pondělí 29. prosince 2014

Vánoční

Milý Ježíšku, děkuji ti, že všechno tak hezky dopadlo.

Nejprve jsme přežili stěhování týden před vánoci (kamarádům velký dík - oni vědí) v nastalém chaosu našli všechny vánoční dárky, doufám...

Nejvíc mě letos asi dostala vánoční pošta, nevím, jak u vás, ale u nás platí nepřímá úměra, čím více lidí čekajících na poštovní služby, tím méně okének otevřených. Když už nevědí, jaký další komerční artikl by mohli prodávat, navrhuji svařák a preclíky, třeba by pak to čekání lépe ubíhalo.

Na nábřeží opět vyrostl stánek s rybami. Takové milé sousedské zastavení. Muž mě poslal pro pstruhy k obědu - podotýkám na svou obranu, že použil množné číslo. V domnění, že se jedná o tvory podobné velikosti, co jsme v létě grilovali, tedy přerostlé mřenky, jsem si říkala, že tedy koupím dva, protože děti ryby moc nejedí. Asi mě mělo varovat upozornění, že se jedná o pstruhy lososovité, pronesené se zvednutým obočím.

Nebudu to napínat, dostala jsem dvě vykuchané velryby do igelitky a šla jsem. Pstroužci se vesele posmrtně mrskali v igelitce, dost se pronesli, tak jsem se rozhodla zkrátit si cestu po kolejích. Nejednou, plác. Pstruh se válí na pražci, v igelitce díra, no nic, vrazila jsem ho zpět do igelitky jednou rukou držela ucha, druhou roh igelitky. Plác! Pstruh se válí na pražci! Evidentně druhá díra v igelitce, nezoufám, držím ucha a oba rohy. Jenže, plác, plác! Pstruzi na kolejích, z igelitky cáry, můj čerstvě vypraný kabátek, vyleštěné botky na svátky, všechno vniveč.

Ty potvory se mrskaly až prorvaly igelit. Jenže, co teď s nima? Nejradši bych je tam nechala a utíkala pro pořádnou tašku domů, ale to nešlo. Popadla jsem tedy cáry igelitky, chytila ta kluzká nukleární hovada a utíkala, co nejrychleji po kolejích k domovu. Musel na mě být úžasný pohled. Osoba běžící styl žehlící prkno s rukama napřaženým před sebou, najednou začne ječet (pstruzi se začali mrskat), plácne s čímsi o zem a naklekne na to. A to se opakuje v rozmezí tak dvou minut (odhad vyjevené osoby), popadne, běží, ječí, položí, zaklekne, popadne, běží, ječí...

Konečně dobíhám k domovu, zvoním hlavou, jediná použitelná část těla, muž mi otvírá. Zeje na mě vypulírovaná podlaha v předsíni, připravená na pokládku zátěžového koberce, v tom se probírají nukleární hovada, krev, sliz a šupiny letí vzduchem... Dostávám držkovou. Já, která se tak obětovala pro rodinu, v potu tváře téměř s nasazením života zajistila rodině oběd. To jsem si nezasloužila :) Ty potvory se pak mrskaly na balkoně ještě dobrou půlhodinu až zatížený plech na pečení nadskakoval.

No a Štědrý den už byl jen taková třešínka na dortu. Matýsek nám usnul už před večeří, marně jsme se ho snažili budit k jídlu, k focení (jsme se fotili se spícím Matějem, u stromečku, stejně se neprobudil), k prskavkám, k dárečkům... Marno. Spal 13 hodin jako pravý bohatýr, ráno slupnul polévku od večeře a dostal dáreček, s ním si vystačil hrát, dokud se nevzbudili sourozenci a neprozradili mu sladké tajemství, že tam má těch dárečků víc. Pro Majdu byl asi nejlepší dárek už před vánoci - vlastní pracovní stůl, seděla u něho několik dnů v kuse ani večerníček nechtěla vidět, jen stříhala, lepila, malovala, skládala puzzle...

Jen nevím, jestli příští rok bude ještě Vojta věřit na Ježíška, když jsme venku prskali prskavky, povídá: "Jdu se kouknout, jestli tam táta náhodou nedává dárky pod stromeček." Rozmluvila jsem mu to, ale je to škoda! Příští rok musíme vymyslet nějakou jinou taktiku.

úterý 9. prosince 2014

Adventní

Hezky jsem si malovala, jak si o adventu udělám čas, jak každý den smysluplně a uvědoměle prožiju, dokonce každý den ilustrující fotku na blog dám... a houbeles.

Ono to nějak nejde vystoupit z té rozjeté mašiny, přesednout na plachetnici a jen tak si lážo plážo (lážo možná, ale plážo...) proplout adventem. Funkce jsem omezila jen na ty fyzické a duševní zdraví zachovávající, jenže ono se to nějak za ten rok všechno nakupí.

Nejlépe moji momentální situaci vystihuje podvečerní příhoda. Kamarádi nám přivezli jmelí, jako každý rok, poklábosili jsme, co je nového tam i tady... Druhý den večer jsem málem šlápla do toho jmelí před vchodem, ostuda. Tak že ho tedy pověsím na obvyklé místo. To obvyklé místo se nachází u vchodu asi tak dvacet centimetrů na mým zorným polem, jak jinak si vysvětlit, že... vyzvednu to jmelí, kouknu na háček a hle ono tam visí (stále ještě) krásné malované vajíčko! Mega ostuda, velikonoce v prosinci!

Pak jsem se hluboce zamyslela a došlo mi, že by nebylo fér toho kraslicového vytrvalce takhle před vánoci sundat, když už tam vydržel tak dlouho. Obložila jsem ho jmelím a vydávám ho za vánoční ozdobu :)

Ale příští rok, slibuju, už to bude úplně jinak (ehm, nejspíš úplně stejně)!

pondělí 24. listopadu 2014

Když babička hlídá - groteska...

Nedávno mě při vyzvedávání dětí vítala babička v záchvatu smíchu: "Hádej, co se nám stalo. To nevymyslíš!"

S Máťou pro Majdu do školky. Paní uklizečka akorát dokončovala úklid, v šatničce kýbl s vodou.

Babička povídá: "Tak pečlivě hlídám Majdu, aby jí do kýble nespadla čepice nebo bačkora. Známe svý lidi. Matýsek mi stojí za zády. Najednou slyším cákanec. Otočím se. Nevěřím. Máťa sedí v kýbli, voda se kolem něho vylévá. V tom vchází uklizečka. Podíváme se na sebe a obě dostáváme záchvat smíchu. Matěj řve. Konečně se přestáváme chechtat a jdeme ho vysvobodít."

Majda prohlásila, že Matěj koukal asi na výkresy a couval, couval až nacouval do kýble. Voda byla špinavá, ale teplá. Babička se rozhodla trhnout rekord v běhu s mokrým dítětem do vrchu. Prý ho donesla ještě "teplého". Nejspíš by si zasloužila zápis do knihy rekordů :)

neděle 23. listopadu 2014

Když prarodič hlídá...

Nikdy jsem netvrdila, že naše parta veselých rošťáků je nenáročná na hlídání, ale jsou jisté fígle.

Poslední hlídání neproběhlo úplně hladce. Babička se odebrala na předem ohlášenou akci a nechala dědu "napospast" indiánům. Naštěstí ve večerníčkové době, tož bylo vyhráno. Náš úkol byl dorazit dříve než znělka ukončí program na nejmenovaném dětském kanále, protože pak by se rozpoutala ta pravá volná zábava aneb jak zrušit dědu.

Skrze večerníček bylo tedy vyhráno, jenže... Děda sice pojal svůj úkol zodpovědně a napájel i krmil děti téměř pod tlakem (protože jim doma samozřejmě nedáváme najíst), jediný Matýsek se vymkl kontrole. Věren hlášce "Matýsek se po..." připravil dědovi nejednu pernou chvilku.

