pondělí 27. prosince 2010

Ještě jedna kapříková

Letos jsme konečně měli ve vaně kapřika. (Byla to spíš zásluha přesvědčovací taktiky pana prodejce u kádě, kam jsme chodili s dětma očumovat a trochu i vlivem medoviny, ha ha. Vánoční výprava do města vedla nejdřív kolem zámku, kde měli hraběcí kapříky a cesta zpět kolem lípy, tam prodávali kapry sousedi z ulice.)

Museli jsme kamaráda kapra v té vaně kontrolovat nejmíň třikrát denně.

Majdulka, jen co vyběhla z pelíšku, postavila se ke dveřím ukazovala na ně a bezhlasně otvírala pusu jako kapr. Nehla se od nich dokud jsme nešli kapříka navštívit.

Kapří poprava byla provedena tajně. Vojta to malinko oplakal, ale pak už se těšil, jak ho sní. Zas takový velký kamarád to asi nebyl. Uvidíme příští rok.

Pár fotek z nahánění kapra u babičky a dědy ve Vsi. U nich kapr vánoce přežil (měli dva), ale Nový rok už nejspíš nedožije.


neděle 26. prosince 2010

Zase jsme ho neviděli

Štědrý večer byl báječný.

Děti baštily polévku i kapra jak by to bylo poslední jídlo na světě.


Vojta už od rána zdatně zlobil a Ježíšek tedy radši zavřel oči. My jsme se také snažili ho nepřizabít a že si koledoval. Asi tréma z vánoc. Zato Majdulka se málem přizabila sama. Naletěla na roh skříně, ale šikovně na pohotovost jsme nemuseli.

Pak jsme vyhlíželi zlaté prasátko a střídali se s Lukym v tajném hledání dobře ukrytých dárků. Nanosili jsme je všechny do ložnice, uff. Pak už mohl Ježíšek přiletět. Představte si - najednou zacinkal. My tam všichni běželi. Jen tatínek to zase prošvihl.

A byly tam - dárečky. Majdulka velice rychle pochopila k čemu takové dárečky slouží - rve se z nich papír a to je velká švanda. Ovšem do té chvíle než náhodou objevila nádobíčko. Pak už ji to ostatní přestalo celkem zajímat a vařila čaj, nalévala z konvičky a starala se o náš pitný režim. Nakonec si asi omylem uvařila grog, protože se už jen smála a válela po zemi.


Vojta v tom mumraji lítal s hrablem na sníh sem a tam a rozhrnoval rozbalený vánoční papír.


Jak jsme je uložili si už moc nepamatuji, ale kolem deváté už bylo ticho. Otevřeli jsme si vínko, jen tak si četli, užívali ticha a slavili, že to všechno tak krásně klaplo.

Ještě ranní fotka pyžamáčků u stromečku.

čtvrtek 23. prosince 2010

Vánoční

Miluji vánoce, obzvlášť když jsou okolo rozzářená dětská očička.
Ale tohle už je na mě moc.
Vojta chodí po bytě, tváři se jak Karel Gott (možná ještě procítěněji) a zpívá stále dokola veselé vánoce přejeme vám. Hláskem tak vysokým, že by mu jen Adélka mohla konkurovat.
No nic, jdem prohnat kapry ve vaně, ať je nějaká švanda.
Dneska jsem se pustila do houbového kuby - ovšem kroupy jsem zapomněla namočit přes noc, tak snad se to podaří i tak, jsem odhodlaná se nevzdat, v záloze mám i papiňák.
Ještě vánočku a vánoce mohou začít.
Tak šťastné a veselé!!!

sobota 18. prosince 2010

Vinná klobása trochu jinak

Pečená vinná klobása zalitá smetanou a červeným vínem. Recept zde.
Jen toho vína je potřeba dvojnásobné množství, aby měl kuchař (kuchařka) dobrou náladu.
Právě tu popíjím a vůbec mi nevadí, že chlapi přišli pozdě na oběd... jsem prostě veselá kuchařka.
Příště zkusím i tu nastavovanou kaši s česnekem, zní to dobře.

pátek 17. prosince 2010

Kulturní zážitek

Chtěla bych napsat o nějakém kulturním zážitku. Ale dneska jsem pro silný mráz a vítr nevytáhla paty z domu. Za celý den jsem kromě dětí viděla babičku, která Majdulce přinesla rukavice, a dvakrát pána od zásilkové služby.

Včera jsem asi viděla výstavu betlémů, ale bohužel si z toho pamatuji jen nahánění Majdulky, druhým okem sledování souřadnic pohybu Vojty. Jsem se pokoušela ještě poslouchat, jak Anička zpívá se sborečkem, zároveň i uhlídat 6ks rukavic a 3 čepice.

Já si nestěžuji jen mi to přišlo zábavné. Hrozně moc se mi stýská po divadle. Opravdickém. Ne zájezdním vystoupení - nic proti nim.

Na fotce je podvodní betlém - v akváriu - to kolem jsou živé rybičky. Více foto a článek zde.

Třetě

Doběhl čas a došlo na lámání chleba. Jak to tedy bude s tím třeťátkem.

