čtvrtek 26. ledna 2012

Nechci slevu zadarmo.

A ani ji zadarmo nedostaneš!

Při obnovení předplatného nejmenovaného časopisu jsme si vybrali poukázku s 20% slevou na IN kartu Českých drah. Už jsme se těšili. Muž na to jak bude pohodlně jezdit vlakem se slevou a já na využívání našeho rodinného auta k výletům za kamarádkami na kávičku, ha ha.

Když už se konečně podařilo vyhovět všem méně či více nesmyslným požadavkům, jako např. fotka na tvrdém papíře (Jak tvrdém??? To je tvrdý papír, slečno. Ne, to není tvrdý papír, to vám nemohu vzít.), zjistil můj drahý trpělivý muž, že na našem okresním nádraží mu tuto slevenku nejsou schopni uznat. Nemají ji v systému... Musí se tedy vypravit do krajského města a doufat, že tam ji v systému mají. Vzhledem k tomu, že cesta vlakem tam vyjde na 55Kč, to opravdu není sleva zadarmo. Nehledě na ten "příjemně" procestovaný čas. Asi jsme se zas nechali nachytat.

pondělí 23. ledna 2012

Bradavice nikdy více!!!

Kdo by se s ní někdy nesetkal. I Vojta. Na patě se mu vytvořil jakýsi puchýř nebo mozol, pak z toho vykoukla bradavice. Paní doktorka řekla nesmlouvavě - vypálit. Protože vím, jak je to bolestivé a leckdy s mizivým účinkem, zkoušela jsem potírat vodičkou z lékárny, česnekem... Jediný efekt to mělo, bradavice vesele rostla.

Jenže začala potvora překážet v botě a v zoufalství jsem si ještě jako poslední možnost vzpomněla na kamarádku (spolubamintonistku) homeopatku. Doufala jsem, že má něco zaručeného. A taky že jo.

Prý zkuste mu slíbit něco za to, když mu ta bradavice odpadne. No neznám nic jednoduššího. Vojta něco NUTNĚ potřebuje neustále. Úmluva tedy zněla bradavici za hasičské auto. Tak bylo dojednáno v úterý. Ve čtvrtek už jsem pozorovala nápadné černání bradavice, které se o víkendu prohlubovalo. Ve středu se bradavice bez rozloučení odporoučela. Nějak se z toho stále nemůžu vzpamatovat. Já tu mrchu morduju tři měsíce a ona si pak klidně zmizí kvůli jednom prťavému hasičskému autíčku!

Takže až se mi objeví bradavice, slíbím si za odměnu nějaké korálky nebo náušnice a pak jen týden počkám, než mi vypadne. Jak prosté, milý Watsone!

čtvrtek 19. ledna 2012

Rozkaz zní jasně...

Zatímco my rodiče si lámeme hlavu se jmény pro lumpíka číslo tři a probíráme alternativy od Viléma po Lesanu...

Majdalenka je přesvědčena, že bříško obývá Matýsek (už ani nevím, kdo a jak na to jméno přišel). Ptali jsme se jí, jak se bude miminko jmenovat, když to bude holčička. Prý Matýsek, jak jinak. Takže úkol je jasný, z porodnice musíme přivést Matýska, dělejte jak umíte...

Včera mě Vojta viděl jak nesu autosedačku "vajíčko", mile se usmál a povídá: "Mami, ty už jedeš pro Matýska!"

Ať už miminku my rodiče dáme jméno jakékoliv, budeme mu asi stejně muset říkat Matýsek případně Matýska.

úterý 10. ledna 2012

Lyžníci

Minulý týden jsem se zúčastnila jednodenní lyžařské školičky v roli maminka - pomocnice.

Pan vedoucí mě varoval, že první den se všechno ještě zaběhává a je to trochu chaotické.

Náš program spočíval v dojetí autobusem na místo v počtu 9 ks dětí 2 instruktoři a já (hádejte komu jedinému bylo špatně v autobuse, ale pod vidinou té hanby, že by kvůli mně museli zastavovat autobus, jsem to zuby nehty ustála). Hodný pan řidič nás vypakoval na parkovišti nedaleko sjezdovky, děti si táhly lyže (s trpitelskými výrazy ve tváři), my jim táhli tašky s ostatním vybavením. Následovala sváča, to byla ta lepší část, během svačiny dorazilo dalších asi 10 ks "natěšených" účastníků a další instruktorka.


A pak se šlo na věc. Převléknout 19 dětí (4-6 let) do lyžařského a nezapomenout na kuklu, helmu, brýle, rukavice... najít v chumlu správné lyže... To jsme se skoro zapotili.

Hurá na svah. Nádherné bylo, jak jsou ti chlapíci všichni stejní. Nezáleželo na tom, jak byli velcí (malí), co měli na sobě (jestli přešité oteplováky po tatínkovi nebo všechno značkové od spoďárků po bundu) všichni to byli (dle svých slov) borci, co už sjezdili kde co. Málem mi vymluvili díru do hlavy. Nevím, kde se to v těch klucích bere, už takhle odmalička. Postavili se na lyže, s velkou slávou se rozjeli (popošoupli nohama) natáhli se, jednou, dvakrát a že prej už to stačilo a kdy že už se jede domů. Ha, ha. Jeden chlapeček měl obzvláště vypilovanou taktiku, stále se jakýmsi zázrakem držel na konci fronty na vlek.

Dopoledne se zvrtlo v slzavé údolí. Začala to malá Eliška, co tam byla se starším bráškou, a dost dalších se pak přidalo (včetně jejího staršího bratra předškoláka - plakal, že chce maminku). Pan instruktor odpoledne povídá: "Hele, chlape, nehraj to na mě, vždyť jsi jezdil vloni a už ti to šlo." "Chlap" zamáčkl slzu a šel jezdit a už ani nepípnul.

Obecně se nálada po obědě zlepšila o sto procent.

Rozřazování probíhalo stylem, kdo vyjede lanovým vlekem až nahoru, bude v lepším družstvu. Nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že někteří se tam snažili dojet za každou cenu, třeba i po břiše. Marné bylo naše volání, ať se okamžitě pustí. Naštěstí, dlouho nevydrželi, uvolnili sevření a nikdo si neublížil.

Čůrací procesí byla také akční. Vždycky přijelo jedno dítě, že potřebuje čůrat, tím rozpoutalo davovou psychózu, až to vypadalo, že na svahu nikdo nezbude. Toto se opakovalo zhruba každých deset minut, jen jsem se s jednou vyčůranou partou vrátila, už se hlásila další. Nekonečný koloběh.

Menší zádrhel nastal, když první chlapeček z pětičlenné ještě nevyčůrané bandy zasedl jediný záchod a prohlásil, že bude kakat. Ostatní na to reagovali prohlášením, že oni se teda počůrají. Vyhnala jsem je před chalupu do čtyřčlenné rojnice, porozepínala oteplováky a zavelela: "Hromadnému čůrání zdar!" Naštěstí to byli všechno chlapci, tož jim to pěkně čůralo ze svahu.

Mezi čůrpauzami jsem nalévala čaj z termosky, zvedala popadané lyžníky, rozdávala odměny...



Cestou domů málem zbořili autobus, nevím, kde berou tu energii. Nakonec jsme vyzvedli Majdulku, pokonverzovali s babičkou a dědou, dojeli si pro tatínka. Ještě si pamatuju znělku večerníčka, ale dál už mám temno...

Vzpomněla jsem si, jak jsme zamlada chodili na školní brigády, třeba sbírat cibuli, nebo sázet stromky. Když člověk pak zavřel oči, viděl před očima miliony cibulí nebo tisíce malých stromečků. No tak tentokrát jen jsem přivřela víčka vynořovali se mi před očima další a další mrňavci, co potřebují na čůrat.

středa 4. ledna 2012

Kde jsou spoďárky

"Majdulko, vem si spoďárky, ať tu neběháš nahatá!"
Za několik minut.
"Majdulko, kde máš ty spoďárky?
M: "Nemám poďárky, mamiko, už žádný čistý nemám."
"Ale máš, jen se dobře podívej."
M: "Nemám, nejsou."
"A kde teda jsou?"
M: "Smojíček pachojíček odnesl, mamiko."

Takže, Smolíčku pacholíčku, koukej vrátit Majdulčiny spoďáky!!!


Z jiného soudku.
Majdalenka přišla s brekem za mnou do koupelny, že ji Vojta něco provedl. Jenže jsem věděla, že ona mu předtím nějak škodila. Tak jsem jí to sáhodlouze vysvětlovala, že musí být na brášku hodná a musí si věci hezky půjčovat.
Majdulka odešla a pak už jen slyším: "Vojtíšku, mamika žíkala, máš poslední varování!"
A pak jí věřte.

pondělí 2. ledna 2012

PF - jak jinak

Tvorby letošního PF se zhostil můj drahý. Tak ať se nám rok 2012 vydaří. Přejí čtyři černoušci.