Musím říci, že děda stoupl v očích babičky tak o dvě stě procent, že si poradil a nevyklidil zbaběle pole (jako to měl ve zvyku dělat za mlada u svých dětí). Za asistence Majdy uvedl průšviháře i okolí do přijatelného stavu. Nevím tedy, jestli Majda asistovala ku prospěchu věci, spíš bych hádala opak.

Všechno zlé je pro něco dobré. Z dědy se rázem stal hrdina :)


čtvrtek 23. října 2014

Předškolní

První zub je venku, dlouho odolával. Majda je náležitě pyšná. My tedy na zubní vílu nehrajeme, ale Natálka to Majdě všechno vysvětlila. Ovšem ani vidina peněžní či sladké odměny Máju nenadchla tolik, aby se vzdala svého milovaného zubu. Má ho ve skleničce a chodí se na něj dívat... Celá se tetelí blahem.

Až já budu mít zuby ve skleničce určitě se blahem tetelit nebudu, ani je nebudu zkoušet dát zubní víle, to vím jistě.

Na fotu se pracuje, přístroj je jaksi nemocný.


pátek 10. října 2014

Předvolební!

Volby prostoupily naši domácnost.

Rozbaluji zelenou obálku, vyndávám archy, když si to přišustí Mates: "Šo to je, tohletó?" Automaticky bez ohledu na věk tazatele odpovídám: "To jsou volební lístky."
Mates v ruce připravenou pastelku a velice vážně se tvářící: "Ahá, ukáž!"
Nepůjčila jsem.

Majda objevila ve schránce letáky, pěkně vyvedené s fotkami kandidátů: "Jé, to je Pepa Novák! To je ředitel... Toho já znám."
Majda někam mizí, já lákám výtečníky domů na večeři, když je konečně zaženu, vydám se hledat Majdu. Sedí na balkoně. Volám na ni: "Majdo, pojď na večeři, copak tam děláš?"
Majda se začervená: "Nemůžu ještě na večeři, vyprávím Pepíčkovi pohádku!"
Pan ředitel Pepíček ani netuší jakou má kamarádku.

V dětském pokoji propuká hádka o jakýsi veledůležitý kousek čehosi. Pravděpodobně ho ukořistila Majda, protože Vojta naštvaně ječí: "Nevolte Majdu!" A hned po vzoru předvolebních sloganů dodává: "Sebrala mi lego a nemyje si uši!"

Už abychom měli odvoleno!

úterý 2. září 2014

Cyklistka Mája

Nevěřila bych. Kdyby mi tohle někdo na jaře vyprávěl, nevěřila bych.
Majda miluje jízdu na kole. Poslední hit je šlapat a nesedět při tom na sedle. Někdy sama od sebe vezme kolo a jen tak jezdí tam a zpět, zpívá si u toho...
Na Majdalenčinu žádost jsme vyrazili na výlet na kolách. Na doporučení jsme vybrali rovinatou lokalitu okolo Hradce (vzpomněla jsem si na doporučení Wlčice. Městské lesy. Světe div se o prázdninové sobotě tam bylo... pusto a prázdno ne.., ale málo lidí určitě.
Zaparkovali jsme v Bělečku, jeli na Mazurovu chalupu (první občerstvovačka, mimochodem výborná domácí gulášová polévka posypaná sekanou šalvějí),



pak pohádkovou cestou (Matýsek se už ani nepoutal do vozíku, zalézal a vylézal, co sto metrů na pohádkové postavičky) až k rybníku se zvláštní jménem Výskyt,



dále zpět na asfaltovou magistrálu (hlavní tepna lesa - bruslařská a cyklistická), občerstvení u Vlka (grilovali, ale odolali jsme) děti sbíraly žaludy, Mates spal. Asi bych měla upozornit na častý výskyt udržovaných ohnišť, dokonce zastřešených grilovacích míst - ideální na piknik.

Následovalo hledání rytířského hradiska, přehlédnutí odbočky, zakufrování, nalezení hradiska. Svačina z vlastních zásob, blbnutí v hradisku.


Odjezd zpět do Bělečka. Cca 20km - Majda je prostě borka! Nádherný výlet. Změna z kopcovité divočiny do kultivovanější nížiny občas neuškodí.

sobota 23. srpna 2014

Stanování 9. až 16.8.

Nevím v jaké euforii, či pomatení smyslů jsem byla, když jsem kývla na dovolenou pod stanem. Asi jsem si představovala to idylické kempování s opalováním se a cachtáním přes den a pozorováním hvězd v noci.


Ne, že by to tak úplně nebyla pravda, to bych tlakovým nížím a výším křivdila. Dva dny jsme měli nádherně, přímo ukázkově. Po zbytek týdne se teplota pohyboval spíše k dvaceti stupňům, sedmnáct nebyla nejnižší teplota, kterou náš palubní počítač ukázal a kolik bylo v noci ani nechci vědět.

Naší dovolenou zkrátka začal podzim, to mi nikdo nevymluví. Jako nejužitečnější část mojí výbavy jsem vyhodnotila lyžařské podvlíkačky - tajně podezírám spolunocležníky, že mi je velmi záviděli:)

Ovšem malí spolunocležníci se měli jak prasátka v žitě tedy lépe v teplé slámě. Hověli si v péřových spacácích vcelku lehce oděni a chrochtali blahem, s klesajícím teplotami zalézali stále hlouběji do svých mumií až jim ani uši nekoukali.



Rodiče ve spacácích dekového typu pravděpodobně staršího vydání než oni sami si též užívali své. Zvlášť někteří většího vzrůstu, kterým ať dělali, co dělali táhlo na ramena. Marně jsme se posilňovali tu griotkou, tu vínem... Teplo vydrželo jen chvíli a jako vedlejší účinek, musel člověk několikrát za noc ven.

Kempy, které jsme navštívili byly stejně retro, jako naše dekové spacáky půjčené od příbuzných (díky za ně). První kemp jak vystřižený z rozmarného léta byl u Jablonného v Podještědí.

Idylka nevydržela dlouho, jeden večer přijely kombajny a sekaly pole v dáli celou noc. Posekaly, odjely. Oddychli jsme si. Ne však na dlouho. Posekané pole je třeba pohnojit. Kolem kempu začaly jezdit cisterny s lejtou ve dne v noci dva dny. Načichli jsme notně! Když jsme se ve středu stěhovali do druhého kempu, nebylo dobré opouštět prostory auta, protože návrat byl krušný.

V Jiřetíně pod Jedlovou dávaly lišky dobrou noc :) Paní v informacích nás varovala, že posledně se pán z kempu vrátil s tím, že tam sám nebude. Tráva vysoká, do sprch foukalo, bojler na teplou vodu prý letos ještě nezapínali. Podle nápisů z poutače to byl pozůstatek velkolepého projektu, který vyšuměl.


Přesto jsme se měli báječně, být v penzionu snad by se nám v tom nečase nechtělo ani ven a takhle... Děti si oblékly nepromokavé oblečky, skočily do gumáků a hurá ven.


úterý 29. července 2014

Konečně sami

Čas společného spaní se naplnil, vystrnadili jsme benjamínka z naší ložnice. Myslím, že spokojenost je na obou stranách. (Teda mně se trošku stýská :) 

Děti jsou spokojené, trochu rozjančené před usnutím, ale to se časem urovná. Matěj usíná poslední a první vstává - poobědový spánek je znát. Ranní vstávání nese těžce hlavně Vojta, ale Máťa mu nedává šanci. Vyzkoušeli jsme (během školního roku) několik budíků, budíčků... Mates je rozhodně nejlepší, nejvytrvalejší, nejveselejší...

