Slunečné počasí o víkendu nás tak navnadilo, že jsme s dětmi nelenili, společnými silami pokopali zmrzlou zem a zasili mrkev.
Každý jeden řádek, kde však budou růst Majdiny mrkve, netuším, ale v řádku to určitě nebude, než se k němu dostala, měla hrstičku se semínky skoro prázdnou, alespoň nebude muset protrhávat.
Vojta rozpřádal plány jak jemu vyroste obrmrkev a bude muset zavolat dědu, babičku, vnučku, pejska... a nebo to prostě rovnou vyhodí do povětří dynamitem.
V neděli jsme se vypravily na holčičí koledu a moc jsme si to užily. Vyprášily jsme s Majdou sousedy. Vojta se taky nemohl dočkat, jestli na něho někdo přijde. Jako školačka jsem koledu neměla ráda, ani holčičí ani klučičí, přišlo mi to trapný (jenže, co v tom věku není "trapný", že jo.) Teď si to užívám, zastavíme se na návštěvu, vybušíme, popovídáme... přes zimu se málo potkáváme.
V pondělí jsme se jali zdobit vrbové proutí, děti nadšeně pomáhaly a pěly u toho písně. Koledy. Jenže vánoční. Moje jarní náměty se neujaly. Tvrdošíjně pořvávaly Rolničky rolničky a Půjdem spolu do Betléma. To ještě svítilo sluníčko.
Akce pokračovala mytím oken. Vybavila jsem je čepicemi a mikinami. Každý dostal hadřičku, Vojta předmýval, Majda byla mezičlánek a já už jen leštila - nádherně se přes to kouká. Ještě nám zbývá druhá půlka, tam totiž spal Mates.
Pak se rozfičel vítr a propadávaly vločky. Děti koukaly skrz umytá okna a počítaly spadlá vajíčka kutálející se bezcílně hnána větrem po dvorku, každé další spadlé bylo odměněno bouřlivým jásotem. Vrbové proutí bylo následně přeneseno do bezpečí a opět ověšeno. A to už začala ta pravá vánice.
Majda všude vypravuje, že už brzy přijde ježíšek a studuje reklamy ve Sluníčku, co nutně počebuje. Vojta ráno prohlásil: "Je to úžasná nádhera, maminko, akorát to mělo přijít trochu dřív."
Včera byl první jarní den, stavěli jsme sněhuláka, našeho první a zároveň (doufám) posledního tuto zimu.