pondělí 25. března 2013

Zima na poslední chvíli...

v Orlickém Záhoří. Slunko hřálo, nebe bylo modré, všude kolem třpytivý prašánek. Konečně zima jak má být. Trošku jsme prohnali běžky. Ne a ne se toho sluníčka nabažit. Opalovat v křesílku se nedalo, bylo poněkud větrno a ve stínu skoro celé dopoledne -9.

Fotka je z mobilu, nic moc. Ty dvě tečky jsou babička a děda ze vsi moji splulyžníci.

Majda s Matýskem dýchali horský vzduch pouze z bezpečí vytopené chalupy. Vojtu jsem za vydatného protestování vyhnala na sníh (Vojta plakal, že musí ven, Majda plakala, že nemůže ven. Je to pech.) Nejdřív jsme chtěli stavět bunkr, jenže v mém podání to stále byl jen zákop a ještě mělký. Vzdali jsme to a hráli si na bizony, kteří hledají trávu pod sněhem, Vojta mi zakázal používat ruce, prý bizoni ryjí čenichem, no nevím, nezbaštila jsem mu to.

Lukáš vyrazil na sněžnicích, bylo kouzelné pozorovat tečku stoupající kolmo protější strání směrem na hřeben. Moc si pochvaloval tu svobodu a volnost v chůzi po sněhu. Budu mu věřit. Příští rok prý koupí ještě jeden pár a vyrazíme spolu, abych tu nádheru taky zažila. (Držte mi palce, ať do příští sezony zkrachují všechny fabriky na výrobu sněžnic!)

čtvrtek 21. března 2013

Velikonoce se blíží

Slunečné počasí o víkendu nás tak navnadilo, že jsme s dětmi nelenili, společnými silami pokopali zmrzlou zem a zasili mrkev.

Každý jeden řádek, kde však budou růst Majdiny mrkve, netuším, ale v řádku to určitě nebude, než se k němu dostala, měla hrstičku se semínky skoro prázdnou, alespoň nebude muset protrhávat. 

Vojta rozpřádal plány jak jemu vyroste obrmrkev a bude muset zavolat dědu, babičku, vnučku, pejska... a nebo to prostě rovnou vyhodí do povětří dynamitem.

V neděli jsme se vypravily na holčičí koledu a moc jsme si to užily. Vyprášily jsme s Majdou sousedy. Vojta se taky nemohl dočkat, jestli na něho někdo přijde. Jako školačka jsem koledu neměla ráda, ani holčičí ani klučičí, přišlo mi to trapný (jenže, co v tom věku není "trapný", že jo.) Teď si to užívám, zastavíme se na návštěvu, vybušíme, popovídáme... přes zimu se málo potkáváme.



V pondělí jsme se jali zdobit vrbové proutí, děti nadšeně pomáhaly a pěly u toho písně. Koledy. Jenže vánoční. Moje jarní náměty se neujaly. Tvrdošíjně pořvávaly Rolničky rolničky a Půjdem spolu do Betléma. To ještě svítilo sluníčko.

Akce pokračovala mytím oken. Vybavila jsem je čepicemi a mikinami. Každý dostal hadřičku, Vojta předmýval, Majda byla mezičlánek a já už jen leštila - nádherně se přes to kouká. Ještě nám zbývá druhá půlka, tam totiž spal Mates.

Pak se rozfičel vítr a propadávaly vločky. Děti koukaly skrz umytá okna a počítaly spadlá vajíčka kutálející se bezcílně hnána větrem po dvorku, každé další spadlé bylo odměněno bouřlivým jásotem. Vrbové proutí bylo následně přeneseno do bezpečí a opět ověšeno. A to už začala ta pravá vánice.

Majda všude vypravuje, že už brzy přijde ježíšek a studuje reklamy ve Sluníčku, co nutně počebuje. Vojta ráno prohlásil: "Je to úžasná nádhera, maminko, akorát to mělo přijít trochu dřív."

Včera byl první jarní den, stavěli jsme sněhuláka, našeho první a zároveň (doufám) posledního tuto zimu.




čtvrtek 7. března 2013

Hláška týdne


"Majdo, vzmuž se a mečuj!"



J: "Vojto, teta povídala, že jste kreslili čím chcete být a ty jsi nakreslil krásnou kosmickou raketu. Opravdu chceš být kosmonautem?"
Vojta: "Ne, mami, já jsem jen chtěl už mít klid od paní učitelky."