První noc byla celkem krušná, Majdalenku totiž píchl komár do prstíku, čímž způsobil větší a opakovanou hysterii, která se dala léčit jen v rodičovské posteli pevným obětím a pravidelným mazáním. Ono to s tím nadpisem nebude tak horké.

čtvrtek 5. června 2014

Návrat

Neděle byla ve znamení odjezdu.
Muž prohlásil, že kdyby odjížděl z Alp, bylo by mu smutno, ale takhle toho bylo akorát :)

Stejně vím, že se mu to líbilo. Nasmáli jsme moc, zavzpomínali, povídali si hodně (ono se ani nic jiného dělat nedá, když se rozhlédnete kolem, většina tu posedává po kavárnách, parcích, hospodách... nad jedním šálkem kávy, nebo skleničkou vína proklábosí hodiny... to člověka úplně pohltí)

Myslím, že to byla dobrá volba, na hory můžeme zase příště (budu muset začít trénovat, ať po celou výpravu nevidím jen jeho záda daleko vpředu).

Cestou z letiště jsme volali babičkám, jestli nechtějí dovézt děti, že je uloží u nás a my si je převezmeme až kolem deváté dorazíme. To jsme si dali, na druhém konci "drátu" panovalo veselí, Majdalenčina oslava narozenin se sourozenci a všemi prarodiči. A že si je už rozdělili a ať se pro ně stavíme až v pondělí :)

PS: A v pondělí byly děti, jak vyměněné, takové vzorné, rozumné a milé a mazlivé - radost být rodiči. Druhý den už byly zase zpátky "v normálu" :) a řádili jak stádo dinosaurů.

úterý 3. června 2014

Na arabské vlně

Den předposlední jsme využili k návštěvě Arabského institutu.
Nejprve tedy návštěva přilehlého hřbitova významných osobností.

Cestou jsme si ověřili Murphyho zákon. Pokud se chcete někam přiblížit kolem, plný stojan s koly najdete až těsně před místem kam míříte.
Cestou jsme potkávali prázdné stojany na kola, nebo s jedním osamělým kolem. Boty mě už po vydatném chození v předchozích dnech tlačily tak, že jsem nebyla daleko k tomu začít muže přemlouvat, že půjčíme alespoň jedno kolo, že by třeba vedle mě lehce poklusával k dalšímu stanovišti...

Tahle budova nás v průvodci zaujala zejména svou fasádou skládající se z malých ocelových plíšků. Zavírají se podle toho jak hodně svítí slunce (ovšem jeden postávající průvodce přiznal, že to vlastně nikdy pořádně nefungovalo).




Výstava o náboženstvích byla podnětná, ovšem uvítala bych trochu rozsáhlejší popis v angličtině.

Ještě jsme si nemohli nechat ujít výstavu Orient express. Prohlídka byla kombinovaná s výstavou uvnítř institutu a venku prohlídkou tří přistavených vagonů. Ta už se o anglický popis ani nesnažili, což mi přišlo trochu smutné, protože frontu s námi stáli většinou anglicky mluvící turisté. Organizace prohlídek taky nic moc, sice nás objednali na konkrétní čas, ale roli to moc nehrálo. Jediná jistota byla, že když jsme "objednaní" na třetí hodinu, tak se tam před třetí určitě nedostaneme :o) Krásně jsme se propekli v odpoledním slunci při čekání na prohlídku vlaku.


Posilněni silnou kávou, jsme se vydali za dalším dobrodružstvím.


 Pozůstatkem římského cirku.



Návštěvou mešity.



Prohlídkou zahrad, kde se povalují praví obyvatelé Paříže. Jardin des Plantes (jestli si to pamatuji dobře).

