Prostě jsem o tom musela napsat. Trápí mě to.
Je to hlavně kvůli našemu malému sousedovi, co vyrůstá, jak dříví v lese. Ráno ho matka (maminka se snad ani říkat nedá) vypustí na ulici, častos snídá, obědvá, večeří po sousedech. Večer ho zase zavolá domů. Teď už je to trochu lepší, od té doby, co ho srazilo auto, ale postupně zájem opět opadá. Často už ho "hlídá", jen když vidí, že je někdo nablízku. Asi aby se neřeklo, fakt dobrý.
Nevím, my měli taky volnější výchovu, taky rodiče nevěděli, co kde provádíme (někdy lépe i pro ně), ale až když jsme chodili do školy. Nechat čtyřleté dítě bezprizorně toulat po ulici... Ovšem než mu byly čtyři, venčily milého syna na balkoně 1x2 metry, koukal škvírou mezi podlahou a neprůhledným zábradlím balkonu jak pes. Kdyby byl pes, ani ochráncům zvířat by se to nelíbilo.
Ale nebijou ho. Najíst mu dají (o vhodnosti stravy pomlčím), napít taky (čím sladší, tím lepší), oblečený chodí slušně. Je zanedbaný spíš psychicky, citově. Netuším, jestli ho máma nebo babička někdy pohladí nebo pomazlí, podle toho co naši vypravují se ani jeho mámě nedostalo mateřské lásky, je mi z toho smutno. Na pořádný jídlo nemají, ale na chlast a cigáro je vždycky...
Jenže co my s tím? U jednoho souseda je přes léto od rána do večer, mají ho skoro jako vnuka. U nás je taky často. A jasně, že ho nevyháním, najíst taky dostane, proč ne. Jen se musím čestně přiznat, že někdy je mi jeho vlezlost nepříjemná, vím je to jenom dítě.
Co se válí dvě hodiny po našem balkoně, protože prý čeká, až Vojta půjde ven...
Co třikrát denně zvoní, jestli už jdeme ven... Klidně o půl osmé ráno, jak mu to mám asi vysvětlit, když vypadne z domu v sedm a hodiny ještě nezná.
Co neskutečně soupeří s Vojtou o moji pozornost. Když něco chce, je jak rozbitá gramofonová deska (na kurzu asertivity určitě nebyl, ha ha).
Co miluje jízdu na kole a já se mu Vojtovo bojím půjčovat, když na svém vlastním vjel málem pod auto.
Co neskutečně nahlas řve a sprostě mluví.
Snad z něj vyroste slušný člověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat