středa 26. září 2012

Vojtovy hlášky

Vojta vběhne do pokoje: "Majdo, nehopsej na tom gauči. To není trampolína!"
Stojím v kuchyni, ani nedutám, čekám, co se bude dít.
Asi po třech vteřinách ticha prohlásí Vojta sebekriticky: "No jo, to říká ten pravej, viď! Posuň se kousek, ať můžu taky skákat."

Nějak se nám ta výchova úplně nedaří, ha ha.


Děda k Vojtovi: "Vojto, zanes mamince to hroznové víno, ať ochutná."
Vojta se postaví doprostřed zahrady: "Matkoooo, nesu ti víno!"
Nevěřím svým uším: "Vojto, jak mi to říkáš?"
V: "Promiň, matičko, vezmi si víno!"

Kam na to chodí, že by J.V.Sládek zapouštěl kořeny?

neděle 23. září 2012

4 měsíce


Matýsek nám zas povyrostl, určitě, z přebalováku už mu čouhají nožičky. Moc nechybí a začnou čouhat i z kočárku. Nezbývá mu nic jiného, než sebou mrsknout a naučit se brzy chodit.



Konečně se začal nahlas chechtat blbinám svých sourozenců a ti se samozřejmě mohou přetrhnout. Na denním pořádku jsou ukřivděné námitky - Matýsek, se na mě vůbec nekouká. A proč se kouká jen na ... a na mě ne? Majda stále řeší, kdy už ten Matýsek bude moci chodit do školky. (Prej požejtší.) Vojta by ho už nejradši začal krmit "mrkvičkou". Už to vidím, miska mrkve u toho dva krmiči, každý s jednou lžičkou, Matýsek nebude mít šanci, bude muset baštit.

Co už umí? Momentálně asi nejvíc kašlat a soplit, ale sem tam hodí nožkou a přetočí se na bok (asi 2 krát zatím). Mlátit kolem sebe, slintat první ligu, narvat si do pusy půlku plastového kousátka zavírací špendlík. ¨

A taky se krásně, překrásně směje.

No a než jsem to dopsala, je mu už skoro pět měsíců, jak rychle ten čas letí.


úterý 18. září 2012

Podzimní nálada

Už týden se plácáme v rýmě a kašli, leze nám to doma trochu na budku, děti jsou jak utržené ze řetězu.

Dneska Vojta málem zbořil paní doktorce ordinaci, Majda odmítla odejít dřív než složí obrovské dřevěné puzzle a korunu jsem tomu nasadila, když už sem je konečně táhla směrem ven a zbořila nějakou hračku na dřevěným žebříku. Ještěže alespoň Mates je tak hodný a usměvavý.

Paní doktorka s chápajícím výrazem prohlásila, že ať klidně jdeme, že už si to srovná, tak jsme klidně šli, neboť kdybych se to vrátila uklidit a se mnou celá tlupa, škody by byly podstatně horší.

Tož hlásím, že už jsme se odrazili ode dna, máme to doktorsky ověřeno.

Jen furt někomu dávám, nějakou medicínu, 2ml, 1ml, 6 ml, 2x denně 3x denně, 10 kapek - už jsem z toho jelen. (Jsem si vzpomněla na písničku od Michala Tučného o prodavači.)

Dneska Mája vychází z oné místnůstky a já se jí ptám: "Majdo, umyla sis ručičky?"
M: "Neumyja."
J: "Tak si je umej, nebo budeš nemocná!"
M: "Aje já už pšece jsem nemocná!"

pátek 14. září 2012

Jde do tuhého

Být doma s dětma o prázdninách, kdy je hezky, kdy se domů chodí vlastně jen najíst a vyspat, zbytek času tráví na zahradě (nebo na společných výletech a že jich bylo), to umí každej.

Ale co takhle výživná podzimní viroza?
Skore je takovéto:
Vojta - virový zánět průdušek,
Majda - rýma jak trám a "semtam" kašlik,
Matýsek - rýma a chvíli suchý, chvíli mokrý kašel (klame tělem).

Včera to ještě šlo, dneska to už dost dřelo - Matýsek se chtěl chovat, při sebemenším pokusu o položení řval. Výsledek? Připálené buchtičky se zvláštní šodou (jak prohlásily děti). O polívce ani nemluvím, snad jsem ji v tom fofru ani nechutnala (a opravdu nevím, co jsem tam v tom spěchu a zmatku všechno uvařila (ani bych se nedivila, kdybych tam vyvařila třeba hřeben, i když asi ne, myslím, že učesat jsem se taky nestihla, ha ha).

Zjistila jsem, že naše děti mužského pohlaví jsou televizní maniaci - využila jsem toho, položila malého diváka na gauč vedle většího diváka a šla uspávat uřvanou Majdu (už nevím, kvůli čemu tak srdceryvně a vytrvale plakala, ale určitě to byla nějaká velká křivda). Konejšila jsem Majdulku a mezi tím trnula, jestli Matýsek nespadl z gauče, jestli ho Vojta nezalehl, nebo jestli už nemá vyřvané plíce. Po deseti minutách jsem to už nevydržela, nechala Majdu Majdou a vběhla do pokoje. Naskytl se mi pohled na úplně vysmátého Matýska s úplně rozdováděným Vojtou. Oni tam spolu dělali blbiny. Já to nechápu, to dítě celej den prudí, jen se na chvilku ztratím z dohledu chechtá se jak protržený.

Co z toho plyne za poučení - dělám málo blbiny. Vezmu si to k srdci a od pondělka začnu - vidina dalšího promaroděného týdne - příležitostí bude dostatek.


pondělí 10. září 2012

Víkend bez dětí

Víkend na jihu, na Moravě, na Pálavě, v Bořetických sklepích. Víkend s bodrými moraváky. Víkend mezi vinicemi, víkend s vůní burčáku...




Rozhledna na Kraví hoře (letos už druhá Kraví hora po té v Novohradských horách)


Vinice kam oko dohlédne


Matýsek si užíval stínu pod rozhlednou


Sklípky ve Vrbici


Zákoutí ve sklípku


Malebné ráno


Nasála jsem spoustu energie (nasávání vína si nechám až přestanu kojit), budu z ní těžit za deštivých podzimních dní. Ten kraj je tolik jiný než ten náš, člověk tu zahodí ohryzek a za rok už sklízí jablka. Lidé tu legračně mluvijo.

Je tu tak prostě a samozřejmě krásně, úrodně a hojně.

čtvrtek 6. září 2012

Integrace bez legrace

Snad se na mě nebude Wlčice zlobit, že jsem si od ní vypůjčila nadpis.

Ono to totiž sedí.

Vojta s Majdalenkou chodí do školky, která se zabývá integrací dětí s postižením. Vojta se s integrací dosud téměř nesetkal, první dva roky strávil na druhé budově. Až nyní, kdy chodí do třídy předškoláků, která je spojena otevřenými dveřmi se třídou dětí s těžším postižením. Někdy mají program odděleně, někdy společně.

Majdalenka chodí do třídy, kde je většina dětí zdravých a menšina dětí s lehkým postižením, alespoň tak jsem to já pochopila, nepátrala jsem po tom jakými postiženími děti trpí a kolik jich tam je.

Druhý školní den jsem potkala známou, která má shodou okolností svoji holčičku ve stejné školce. Vypadala ustaraně. Prý paní učitelky řekly, že její dcera je nezvladatelná a přeřadili ji do třídy dětí s postižením, aby se jí mohly více věnovat a prý tam jsou samé zaostalé děti a autisti. Známá se bojí že bude taky zaostalá a určitě pochytí to kývání do stran, autisti se přece kývají do stran a vydávají skřeky. A prý co se od takových dětí může naučit?

Přiznám se, že jsem se nejdřív nezmohla na slovo. Jen jsem si říkala, proboha kde to žiju.

Jaký je vlastně názor naší společnosti na integraci lidí s postižením do školek, škol prostě k "normálním" dětem. A tím nemyslím jen děti mentálně postižené, máme nepříjemný pocit i z tělesně postižených?

Je to dobrá věc?

Je to fajn pokud se to netýká mých dětí?

Budou postižení zbytečně zdržovat, ztěžovat život, rušit od hry, od výuky ty ostatní "normální" děti?

Je mi z toho smutno, jen pevně doufám, že naše děti na tom budou mnohem lépe - třeba i díky integraci dětí s postižením nebudou trpět fobií, jako jejich rodiče. Snad!!!
Že poznají, že jsou to jen lidé se speciálními potřebami, že nejsou nakažliví, že život není o tom si věci ulehčovat a vyhýbat se, ale pomáhat a starat se, přemýšlet jak by to šlo a ne hledat důvody, proč by to nešlo.

Je mi jasné, že to záleží také na paních učitelkách, pevně doufám, že jsou profesionálky a dokážou si poradit a využít dětskou zvědavost, upřímnost a ochotu pomáhat.

Tolik můj laický náhled.

Co si o tom myslíte, chtěli byste, aby vaše dítě bylo ve třídě s autisty, s dětmi na vozíčku?

Co si myslíte o dospělé populaci, jsme tomu nakloněni?

Jaké máte zkušenosti s učiteli, jak se k tomu postavili?

úterý 4. září 2012

Dvojité školkování

Včera to vypuklo, srdce jsem měla až v krku. Vojta trochu taky, nic naplat návrat do režimu. Majdulka né. Ona už to tam přece zná a konečně se dočkala a nemusí jen stát v šatně. Když jsme odcházeli, právě rabovala  plastové nádobíčko z kuchyňky a vůbec si nás nevšímala.


Po obědě jsem nejdřív vyzvedla Vojtu a ptám se, co a jak. "Jo, mamí, hráli jsme si s Majdou na zahradě, prej se jí líbí víc ve školce, než se mnou na zahradě."


Paní učitelka ji moc chválila, jak je samostatná, že hned věděla, kde má věci na zahradu. Chvílema jsem nevycházela z údivu, jestli to mluví o NAŠÍ Majdě, které trvá půl hodiny, než si natáhne ponožky. Tak já tomu budu věřit, ono se to hezky poslouchá, ale žádnou změnu k směrem rychlejší a samostatnější Majdě jsem doma nezaznamenala. Stále platí, že chcete-li se Majdy minimálně na půl dne zbavit, pošlete jí do pokojíčku pro tepláky (vlastně pro cokoliv), máte zaručeno, že ji za půl hodiny, hodinu, dvě... najdete nahou sedící na zemi a dělající cosi veledůležitého.

Když jsme odcházeli po chodbě, Mája se tvářila, jako by jí to tam všechno patřilo, jako by tam chodila odjakživa. Dívala se na nástěnku s loňskými fotografiemi a povídá: "Mami, a kde jsme to byli se školkou na týhle fotce?"

Dneska tam i spí k Vojtově nelibosti. On tam spí nerad, ale když tam spí Majda, tak se nesmí nechat zahanbit.

A já tu sedím, Matýsek spí a je tu ticho a já jsem jaksi dezorganizovaná. Asi mi chybí ten adrenalin :o) Přestože si ho bohatě užívám ráno, abychom se v nějaký rozumný čas vypravili z domu - všichni, oblečení a najedení (chudák Matýsek, ale co ještě je teplo, dá se nakojit i před školkou na lavičce, když je nejhůř).