Děti už poměrně velké a hlídatelné viz. naše výlety za hranice všedních dnů. Občas i rozumná řeč s nimi je. Mám dojem, že se jim stíhám oběma věnovat, jako celku i jako jednotlivcům. Jedna babička je ještě jakž takž zvládne, co do počtu to není přesila. V práci si taky začínám připadat docela užitečná, možná to je jenom můj pocit, ale začínám to snad zvládat bez jazyku na vestě.
Byt je taky tak akorát pro dva dospělé a dvě děti...

Z toho vyplývá, že třetě by prostě byla komplikace. ALE...

Ale copak se život žije tak, aby to měl člověk co nejjednodušší?

Copak bych dokázala žít s otázkou, jaké by to bylo, kdyby... a jak by bývalo vypadalo. A co s tím intenzivním pocitem, že nám v té naší smečce ještě někdo chybí...

Jediné z čeho mám opravdu strach, aby mi nebyla nadělena roztomilá dvojčátka, hau.

úterý 14. prosince 2010

Lyžovačka

Rozdali jsme děti a vyrazili lyžovat.


Cesta byla chvílemi hodně zábavná, zvlášť když nás Liška protáhl alpskou zkratkou, po které snad běhají jen lišky.

Musím říci, že jsem trochu podcenila výbavu, nezkotrolovala si lyže před sezonou. Sjíždět ledový kopec s tupými hranami byl opravdu silný zážitek. Bohužel ve čtvrtek dopoledne byly otevřeny pouze dvě sjezdovky obě se stejným zledovatělým dojezdem.


Při třetí jízdě jsem hodila tygra a rozjela se po zadku po zledovatělém kopci. V tu chvíli se mi honilo hlavou leccos. Třeba jestli bych prorazila hlavou to dřevěné hrázdění dole a jestli by mi byla helma v tu chvíli vůbec k něčemu. V posledním pudu sebezáchovy jsem brzdila lyžemi pod sebou a snažila se to jakž takž vyrovnávat, abych se neotočila a neletěla hlavou napřed. (Jisté zkušenosti už mám, ha ha).

Vůbec, ale vůbec si nepamatuji, jak se mi podařilo zabrzdit, ale tu sjezdovku jsem už víckrát nejela. A nohy se mi klepaly ještě hodnou chvíli.

Po kupě špaget bylo vše zapomenuto a vesele jsme lyžovali až do večera až do vyčerpání. Lyže jsem si dala hned u lanovky nabrousit. A bylo to dost znát.

Druhý den jsem opět zažila šok a mnohem větší než ledový kopec. Hlavou se mi nehonilo v tu chvíli vůbec nic. Jen jsem zírala a doufám, že se zavřenou pusou (nejsem si jistá). Večer jsme totiž vyrazili do místní Freizeit Arena - do bazénu a do sauny. Že Rakušané chodí do sauny nazí, jsem jaksi tušila. Ale že po otevření dveří do příslušného oddělení uvidím náměstíčko s imitací studny uprostřed plné nahých (chlapských) pozadí (posléze i popředí) jsem tedy nečekala ani v nejbujnějších představách. (Žen tam bylo tak pět.) Tolik nahatých chlapů jsem neviděla ani v televizi.

Třetí den jsem hned první jízdu spadla tak šikovně, že mi praskly brýle a mezi plastová skla se mi dostal sníh.


Po dvou dnech přestalo sněžit, sjezdovky byly upravené přemrzlé, jezdilo to hodně rychle. Asi bylo i hodně nehod, vrtulník létal každou chvíli. Můj největší zážitek byla srážka se snowboardistou. No srážka, my se k sobě tak pomalu blížili, on mě chtěl podjet zespoda, já ho chtěla podjet zespoda. Nakonec už nebylo vyhnutí. On jen rozevřel náruč, já též. Objali jsme se a padli svorně do sněhu. Vypadal jako Sean Connery, ale asi to nebyl on, ha ha. Obrázek pro Danču odtud.


V pondělí ráno jsme si přebrali děti. Prarodiče je hýčkali a dělali, co jim na očích viděli. Například Vojta se postavil v síni rozpřáhl ruce a čekal až ho obléknu. Návrat do domácího režimu byl asi trochu krutý, ale zvykl si rychle (nic jiného mu nezbývalo, ha ha).

středa 8. prosince 2010

Mikulášská

Už jsme nedoufali, ale nakonec k nám přece jen dorazili.


Zazvonili, já šla otevřít a Vojta spustil řev, že ho prý slyšela i sousedka přes ulici.
Čerta nechali v předsíni. Majdulka se ho nebála. Vojta dost, i když tvrdil, že to byl jen převlečenej čert.
Dokonce ze sebe vysypal i básničku.


Když odešli a bylo po všem, Vojta mi slovo od slova převyprávěl, co říkal Mikuláš, co Anděl... Neskutečné, mi připadalo, že je strachy úplně mimo.
Nejvíc ho dostalo, že Mikuláš měl knížku a v ní všechno napsané.
Večer jsme uklízeli hračky a Vojta povídá: "Maminko, už běž, teď už to zvládnu sám."
Málem to se mnou seklo.
"Víš, mami, on Mikuláš říkal, že si mám v pokojíčku uklízet."

