čtvrtek 31. března 2011

Autobusová zastávka

Dva, co čekají na autobus. Pan montér se šroubovákem a jedna tetka s taškama.


Nevím, proč jsme si s Lukym naivně mysleli, že tam budou poličky, když se tam tak úžasně sedí. Místo obyčejné skříně s poličkami je to: picí koutek, schovka když "prší", odpočívárna, zašívárna, "domeček", nově i ta autobusová zastávka, za chvíli tu začne stavět i metro - klidně se vsadím (jen ty jezdící schody budou trochu oříšek).
Přijďte si k nám pohrát, stačí vystoupit na správné zastávce.

Hláška týdne

Tentokrát boduje sousedovic Adámek.

"Teto, maminka mi říkala, že večeři nemáme, tak se budu muset najíst u vás!"

"Vojto, a teď si hrajem, že jako jedem pro cigára, jo?"

No není roztomilej?

Princezna

Jsou chvilky kdy si vymiňuje chodit v sukýnce, nosit korále a sponečky. Avšak většinu času... Se ani draka nezalekne.
Foto nebylo možné z důvodu rychlých přesunů malé bojovnice.


To je rozdíl!!! Pro porovnání.


pondělí 28. března 2011

Člověk míní,

život mění (říkáme my ateisté). Jak moc to platí, jsem se přesvědčila už nesčetněkrát. Někdy to byla změna příjemná, někdy zkrátka ne.

Třeba když jsem čekala Majdalenku a tak nějak napolo koketovala s domácím porodem. Majdulka svůj názor na bláznivé matčiny nápady dala jasně najevo a místo hlavičky na nás vystrčila prdelku a bylo po koketování. Asi to tak mělo být.

Tenhle deníček je soukromý, tak si dovolím napsat jednu velice soukromou věc.

Nezažila jsem tedy domácí porod, avšak bylo mi dáno zažít domácí potrat. Zní to teda hrozně, ale nic extra dramatického, na úplném začátku těhotenství. Zkušenost to je smutná, ale ne tragická, a svým způsobem i obohacující. Z každé trable v životě člověk vyjde o něco zkušenější, silnější...

Tak milý Ludvíčku sbohem. Vracíme tvoji dušičku nekonečnému vesmíru, nebi, mléčné dráze, nebo tak něco... Rozhodl jsi se sám a my tě zbytečně nedrželi. Až se rozhodneš přijít natrvalo, čekáme tě s otevřenou náručí, protože určitě nejmíň jeden člen nám do naší bláznivé party ještě schází.

Pampelišku jsem si vypůjčila zde.

neděle 27. března 2011

Kultura

Páč bylo vošklivo, sbalili jsme se s Vojtou, Aničkou a Jiřkou a vyrazili do kina do velkoměsta. Vybrány byly Autopohádky.


Říkali jsme si, že 4 kratší pohádky snadněji udrží dětskou pozornost než jedna dlouhá. Pak jsme udělali tu zásadní chybu, že když jsme si kupovali pití a slečna za pultem povídá, chcete i popcorn, řekli jsme ano. Anička přestala normálně fungovat a najela do režimu: "Mamí, já chci popcorn. Mamí, já chci popcorn. Mamí... " Kde bere Jiřka tu nepřebernou zásobu trpělivosti, nechápu. Vojtu taky nezajímalo nic jiného než cpát se něčím, co normálně nedostává.

Nejlepší hlášky se kinem rozléhaly při reklamách před začátkem filmu. Prostě kino plné dětí. Soudě podle reakcí na reklamy bude mít docela úspěch další díl Cars.

Animované pohádky vlastně všechny pohádky zbožňuji, doufám, že budeme moci chodit s Vojtou častěji (bez popcornu, zásadně bez popcornu). Škoda, že naše malé místní kino asi už končí. Nejsou peníze na modernizaci. Nevíte o někom, kdo by vrazil osm melounů do našeho kina?

čtvrtek 24. března 2011

Dítě ulice

Prostě jsem o tom musela napsat. Trápí mě to.

Je to hlavně kvůli našemu malému sousedovi, co vyrůstá, jak dříví v lese. Ráno ho matka (maminka se snad ani říkat nedá) vypustí na ulici, častos snídá, obědvá, večeří po sousedech. Večer ho zase zavolá domů. Teď už je to trochu lepší, od té doby, co ho srazilo auto, ale postupně zájem opět opadá. Často už ho "hlídá", jen když vidí, že je někdo nablízku. Asi aby se neřeklo, fakt dobrý.

