úterý 25. března 2014

Buď ve střehu!

Odpoledne u prarodičů. Sedím na zemi pohodlně opřena, děti si kolem mě hrají. Neskutečná idylka, pomalu se smráká, pohoda a klid je všeobjímající.

Najednou slyším jakoby z dáli babičku: "Majdalenko, nemůžeš mamince stříhat vlásky!"

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co jsem právě slyšela, otevřu a vytřeštím oči.

Majdule má v levé ruce nůžky a v pravé chomáč vlasů, tváří se jak andílek.

Šmankote, čeho se ještě dožiju než vyrostou...
Co se bude dít, až jednou všichni tři pochopí, že dohromady mají nad rodiči přesilu. :)

středa 12. března 2014

Nahoru a dolů

Pomalu se prochrchláváme jarními dny. Je hřích sedět doma, když venku je tak krásně. No a večer, tedy respektive ráno, mám výčitky svědomí, že jsme to s tím chrchlajícím a soplícím stádem asi přehnali.

Jediný, kdo na všechno nekašle jsem já, ovšem stihla jsem si přivodit bolest ramene (úporným cvičením) a tak se nemůžu hlásit pravou rukou, ještěže už mám školní léta za sebou.

Držíme si palce, abychom byli do víkendu fit, i když hlásí pršení, alespoň nějaké muzeum bychom třeba mohli zvládnout, ať změníme lokál.

První grilování proběhlo v neděli, muž nevydržel. Povídal, že toho opekl radši víc, kdyby kolem šla návštěva. Ehm, ještěže žádná nešla. Muž se "dorazil" houskou s máslem a já salátem, maso snědly děti. Poučení pro příště.

Následoval přesun do Pekla, takticky jsme venčili zdravější děti, Matýsek spal v autě. Následně v Novém Městě návštěva kavárny a nákup kávy (neb je to v naší domácnosti strategická surovina, která nesmí dojít.)

V kavárně to vypadalo následovně, Matěj ječel, že chce pití, jednou rukou jsem raději přidržovala skleničku, ovšem foukal do brčka tak vehementně až postříkal všechny okolo, v ten samý moment si Vojta hodil kus dortíku na bundu, v ten samý moment Majda vysypala kakao s dezertu na stůl, který (přes moje marné bránění druhou rukou) rukávem světlezelené bundy dokonale vytřela, v ten samý moment se mě muž ptal, jak mi chutná káva... Asi už stárnu a zpomaluji se, nebo mi chybí jedna další ruka nebo spíš dvě.

Fotky budou, až vyhraji inteligenční boj nad svým mobilem. Všechny spotřebiče kolem začínají být chytřejší než já.

PS: Nadala jsem jim všem do prasátek, jak je tak hubuju, pozoruji, že Vojta se mi soustředěně dívá na jedno místo v obličeji. Ustrnu v půlce věty a hledím na Vojtu. V: "Mamí, máš na nose ... asi kus dezertu." Kde se tam vzal netuším, prostě rodina čuníků.