Já vím, že mu to dlouho nevydrží, ale stejně je to krásné, no ne?

Hláška týdne


"Vojtíšku, připrav si ponožku, kterou si dáš za okno a Mikuláš ti do ní nadělí dobroty."
"Maminko, já si vezmu nějakou malou ponožku, abych toho moc nedostal, já se nechci přejídat."

Jde mi hlava kolem z toho uvědomělého a skromného dítka.

Za chvíli Vojta přibíhá, cosi v náručí a volá: "Maminko, jsou tohle punčocháče?"

No tak nic, zázrak se nekoná, je to normální hamoun.

pondělí 6. prosince 2010

Turnaj v badmintonu

Začalo krásně - pečenou kačenou.


Pokračovalo tvrdou dřinou.


Pečením medailí.


Veselým přivítáním.


Následně zase dřina (jak takhle může někdo hrát, to nechápu).


Zakončení opět krásné.

neděle 5. prosince 2010

I děti mají své sny

Vojta celý rozzářený dorazil ráno ke mně do pelíšku.
Mami, víš, co se mi zdálo?
Zdál se mi SEN.
Že jsme byli s Aničkou v obrovským pískovým hradě.
Vedle nás ležel medvídek mýval.
Ale on se vůbec nemyl.
Povídal nám, že slon lítá.
A mami, víš jak lítá slon?
Mýval povídal, že slon zaplácá ušima a letí.

Perníčkování

Tak konečně, hurá... Přišlo období perníčků.
Stejně jako vloni pozvali jsme na pomoc Aničku.


Oba pracanti se statečně drželi až do poslední špetky těsta. Zdatně vykrajovali, přetahovali se o formičky, škodili v mouce, škodili v těstě. Všechny nás to moc bavilo.


Majda pečlivě dohlížela na troubu a nespálila ani jeden plech.


Nevěřím tomu, že se dočkají vánoc. Přeci jen už máme zdatnou likvidační četu.

pondělí 29. listopadu 2010

Advent

Letošní adventní věnec vznikl za vydatného dopingu medovinou. Úžasný tvořivý večer. Zvlášť když jsem s v noci čelovkou stříhala po zahradě chvojí a připadala si jak lupič. Jen jsem čekala, kdy mi někdo položí ruku na rameno a zařve, co tady děláš. A já leknutím začnu kokokoktat.

Vojta získal svůj první zářez na pažbě. Tedy na hlavě. Z pokojíčku se ozvala rána a řev. Až potud žádné vybočení z normálu. Řev nabral grády, když Vojta zjistil, že mu z hlavy teče krev (a že jí bylo). Tipuji laickým okem rána tak na dva stehy.

Naštěstí máme babičku RZS (rychlá zdravotní sestra, ha ha), ta má nějaké kouzelné pásečky, kterými to stáhla k sobě a přelepila. Děda mu slíbil čokoládový penízek, když nebude plakat. Ani neceknul.

Až před zrcadlem se rozplakal lítostí nad svým zraněním a taky, že prý se mu budou všichni smát, že má na hlavě sněhovou kouli. Jsem ho utěšovala, že to je nesmysl. Nevím, jak na to přišel, ale doma mu Luky hned ve dveřích povídá: "Jé, Vojto, tobě nachumelilo na hlavu." Následoval výbuch srdceryvného pláče. "Vždyť jsem to říkal!"


Zbytek adventní neděle jsme strávili poklidně, procházkou v lese. Poprvé jsme letos vytáhli sáňky, hurá, zima začíná.

Hláška týdne

Mami, budem si hrát na zvířata, jo? Já budu gepard a ty antilopa.

Tak to teda ne, ty mě sežereš, já budu gepard a ty antilopa.

Mami, ale ty nemůžeš být gepard, gepard je hubený a ty jsi tlustá.

Tak to teda hošánek přehnal.

Překročila jsem svůj stín a přemluvila ho, že antilopa je taky hubená - šíleně se mi nechtělo dělat prchající zvíře. Nakonec jsem mohla být lev - protože ten je prý tlustý a má hřívu jako já.

Jen pevně doufám, že si časem všimne i jiných mých kvalit.

Obrázek jsem si zapůjčila zde

pátek 26. listopadu 2010

Buchtičky s chadeau

Pohádka mého mládí. Čas školních jídelen. Mňam.
Byli jsme v úterý pozvání na návštěvu. Nechodíme tam sice často, ale když už přijdeme, tak se nemůžeme utrhnout. Se stydím. Ale když ono bylo tak krásně a vlídno. Buchtičky výtečné. Hostitelky milé.
Děti mastily buchtičky. Já jsem asi minutu míchala schadeau, jinak jsem prosím nedělala nic. Majdulce učarovala dětská rychlovarná konvice, co vydává zvuky. Téměř celou návštěvu ji nepustila z ruky. Ale čaj nám uvařila.
Děkujeme.