Zpět jsme se vydali zase na kolech. Půjčili jsme si je u rušné křižovatky a nevěděli jak ji překonat. Tak jsme čekali a pozorovali kolem projíždějící cyklisty, jak se střemhlav vrhají do dopravního chaosu. Nakonec jsme se vydali po nábřeží po cyklostezce a nelitovali jsme. Nábřeží plné lidí, muzikantů, tanečníků...
Pokračovali jsme malými uličkami, kolem krásných zákoutí, která nemohu doporučit, protože vůbec nevím, kde jsou, kudy jsme to vlastně jeli. Naštěstí jsme se vyloupli na hlavním bulváru, který vedl k našemu útočišti.




pondělí 2. června 2014

Kolmo

Po snídani na rohu ulice...
Proč si neužít trochu adrenalinového zážitku a místo hromadné dopravy, nevyužít k dopravě na druhou stranu za řeku kolo (když to včera nevyšlo pěšky).
Pro snadnější orientaci jsme se rozhodli použít bulvár Sait-Michell, prostě rovnou za nosem. Ovšem, ehm, nechápu, proč jsem si bulvár představovala jako pěší zónu s cyklostezkou. Spíše než Václavák to připomínalo magistrálu u Národního muzea. Cyklisti jezdili v odělených pruzích spolu s autobusy, štěstí pro nás. Ovšem na křižovatce už byl každý sám za sebe a nějaká hlavní nebo vedlejší... vládlo právo silnějšího. Skoro jsem nedýchala, když se muž vřítil do křižovatky a začal se přetlačovat s malou dodávkou, nedal se, vyhrál a jeho prestiž v mých očích značně stoupla... :)
Centre Pompidou už bylo jen takovou třešínkou na dortu. Nejdřív jsme si vystáli frontu na vstup, pak na lístky, pak na expozice. Pročekali jsme nejméně dvě hodiny, ale stálo to za to.
K vidění toho bylo více než dost. Však jsme tam strávili celý den. Henry Cartier-Bresson (asi největší lákadlo), Martial Raysse u některých děl jsme se opravdu zasmáli, galerie moderního umění, Bernard Tschumi (úžasný architekt).
Navečer jsme ještě proplahočili kolem Louvre, poseděli v zahradách, za muzeem de Orsay si zase vypůjčili kola ze stojanu a uháněli zpět směrem k mrakodrapu, tedy tentokrát už postranními klidnými uličkami.

pátek 30. května 2014

počasí nám přeje

Už jsme jak rodilí pařížani, se svými třemi frázemi a pomocí vehementní práce rukama se domluvíme všude.

Včera jsme vyrazili z Montparnasu směrem k řece, asi desetkrát se ztratili a zase našli, pozorovali cvrkot v lucemburskych zahradách, čirou náhodou se objevili u Pantheonu, který je právě v opravě, je to monumentální akce i v naší době moderních technologií a finančních dotací, bude trvat 10 let než bude hotovo.

K řece jsme nakonec vůbec nedošli.

Pohled z okna.



středa 28. května 2014

Za hranice všedních dnů!!!

Nemůžu tomu uvěřit, vypadá to, že opravdu letím.


Děti si nestihly uhnat žádnou závažnou nemoc ani úraz a že se o to snažily poctivě. Babičky připraveny...

Do neděle jen my a Paříž, kde je mimochodem asi 16 stupňů, ať žije víkend mezi kapkami deště.

Sem s doporučeními, co vidět, kam zajít, co nevynechat, co ochutnat...

Rámcový program máme, ale hlavně pohodu a nasát atmosféru.


sobota 17. května 2014

100% lenost

Poslala jsem Majdu do pokojíčku se převléknout do pyžama, že ji za chvíli zkontroluji.

Známe tu její rychlost, důvěřuj, ale prověřuj!!!

Trochu jsem na ni v tom večerním shonu zapomněla. Máťa, Vojta, nádobí od večeře... Doufala jsem, že je v pyžamu v koupelně a čistí si zuby.

