pátek 12. července 2013

Po dovolené

První slova našich sousedů po našem návratu z dovolené byla plná starosti. Jak jsme se v tom hrozném počasí měli, že na nás mysleli.


Trochu se nám to počasí na Baťově kanále vymklo z plánování. Liják střídal déšť a mrholení. Nočni teploty klesaly i pod deset stupňů. Ale nepropadali jsme beznaději, parta byla dobrá, děti řádily i v dešti, gumáky a nepromoky to jistily. Zajímavé, že ani komárům déšť nijak nevadil, žrali mě jak diví. (Když jsem si jednou ráno stěžovala, že komáři z naší rodiny žerou jenom mě, povídá Vojta: "Mami, tak co chceš, aby žrali tebe nebo Matýska? Já bych radši, aby žrali spíš mě než Máťu." Musela jsem uznat, že na tom něco bude a už jsem se drbala bez další řečí. Vojta se pak ke mě přitočil a spiklenecky povídá: "Ale kdybych si měl vybrat mezi mnou a Majdou, tak radši ať poďobou Majduli!")



První půlku týdne jsme strávili na dolní části kanálu v bezpečí před vzedmutou hladinou Moravy. 
Každopádně to byla nová zkušenost. Na hausbotu. V pondělí jsme vyjeli. Ve středu večer konečně trochu vykouklo sluníčko a voda začala opadávat. V pátek už jsme mířili plnou parou (dá-li se to tak říci) na Uherské Hradiště. V sobotu jsme si prošli Napajedla a konečně jsem se asi na deset minut natáhla na střechu a hřála se na sluníčku, naivně jsem si myslela, že tak prožiju celou plavbu. Budu se válet na střeše nebo na palubě a číst knížky. Místo toho jsem honila Matýska po palubě, snažila se ho zabavit v kajutě, když pršelo a když už moc řval, dělala jsem indiánskou babičku - zejména ve zdymadlech.



Poučení z toho plyne, pokud pojedete na hausbot, nechte doma buď batole nebo knihy, obojí nemá cenu tahat. (Teď když to tak po sobě čtu... Možná to neplatí jen o dovolené na hausbotu, ale všeobecně.)

Úžasná byla pohádková cesta ve Vnorovech, i nás dospělé vytrhla z počátečního záchvatu trudomyslnosti. Škoda, že jsme nestihli ochutnat jistě výbornou vodnickou limonádu.

Ve Strážnici jsme zase objevili úžasnou cukrárnu s domácími zákusky.

V Petrově v přístavišti - teplá sprcha - jak málo stačí člověk k radosti. Sice byla na mince, ale tekla z ní úžasně horká voda - málem jsem propadla hráčské vášni a naházela do ní veškeré rodinné zásoby mincí. 
Též jsme mlsně obcházeli vinné sklípky, ale nenarazili jsme na žádný otevřený.

Nevynechali jsme ani výklopník, ani hodonínskou zoo.

Horní část kanálu jsme propluli s větrem o závod, ale i tam je krásně. Půjčovnu hausbotu mohu jen doporučit, přátelské a velice profesionální služby, což je bohužel u nás spíše rarita.



V neděli jsme ještě navštívili hodonínskou dětskou pohotovost (jak jinak). Matýsek měl kašel, zánět spojivek a aby toho nebylo málo spálil si ručičku. Doktorka na nás chvíli nevěřícně zírala a když ji muž začal ukazovat, že on se o tu lampičku spálil taky, už se jen smála. Po uznání Matýska schopným další pařby, jsme pokračovali do Alp. Muž totiž prohlásil, že z Hodonína do Alp už je jen kousek a škoda toho nevyužít.