čtvrtek 25. listopadu 2010

Zírá

Stojí tu vedle mě a drze zírá. Významně pomrkávám vyhaslým okem. Ale se mnou nehne. Uhýbám zrakem na druhou stranu, ovšem zrada, tam se na mě tlemí koš plný nevyžehleného prádla. Spikly se. Kupa prádla i žehlíčka Braunová.
Zpytuji svědomí. Vždyť vlastně žehlím ráda. Jo, ale rovné nejlépe obdélníkové věci. Jenže tohle kritérium koš plný košil nesplňuje. Pokračuji v ignoraci.
Hm, tak tahle taktika taky nezabrala. Ani žehlička vedle kompjůtru, ani zakopávání o koš nepřineslo kýžený výsledek.
Já vím, co by přineslo. Musela by mi být zima, velká zima. Pak by určitě vidina tepla z žehličky zabrala. Zítra zkusím vypnout topení.

středa 24. listopadu 2010

Svátek

Dneska mám svátek na blogu. Dnes je svaté Emilky, ha ha.

A nejkrásnější je, že dneska od rána chumelí.

Vždycky se mi jméno Emilka moc líbilo. Evokuje mi takovou malou, křehkou, trochu ušmudlanou dívenku s velkýma očima. Uvažovala jsem o něm i pro Majdulku.
Ale teď už vím, že Madlenka se k ní hodí mnohem více. Mi přijde, že Magdalény jsou milé, na první pohled křehké, ale přesto velké bojovnice. Několik jich znám a na všechny to sedí.

úterý 23. listopadu 2010

Končíme

Končíme s nemocema. Jsme zdraví. Je tu podezřelé ticho. Nikdo tu nekašle (když zrovna nekašlu já, bacil se potvora na mně jaksi uchytil).

Děti prohlédnuty okem odborným.

Doufám, že jsem si trochu šplhla, když jsem konečně donesla ten papír od ortopeda, co už ho rok dlužíme.

Vím, že se opakuji, ale jsem z toho pokaždé unesená. Oni paní doktorku milují. Vůbec tam nebrečí, ochotně se svlékají, nechávají se poslouchat... Pak svorně odkráčení do vedlejší místnosti si pohrát na koberečku. Natahují pouze když odcházíme.

Není to tak dlouho (asi rok), co Vojta propadal záchvatům srdceryvného pláče, jen sestřička pootevřela dveře. Teď naprostý obrat, Majdulka následuje příkladu bratra.

Zpět k tématu. Vojta se zatím dopuje Imunoglukanem. Majdulka ničím, prý se jí imunita ještě vyvíjí, tak ať se může v klidu vyvíjet.

Že bychom se ještě letos dostali do našeho nového městského bazénu nedoufám.Takový optimista nejsem. Ale snad už se konečně dostaneme alespoň ven.

pondělí 22. listopadu 2010

Otesánek


Majdulka má teď baštící období, asi střádá na zimu. Ovšem vidět to na ni stále není. Stehýnka má jak vyběhaný králík.

Od rána do večera slyším jen ham, ham. Po odpoledním spánku je to ještě důraznější - musí totiž dohnat to dvouhodinové manko, kdy se nemohla ničím cpát.

Někdy se tak zabere do hry, že ani jíst nechce, jenže ouha, když narazíme na knížku s krtečkem, který krájí medvědům koláč - následuje hlasité ham ham. Hra končí, následuje přesun do kuchyně, nebo zběsilé ukazování na lednici. Taky mě pronásleduje s miskou a hlasitým ham ham.

K obědu snědla tři talíře těstovin a když uviděla přesnídávku připravenou na odpolední svačinu, řvala tak dlouho ham ham a ukazovala, až jsem pochopila, otevřela a rázem bylo po svačině.

Taky začala jíst sama lžičkou, asi ji krmím moc pomalu, musím říci, že jí to docela jde, rozhodně není víc zapatlaná než Vojta. Ovšem umí se i zanořit do jogurtu hezky ručičkama, ňahňat se v tom a nechat si jogurt téci mezi prsty.

Co má nejraději? Nevím. Momentálně sežere všecko.

Prostě - snědla jsem krajáč mléka, pecen chleba, mámu, tátu a tebe tak ještě sním...

neděle 21. listopadu 2010

Lovy bezezbraní

Ulovila jsem ty naše zvířata. Jedno je pruhovanej smradlavej ježek (to jsem nevymyslela já) a to druhé králíček azurit asi.



Jeden smutný zajíček,
vzal si mrkve kousíček,
a když kousek ochutnal,
nemračil se hned se smál.

Kdy jsou děti nejkrásnější?

Přece když spí. Jsou prostě sladký. Škoda, že na fotce to tak nevynikne. Klid a mír. Ticho. Jen spokojené oddychování...

pátek 19. listopadu 2010

Dětský vzdor

No jo vyskytl se nám v rodině dětský vzdor, ha ha. Tak už konečně vím, jak na něj. Čte se to pěkně, ale provádět to každodenně je opravdu těžké. Hlavně se nenechat vytočit.

