Kam to lezu

Odevzdali jsme děti a místo na romantický víkend vyrazili - opět - na badmintonový kemp.

Nejdřív se mi tam hrozně nechtělo, radši bych na pláži na Mácháči chytala lelky.

Pak jsem si říkala, co tam pohledávám, když jsem takový ztracený případ. Nic nevydržím, technika žádná, co jsem se minule naučila, jsem zase kazila. Pot, dřina, bolavé svaly a co z toho?  Pocit fyzické únavy, kdy člověk mele z posledního a rozkošného uvolnění ve sprše? Asi mám masochistické sklony, jinak tomu nerozumím. Trochu si připadám, jak když se vracím na letní tábor po roce. Známí lidé, spaní na žíněnkách, rozcvičky... přátelská atmosféra. Ani bych nevěřila jak rozdílné lidi může spojovat právě láska nebo spíš závislost na badmintonu.

Velkou zásluhu na tom má i trenér, s jeho neskutečnou trpělivostí, dobrou náladou, ochotou... Nechápu, proč o mě ještě nezlomil raketu (já už bych to dávno udělala).

Když jsme na kemp přijížděli, říkali jsme, že odjedeme dřív, že nebudeme hrát až do konce, že si užijeme hezkého počasí někde venku. A jak to dopadlo? Samozřejmě, že jsme hráli snad do poslední minuty. Nakonec se mi ani nechtělo odjíždět.