Pak nesu něco zaklidit do pokojíčku, automaticky rozsvítím, vejdu ke skříni. Úplně se leknu. Z druhého rohu pokoje se ozve stále ještě oblečená Majda: "No to je dost, mami, že jsi konečně přišla rozsvítit, já jsem vůbec neviděla, jestli se převlíkám!"

úterý 22. dubna 2014

Cyklopříběh 2

A  jak to bylo dál.

Už jsme psychicky nevydrželi a s díky přijali nabídku na zapůjčení dalšího kola pro Majdu (už má 3) jedno máme malé s kolečky, druhé zase velké (sotva dosáhne na zem), půjčili jsme tedy střední.

Ovšem, když jsme chtěli Máju dostat na kolo, musela asistovat celá rodina. Každý měl svůj úkol, držet řidítka, nastavit šlapku, držet sedlo, držet Majdu... Majda to všechno řídila a udělovala příkazy...

První metry jízdy byly opojné. Pak přišla srážka s realitou. Bude muset šlapat! Majda to pojala po svém. Svým pomalým a nevzrušeným tempem šlapala ať z kopce tak do kopce u toho se rozhlížela na všechny strany (typická krajinářka) a to kolo směrem do kopce vzdorovalo, což Majdě vůbec nedocházelo, proč prostě to její kolo nevyjede kopec jako ty kola, na kterých sedí kluci z ulice. (Ideální zákazník prodejny kol na elektrický pohon.)

Následně prohlásila, že jede na kole za babičkou do vsi. Vytřeštila jsem oči, vždyť na tom neujela víc než padesát metrů celkem. Bohudík ji to po pár metrech přešlo (to "blbý" kolo naštěstí samo daleko nedojelo).

V čirém zoufalství jsem slíbila přihlížejícím klukům z ulice, že tomu, kdo Majdu naučí jezdit na kole do kopce, upeču čokoládový dort. V očích se jim blýskalo slušně, ale plamínky pomalu ale jistě postupně vyhasínaly, když se Majda za mohutného povzbuzování těch největších sígrů z ulice už po "stopadesátéprvé" zastavila u popelnic a dál to prostě nejelo...

Neměla jsem na to nervy a odešla se potěšit krásou přírody na zahradu. Ulicí se ozývalo sborové: "Maj-di, šla-pej, Maj-do, při-dej, šla-pej, ma-kej ...."

A pak to přišlo. Vyrazili jsme za mužem na stavbu. Cesta po proudu řeky - lehoulince z kopce. Vojta na koloběžce, Majda na kole, já běžmo s kočárem. Cestou tam Majdu přestalo bavit čekat, až ji pomůžu rozjet, tak se začala rozjíždět sama. Cestou zpět jsme utíkali před deštěm, takže Majda zjistila, že čím rychleji šlape, tím rychleji jede!!!

A nejzvláštnější na tom celém je, že Majda, když jede na kole, tak se u toho NAHLAS řehní, čím jede rychleji, tím víc se řehtá. Asi má šlapací centrum v mozku propojené s chechtacím centrem. Snad jí ta čirá radost dlouho vydrží.


úterý 25. března 2014

Buď ve střehu!

Odpoledne u prarodičů. Sedím na zemi pohodlně opřena, děti si kolem mě hrají. Neskutečná idylka, pomalu se smráká, pohoda a klid je všeobjímající.

Najednou slyším jakoby z dáli babičku: "Majdalenko, nemůžeš mamince stříhat vlásky!"

Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co jsem právě slyšela, otevřu a vytřeštím oči.

Majdule má v levé ruce nůžky a v pravé chomáč vlasů, tváří se jak andílek.

Šmankote, čeho se ještě dožiju než vyrostou...
Co se bude dít, až jednou všichni tři pochopí, že dohromady mají nad rodiči přesilu. :)

středa 12. března 2014

Nahoru a dolů

Pomalu se prochrchláváme jarními dny. Je hřích sedět doma, když venku je tak krásně. No a večer, tedy respektive ráno, mám výčitky svědomí, že jsme to s tím chrchlajícím a soplícím stádem asi přehnali.

