, abych se měla kam jít uklidňovat, že jim mám dát ještě šanci.

 

Kolem studánky, Braunova betléma...

Na příště jsme si nechali novou křížovou cestu se čtrnácti zastaveními.

Nevím, jak se to mohlo stát, někde se musela stát chyba. Na Kuks jsme doběhli s jazykem na vestě, prohlídli schody a jako ohnivá čára prosvištěli kolem hospitalu na nádraží, tak akorát na vlak. Děti celý fičák Kuksem prospaly, vzbudily se až na nádraží.

Na nádraží v Kuksu se ocitnete v úplně jiné době...

Jízda zpět vlakem trvala asi sedm minut, ale děti byly nadšené.

A příště snad už opravdu uvidíme i ten Kuks.