Knížka se mi líbila. Přemýšlím, jak to popsat v několika větách. No asi, že autor zastává názor, že děti řád potřebují, jinak jsou nešťastné. Že je jejich přirozenost zkoušet/napadat autoritu rodičů. Některé jsou v tom důraznější a tedy vyžadují i důraznější výchovné metody, jiné se zase vychovávají téměř samy.

pondělí 15. listopadu 2010

Končí naše chrchlací sága?

Dnes jsme vyrazili po doktorech. Bytostně to nesnáším a opět mě to dostalo, jako vždy.

U ortopeda (hm, jsem tam měla být s Madlenkou před rokem, chybička se vloudila) bylo asi dvacet lidí. To jsem vzdala rovnou. U pediatričky jsme čekali neskutečně dlouho za stálého pláče asi dvouletého chlapečka, který donekonečna opakoval. Domů, chci domů. Domů, já chci domů....

Děti se snažily. Až když dorazila holčička ke stolečku s hračkami a Vojta se ji nejdřív snažil okouzlit, pak ukecat a když ho holčička stále ignorovala začal škodit. Asi se bude muset ještě chvíli učit, jak se chovat k děvčatům.

Konečně na nás přišla řada. Tuhle paní doktorku naše děti milují. Vojta hned vytáhl schůdky, vylezl na lehátko a jal se servávat si triko. Majda zabrala miminko (velké asi jako ona), chovala ho, pak ho začala svlékat. Trochu to vypadalo jako řecko-římský zápas, chvílemi nebylo jasné, kdo koho svléká.

Závěr je, že nic viditelného, či naměřitelného špatného na dětech není, ale prý řádí nějaké brebery, které způsobují vleklý kašel a třeba přeléčiti antibiotiky. Nejsem z toho dvakrát nadšená, ale naše paní doktorka nerozdává antibiotika na potkání, tož jí věřím a vyzkoušíme to.

Snad to zabere a pošleme ten kašel konečně k šípku. Jestli ne, tak asi prchnu já.

Nakonec jsme stihli i toho ortopeda, hlavní nával opadl, měl ze mě švandu, prej, kde jsme se zdrželi.

Velice zabité dopoledne, to se musí nechat.

Nejvíc se mi líbily přesuny, v jedné ruce tašku s plínama, jídlem atd. plus bundy, čepice, v druhé Majdu. Čekání v lékárně stálo též za to. Nakonec to lékárna přežila bez větší úhony jen díky lízátkům. Majda si ho evidentně užívala. Smrkat ne a ne se naučit, nočník taky úspěšně ignoruje a s lízátkem hned věděla co a jak. Zbytek rychle doučil bratr, mlaskali slastně dvojhlasně.

pátek 12. listopadu 2010

Hláška týdne

Já to prostě musím prásknout. Byla u nás kamarádka s prckem starým jako Majdulka. Dítě začalo požírat v pokojíčku nálepku traktora.
Kamarádka přišla a povídá: "Co to zase jíš, ty prase. Papír máš. Ano. Dej." Dítě dalo. Kamarádka si odskočila.
V tom Vojta povídá: "Mami, ještě má v puse papír!"
Vběhnu tam a povídám po vzoru maminky: "Dej! No tak dej!"
Dítě na mě kouká.
Vojta na to: "Ne takhle ne. Musíš říct - Dej, ty PRASE!"

Stále stejná písnička

Jdeme s Vojtou kolem hračkárny.
A on: " Mamí, kup mi nějakou hračku."
Já tvrdě: "Ne, Vojto, nekoupím."
Jdeme podruhé kolem hračkárny.
A on: " Mami, prosím tě, já potřebuju nějakou hračku."
Já drsně: "Ne, nic nebude, ani se tam nekoukej."
Jdem potřetí kolem hračkárny.
"Mami, můžeš mi, prosím tě, nějak vysvětlit, proč mi nic nekoupíš."
Tak jsem začala o Mikulášovi a Ježíškovi, že mu určitě něco přinesou.
"Ne oni mně nic nepřinesou, já jsem zlobil. Radši mně honem něco kup."

pondělí 8. listopadu 2010

Kdo nekašle s námi, kašle na nás

Já už fakt nevím, nic kritického teda, ale přes můj výslovný zákaz se tu stále večer či ráno pokašlává. Oni tomu snad nerozumí nebo co.

Babička vykopala na zahradě zakopaný v láhvi naložený jitrocel. Vypadá to prý hrozně, ale někdo jí povídal, že je to velice léčivé. Zatím je to ve fázi testování. Jestli to babička přežije... Tak děti určitě přestanou kašlat jen to uvidí.

Více o jitrocelu i s obrázkem zde, teď koukám, že tam babička zapomněla asi přilít tu pálenku...

čtvrtek 4. listopadu 2010

Jsou ZDRAVÍ a hotovo

Dle hesla táhni a srůstej jsem prohlásila děti za zdravé. Jsou bez rýmy, trochu ráno pokašlávají, jinak dobrý. Vojtu jsem vyslala do školky.