Nevím, my měli taky volnější výchovu, taky rodiče nevěděli, co kde provádíme (někdy lépe i pro ně), ale až když jsme chodili do školy. Nechat čtyřleté dítě bezprizorně toulat po ulici... Ovšem než mu byly čtyři, venčily milého syna na balkoně 1x2 metry, koukal škvírou mezi podlahou a neprůhledným zábradlím balkonu jak pes. Kdyby byl pes, ani ochráncům zvířat by se to nelíbilo. 

Ale nebijou ho. Najíst mu dají (o vhodnosti stravy pomlčím), napít taky (čím sladší, tím lepší), oblečený chodí slušně. Je zanedbaný spíš psychicky, citově. Netuším, jestli ho máma nebo babička někdy pohladí nebo pomazlí, podle toho co naši vypravují se ani jeho mámě nedostalo mateřské lásky, je mi z toho smutno. Na pořádný jídlo nemají, ale na chlast a cigáro je vždycky...

Jenže co my s tím? U jednoho souseda je přes léto od rána do večer, mají ho skoro jako vnuka. U nás je taky často. A jasně, že ho nevyháním, najíst taky dostane, proč ne. Jen se musím čestně přiznat, že někdy je mi jeho vlezlost nepříjemná, vím je to jenom dítě. 
Co se válí dvě hodiny po našem balkoně, protože prý čeká, až Vojta půjde ven... 
Co třikrát denně zvoní, jestli už jdeme ven... Klidně o půl osmé ráno, jak mu to mám asi vysvětlit, když vypadne z domu v sedm a hodiny ještě nezná. 
Co neskutečně soupeří s Vojtou o moji pozornost. Když něco chce, je jak rozbitá gramofonová deska (na kurzu asertivity určitě nebyl, ha ha).
Co miluje jízdu na kole a já se mu Vojtovo bojím půjčovat, když na svém vlastním vjel málem pod auto.
Co neskutečně nahlas řve a sprostě mluví.
Snad z něj vyroste slušný člověk.

Voda

Kluci chtěli piknik, prý deku a sladkosti. Dostali lahvičky s vodou, rohlík s máslem a jablko.
Adámek se napil, zašklebil se a povídá: "Jé, obyčejná voda."
Vojta: "No jo voda, nám už došla šťáva od dědy."
Adámek povzbudivě avšak nepřesvědčivě: "Voda je dobrá."
Vojta: "Jo, voda je dobrá na mytí rukou, že jo Adámku."

Obyčejná voda už jim nejede, chjo. Za chvíli budou chtít Colu nebo pivo.



Vojta si venku hraje s Adámkem UŽ druhý den. Adámek je poněkud jadrnější mluvy (tak nějak to mají v rodině, bohužel).
Večer povídá: "Tyvole."
R: "Prosím? Co jsi to říkal?"
V: "Tyvole, říkám."
R (myslím si jak na něj vyzraju a nachytám ho na švestkách): "A co to znamená?"
V: "No přece, že jsme v prdeli!"

Jsem si naběhla.

Buřtíky

Včera bylo první jarní buřtíkové odpoledne. Ještě dneska mi voní tričko od ohýnku. Chvilku tu byl docela slušný mumraj, jedno dítě přes druhé se přeskupovaly, klouzaly, houpaly, bábovičkovaly, jedly, pily, křičely...

Míša byl pasován na houpacího strejdu a chudák se nestíhal ani najíst. Myslím si, že ke konci jen slyšel - strejdó, rozhoupej mě, ale až ke stomůůů - dostal mírnou kopřivku.

Foto není, nebyl čas.

Pak už jsme se skoro rozcházeli, už byl klid, Sárinka spadla ze žebříku a musela na pohotovost s bolavou nožičkou. Tak ať to moc nebolí a rychle se nožička uzdraví.

Hláška týdne

Rozhovor Vojty a Adámka na pískovišti:
A: Vojto, ty jsi dneska nějaký hodný.
V: Viď! Dneska jsem hodný i na Majdu.
A: No jo.
V: Ještě bych mohl být trošku hodnější, ale to už bych byl úplně nejhodnější.

Skromné dítě, no.

neděle 20. března 2011

Bunkr

Stačí k tomu pár dek, židle, nebo patrová postel a tajemné království je hotovo. Dobrodrůžo.

Ještě představím obyvatele bunkru:

Naštvanej krtek


A vyskákanej krtek.


pátek 18. března 2011

Homeopatika

Vůbec tomu nerozumím, nechápu to, ale u dětí mám vyzkoušeno, že to funguje.