Majdu jsem odpolko zabalila do fusaku a vyrazily jsme vyzvednout našeho pesimistu. Majdulka byla ve školce nadšená, hned se hnala do třídy a Vojta se krocanil a všem ji ukazoval a hladil ji a říkal jí: "No copak, Majdi, copak. Ty seš taková naše Majdulka, viď... " Takovým tím dospělým hlasem. Dalo mi dost práce zachovat vážnou tvář. Pak jsme Majdě zabránili zmocnit se kočárku a bylo po idylce. Řvala jak tygr celou dobu, co se Vojta oblékal.

Domů jsme došli celkem v poklidu. V síni Vojta prohlási, že to byl dneska krásný den. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Pak jsem se zmohla na chabou otázku, zda se mu teda líbilo ve školce. Prej ne, nelíbilo, tak jsem se zeptala, co se mu teda líbilo. Prý nic, nic se mu dneska nelíbilo, usadil mě. Uff, to mě vrátilo na zem, zase náš starej dobrej pesimistickej Vojta.

Večer klasika - oba chrchlali. Z Vojty ještě vypadlo, že dopoledne běhali na zahradě dokolečka. Ale můj nezdolný optimismus nezdolají, já věřím, ve světlé zítřky, howg.

úterý 2. listopadu 2010

Máme zaracha

Takové krásné počasí a u nás je to jak ve špitále. Jednomu sirup na dráždivý kašel, druhému sirup na odkašlávání, mezitím nějaký dryják (tý jo to je slovo) na rozpouštění hlenů, sirup z hlívy ústřičné na imunitu, zapářky, teplé čaje... a já už nevím, co ještě.

Už jsme hráli na pykanou (opíkanou dle Vojty), na rybáře (to se vysypou hračky z krabic, každý si vleze do jedné, jakože loďka - já teda do koše na prádlo, páč do bedýnky se nevejdu, možná teda bych se vešla, ale nechci riskovat, že už se nedostanu ven - a chytáme ryby, nebo vyhlížíme piráty, nebo je bouře a troskotáme), na psa (to je moje oblíbená hra, když teda nejsem pes já a nemusím aportovat)...

Když je nejhůř pozveme MP3 Jiřinu Bohdalovou - tedy Křemílka a Vochomůrku. Vojta pak chodí a říká: "Maminko, chci čajík s medem, stůňu."
Nebo posloucháme Boba a Bobka. Tuhle na tátu volal: "Bobe, Bobe, Bobečků, honí mě had."

Vojta se konečně naučil zapínat zip u flísové vesty, huráá. Vím, není to žádné terno ve skoro 4 letech, ale s jeho přístupem k oblékání, to pokrok tedy je a velký.

Majdulka umí skvěle hrát na psa, akorát s tím aportováním má ještě trochu problémy, ale pracujeme na tom. Taky už nebrečí, když jí vysávám rýmu, tuhle si přinesla odsávačku sama a dobrovolně. Masochistka?

Na otce živitele, když přijde z práce, se vrháme jako natěšené kobylky. Tedy my se vrháme na jakoukoliv návštěvu, akorát si k nám nikdo moc netroufá.

Ale už začínám vidět světlo na konci tunelu... snad.

pondělí 1. listopadu 2010

Kynolog

Prostě mi to nedá. Majdulka onehdá našla knížku o psech. Jmenuje se tuším - Já pes. Děti ji milují, Majda na každé stránce řve - haf, haf - to se neochodí. A Vojta už začíná být zběhlý v plemenech.

Dneska seděl nad knížkou - kapitola knírači - povídá, mami, to jsou ty stírači.
No přiznám se, trochu mě odrovnal.
Ježovčíci a bulpes to už jen korunovali.

pátek 29. října 2010

Pracovníci malí

Asi už jsem dlouho zavřená doma. Děti jedou druhé kolo rýmy a kašle, zatím nevidím to světlo na konci tunelu. Včera večer už jsem si říkala, že bude líp, ale zase v noci hodina prokašlaná. Napít, zapářka, mokrý hadr na topení... už fakt nevím, co dělám špatně.

Abych se vrátila k tématu tohle je první zaznamenaná sourozenecká spoluPráce...

čtvrtek 28. října 2010

Postrach

Už jste to slyšeli? Řádí tu taková parta, terorizuje okolí. Nic jim není svaté. Nic nenechají na pokoji. Třese se před nimi celý kraj. Není proti nim žádné obrany.
Zde jsou výsledky jejich řádění...

Je to velice rafinovaná tlupa, pracuje tiše, přemisťuje se rychle.

Zná spoustu úhybných a maskovacích taktik.

Nejčastěji pracují v převleku.

Zatím se nám podařilo identifikovat dva členy. Říkají si Majda a Mimi.

Neradno si s nimi zahrávat, zvlášť s jejich šéfovou.

pondělí 25. října 2010

Zzz - noční šichta

Leže v posteli koukaje do stropu jsem si uvědomila, že když chrápe Majdulka, tak mě to uklidňuje.

Když chrápe muž, tak mě to rozčiluje. Jak k tomu přijde? Je to nespravedlnost. Přitom leckdy chrápe decentně potichoučku, já ležím, do stropu hledím, něžně do něj šťouchnu - nic - samozřejmě. Tak tedy dloubnu - chrupkání se přeruší na malou chvilku. No a pak už bez milosti kopnu, muž se otočí a já vím, že mám celé dvě minuty na bezodkladné usnutí.

Když jsem konečně ukonejšila Madlenku, přišel kuckající Vojta. Dala jsem zapářku, meducínku, teplé pití. Mezitím se zase vzbudila Majda a tak dokola...

Tak až je všechny konečně uspím, něžně nakopnu muže a půjdu taky spát...

úterý 19. října 2010

Do školky

Dneska divadlo, zítra cvičení s paníčelkou, ve čtvrtek návštěva bažantnice - ke sváče prý budou párečky od paní hraběnky.

Já chci taky do školky, chci a chci a chci. Budu nejhodnější, nejpilnější a nejvzornější. Všechno sním, ještě si přidám a po o hned usnu, slibuju.

Ale nechci tam jako učitelka, ježkovi voči, to by byl ten nejhorší trest. Jak říká jedna nejmenovaná kamarádka, co má maminku učitelku ve školce - jsou jednou nohou v blázinci a druhou v kriminále. Já tomu věřím.

neděle 17. října 2010

Noční úbor

Šla jsem spát a musela jsem se chechtat. Majdulka ležela v postýlce ve vestě (aby jí bylo teplo kvůli kašli), ale takovou tu obyčejnou měla mokrou, tak jsme vyštrachali po bráchovi frajerskou sice bavlněnou ale s imitací cvoků. K tomu měla tmavé punčocháče s rejžkama, takové ty, co jsme nosili v barvě tělové, když jsme byli malí.
Ležela na břiše a vypadala jak rozpláclej motorkář.

Ležím si tak v posteli a usmívám se nad Majdiným převlekem. Pak mi došlo, že si nejsme nic dlužný. Mě totiž bolela hlava začínající rýmou, ovšem svoji obvyklou lyžařskou čepici mám někde na půdě. Tož jsme si vypůjčila Vojtovýho plyšáka plněného pohankou a levandulí, co dostal vloni k vánocům. Přikrytá jsem byla až pod bradu, na hlavě rozpláclého psa, že mi koukal jen nos. Když jsem smrkala, tak to vypadalo, že smrká ten plyšák.

Luky se asi dost bavil, když nás tam tak v noci viděl.

sobota 16. října 2010

Návštěvníci od Jiráska

Čtvrtek byl príma den.

Janče děkujeme za návštěvu. Davídkovi (co je samá ruka samá noha a tak o centimetr větší než Majdulka) díky za spoustu úsměvu a šibalských ksichtíků. Jo a taky, že měl s děvčaty trpělivost.

Danče díky za azyl a výborný oběd, no prostě že měla tu odvahu na destrukční četu. Anežce děkujeme za zapůjčení hraček a cestovní postýlky. A taky, že ukázala Majdulce, kde co a jak se dá otevřít, ochmatat...

Svému týmu děkuji, že snad nic vážněji nezničil a choval se v rámci možností slušně - přiměřeně svému věku. Sousedům se omlouváme.

Moc se nám to líbilo ani jsem nestihla fotit.

pondělí 11. října 2010

Neskutečná

Tuhle Vojta předváděl zase jednu scénu ze svého repertoáru - jako že on se oblékat nebude. A že neví - kde má oblečení, že neumí ponožky a že...

A to celé prosím na chodbičce před wc (už jsem tam instalovala i kobereček, aby to děti nestudilo) - neboť luxusu konání své potřeby za zavřenými dveřmi si užívám jen výjimečně.

Povídám mu, ať si alespoň oblékne slipy, ty že přece umí, že to má všechno nachystané v pokojíčku. Následovala spousta řečí (jestli je tohle teprve první puberta tak to nás při té opravdické čekají věci). Najednou se vyloupla Majdulka a nesla mu slipky. Vojta konsternován navlékl si bez keců slipy. Využívám toho a prosím Madlenku o tepláky. Co myslíte, přinesla tepláky. Pak prosím jednu ponožku, druhou. Majda bezchybně aportuje, Vojta ji pobízí a v zápalu hry se SÁM obléká. Spletla se jen u tílka, ale to Vojta nosí teprve týden, tak to ještě nemá zmáknuté.

Se vsadím, že to nebude dlouho trvat a Majda ho bude oblékat!

Mám tedy naději, že bude líp.

pátek 8. října 2010

Pirátská

Mami já jsem pirát a oloupím tě.
Neoloupíš, já jsem taky pirát.
Tak jo, jsme všichni piráti.
Já jsem pirát, ty jsi pirát, Majdulka je taky pirát.
A co tatínek? Ten je taky pirát?
Ne ten není pirát, ten nám musí dát peníze.

Asi bych to řekla trochu zaobaleněji, ale v podstatě má Vojta pravdu.