Dávám pár odkazů, které se mi líbí:

Jak to vlastně všechno vzniklo
Obecná pravidla - potence, dávkování
Co s sebou do porodnice
Úrazy 1
Úrazy 2 - popáleniny
Miminka - kolika
Virozy, chřipky
Rýma
Kašel
Kinetoza, tréma

Malí čtenáři

Že prý dnešní mladá generace nečte. Čtou! Určitě čtou.


Alespoň jednou denně.


Od koho to jen mohli odkoukat?

sobota 12. března 2011

Hláška týdne

Adélka trsá na písničku - Saxáno, Saxáno, v knihách vázaných v kůži... Vojta se přidává a zkušeně pořvává svůj výklad Saxany: "Samý sádlo, samý sádlo, ....

Znáte ten díl krtečka, jak přijde myška na návštěvu, udělá se průvan a rozbije mu to všechny desky z gramofonu? Oni pak sbírají noty, válí z toho těsto a točí nové desky. Vojta na to nevěřícně zírá: "Mamí, co to dělají za divný cédéčka?" Ani jsem se nenamáhala s vysvětlováním zastaralé techniky, přestože náš děda ještě gramofon má.

čtvrtek 3. března 2011

Školka

Vojta jde ráno do školky a tváří se jak býk před porážkou. Nepláče, neprotestuje, jen se tváří, jak kdybych mu řekla, že k obědu bude jen zelenina. V šatně trochu roztaje (zelenina s bramborovou kaši). Dá mi pusu a už se neohlédne.

Odpoledne vběhne do šatny a tváří se jak kdyby měl k té kaši i řízek. Prostě nadšeně. Vypáčit z něho, co dělali, jestli něco hráli, zda malovali, nelze. Ale písniček zpívá spoustu a občas i nějaké školkové moudro vypadne. Jednou i obrázek pro maminku vytáhl umolousaný z kapsy u tepláčků.

Tak já nevím, je to normální nebo je Vojta takový pesimista (geny lopatou neutlučeš)?

Lyžovačka na Bukové hoře

Za dva dny to bude týden, co jsme vyrazili lyžovat na Bukovou horu (nejdřív jsme okoukli na Panoramě).
Jeli jsme do Čeňkovic, přelezli přes kopec a z druhé strany už je ta super široká a dlouhá červená sjezdovka na Bukové hoře se sedačkou čtyřmístnou vyhřívanou. Více zde.

Narváno moc nebylo, ale když je špička asi je problém i na té široké sjezdovce se vecpat. Lanovka je rychlá, sjezdovka jen jedna. Horní úsek super, dolní je dlouhá skororovina (pro Vojtu prima na učení, ale jinak nuda) a končí to zúžením a sešupem (obtížnosti spíš černé). Jak se tam ti lyžaři kumulují okamžitě vytváří muldy a ledové plotny. Vojta bez problémů splužil, spíš já jsem měla problém - už jsem ho viděla, jak spadne a fičí dolů po ledové plotně hlava nehlava.

Ale bylo nádherně, Vojta se celou dobu smál, vydržel lyžovat tři hodiny a pak usnul dvě minuty po nasednutí do auta.

úterý 1. března 2011

Lívance kam se podíváš

Ehm, tedy spíš šlehačka. Všude. Skvělá kapalina ta smetana třiceti procentní. Přilne, tuk vytvoří ochranný film. Na podlaze, na oblečení, kuchyňské lince, mezi kořenkami, mezi kuchyňskými spotřebiči, zateče i do té nejmenší skuliny potvora. Chybami se člověk učí, doufám. Už nikdy nebudu držet mixér jednou rukou a druhou sahat pro cukr, aby nádoba se šlehačkou mohla ožít, rozrotovat a vymalovat všechno kolem efektními bílými cákanci. Včetně mého oblečení, ale zas taková šlehačková koupel je určitě dobrá na pleť.

Naštěstí i přesto jsme si společný oběd užili. Lívanců bylo na dva talíře a strávníci se činili až měli boule za ušima. Nějak jsme se krásně vystřídaly - ve vaření, v utírání nudlí, ve hraní, v povídání... Bylo to náročné to nepopírám 3 dospělí a 5 dětí na docela malém prostoru (7 ženských a Vojta - už mu z toho šla místy hlava kolem, komu ne). Podavaly se lívance s borůvkovou marmeládou, kysanou smetanou nebo šlehačkou s jahodami. Ještě teď se olizuju, jen si na to vzpomenu.


Děti tam jsou všechny, jen Anežka se nedívá do objektivu a Adélce není vidět hlava, Danča prostě není Copperfield.

Poslední foto - dámy se svými stroji.