čtvrtek 7. října 2010

Jedna lehce opilecká

Včera jsem šla lehce opivěná (a po sportu) kolem desáté domů. Kolem řeky. Nikde ani noha. Nad hlavou tisíce hvězd. Jen já a řeka. Tichá a tajemná. A bílá číhající kočka na břehu, její odraz se vlnil na hladině. A ondatra, co tiše plula podél břehu. A ticho. Jdu dál. Škobrtnu o kamínek. Udělá to rámus. Jako odpověď následuje žblunknutí, jen dva metry ode mě. Běhá mi mráz po zádech, cítím trochu mrazení, trochu respekt z té černé řeky. Stejně jako když jsem byla malá. Je to totiž moje řeka. Známe se už od malička. Od lávky až po horní splav. To byl náš rajón.

Náhle se mi to všechno vybaví.

Jak jsme s klukama lovili lipany holýma rukama pod plochými kameny. Jak jsme pozorovali jarní velkou vodu... Vůbec nejlepší to bylo v zimě, když řeka zamrzla. Netrpělivě jsme obcházeli a zkoušeli opatrně nohou, jestli už to půjde. Nechápu jak to, že jsme se nikdy neprobořili, i když občas jsme zaslechli pod nohama zlověstně křupání. A ty honičky na bruslích. A ty výpravy po zamrzlé řece proti proudu, kam to až šlo. No kilometr minimálně. A ten zmrzlý jez, co jsem se pokoušeli v bruslích vylézt. Co všechno se mohlo stát, ale naštěstí nestalo.

Jako rodič raději nevědět.

Zažijí to i moje děti? Dokážu se o ně nebát? Nechat jim volnost k objevování? K budování tajných skrýší. K objevování mojí řeky...


Foto je pouze ilustrační, naše řeka je mnohem skromnějších rozměrů. Foto jsem si půjčila zde

pondělí 4. října 2010

Pohádkový den

U snídaně jsme vyprávěli o otesánkovi.

U stříhání nehtů o včelích medvídcích.

Když jsem se sprchovala musela jsem volat: Kůzlátka, děťátka otevřete vrátka, jsem vaše maminka a nesu vám z lesa krmení.

Pak jsem vyplazovala na kováře jazyk a vystrkovala ze sprcháče kopýtko. Když už na mě asi po stopadesáté volalo kůzlátko, že nejsem jejich maminka, měla jsem sto chutí mu říci, že se na to můžu vykašlat, ať si teda seženou tu svojí maminku, já že jsem vlk a že je radši sežeru.

Ještěže ta Majdulka ještě nemluví. Seděla tiše v rohu koupelny a tvářila se blaženě. Podařilo se jí totiž prostčit hlavu ramínkem od mojí podprsenky, natřásala se a byla šťastná.

čtvrtek 30. září 2010

Zamračená Vysočina

Zamračeno bylo, též pršivo a zima. Avšak nám to nevadilo. Milá hospůdka se stala naším útočištěm. Děti dováděly, rodiče pili a jedli - děti neměly na jídlo čas. Jolanka musela být krmena v pevném sevření na klíně, aby nemohla utéci a alespoň něco snědla. Nebránila se, měla hlad.
Přes nepřízeň počasí jsme vylezli na Paseckou horu. Druhý den na Devět skal. Třetí den na Dráteničky, ale to už bylo jen pro fajnšmekry, ani fotit se nedalo, liják a fuják. Majda spala v kočárku, Vojta se brodil kalužemi. Hodina v tom nečase vydala za celý den venku při pěkném počasí. Děti celou cestu domů prospaly.

Jeden narozeninový

To byl tak fantastický den. Úplně neobyčejně jsem si užívala obyčejných věcí.

Nejdřív jsme úplně obyčejně pelášili s Vojtou do školky a na lávce viděli úžasné okapičkované pavučiny. Ani jsme netušili, že jich je tam tolik. Foto bohužel nemám.

Ještě se musím zmínit o gynekologické prohlídce. Rok má 365 dní a já se objednám zrovna na své narozeniny. Jsem si říkala, že ten den něco mám, když jsem se objednávala, jen jsem si nemohla vzpomenout co. Fakt dobrý. Alespoň že doktor měl dobrou náladu a trousil jednu hlášku za druhou. Povídal něco o ovulaci a tak. Napsal do karty - Dneska by to šlo. Přijde na Mikuláše těhotná.
Pak ještě dodal - chlapečka máte, holčičku taky, tak teď by to chtělo dvojčata.
Hlody hrozný, ale docela mi zvedl náladu. Gynekologické prohlídky fakt nemusím.



Jo a ještě jsme odpolko vyrazili na prohlídku na naši policejní stanici. Dva tatínci a asi patnáct maminek s dětmi. Všichni oči navrch hlavy. Vojta už ví jak vypadá cela (ale vůbec se tam nebál, tak to asi nebudu moci používat, jako zastrašující prostředek), ale hlavně si podržel pravou policajtskou plácačku a zkusil čepici. Pak na ně policisté v autě zablikali, zahoukali, chlapci se radostí málem počůrali a šlo se domů. Ne, vážně, zajímavé to bylo moc.