Jediný, kdo na všechno nekašle jsem já, ovšem stihla jsem si přivodit bolest ramene (úporným cvičením) a tak se nemůžu hlásit pravou rukou, ještěže už mám školní léta za sebou.

Držíme si palce, abychom byli do víkendu fit, i když hlásí pršení, alespoň nějaké muzeum bychom třeba mohli zvládnout, ať změníme lokál.

První grilování proběhlo v neděli, muž nevydržel. Povídal, že toho opekl radši víc, kdyby kolem šla návštěva. Ehm, ještěže žádná nešla. Muž se "dorazil" houskou s máslem a já salátem, maso snědly děti. Poučení pro příště.

Následoval přesun do Pekla, takticky jsme venčili zdravější děti, Matýsek spal v autě. Následně v Novém Městě návštěva kavárny a nákup kávy (neb je to v naší domácnosti strategická surovina, která nesmí dojít.)

V kavárně to vypadalo následovně, Matěj ječel, že chce pití, jednou rukou jsem raději přidržovala skleničku, ovšem foukal do brčka tak vehementně až postříkal všechny okolo, v ten samý moment si Vojta hodil kus dortíku na bundu, v ten samý moment Majda vysypala kakao s dezertu na stůl, který (přes moje marné bránění druhou rukou) rukávem světlezelené bundy dokonale vytřela, v ten samý moment se mě muž ptal, jak mi chutná káva... Asi už stárnu a zpomaluji se, nebo mi chybí jedna další ruka nebo spíš dvě.

Fotky budou, až vyhraji inteligenční boj nad svým mobilem. Všechny spotřebiče kolem začínají být chytřejší než já.

PS: Nadala jsem jim všem do prasátek, jak je tak hubuju, pozoruji, že Vojta se mi soustředěně dívá na jedno místo v obličeji. Ustrnu v půlce věty a hledím na Vojtu. V: "Mamí, máš na nose ... asi kus dezertu." Kde se tam vzal netuším, prostě rodina čuníků.

pátek 28. února 2014

První i poslední?

Velká jarní lyžovačka, letos první a soudě podle jarního počasí venku, bohužel asi i poslední.

Jak to vlastně všechno tenkrát (první týden v únoru) bylo...

Odjezd se blížil. Čím se přibližoval, tím děti přitvrzovaly v rýmě a kašli (ne všichni ve všem, každý v tom svém, Vojta je specialista na kašel, Mates na rýmu, Mája s nimi musela držet krok).
Naštěstí jsem jejich simulanství nepodlehli a dál snášeli na hromadu vše potřebné k lyžarským dobrodružstvím. V sobotu jsme to všechno zabalili, posilnili se v místní pizzerii a vyrazili. Naštěstí to máme téměř za rohem, neb Dolní Morava neleží kdesi u Znojma či Brna, jak by z názvu vyplývalo, ale u Králík s výhledem na Kralický Sněžník.

Už z dálky nás vítaly holé pláně mezi nimiž zářila bíle sjezdovka... Ubytování, vybalování, vítání s kamarády. Ráno jsme si všichni odkašlali (muž to nazval očistným kašlem) a vyrazili ven zavzpomínat, jakže se to zachází s těmi barevnými prkénky na nohách.



Mája měla svoji velkou premiéru. Ovšem její přístup k lyžování - vyvezte mě na svah a já budu lyžovat, jako všichni okolo - nezabral. Prostě to na ni nespadlo z nebe, ač o tom byla skálopevně přesvědčená. Po marném nervydrásajícím pokusu jsem to vzdala a ráda zaplatila, ať se hodinu trápí zase někdo jiný. Pro paní instruktorku to nebyly lehce vydělané peníze, to je bez pochyb (sledovala jsem tajně z dálky). Ovšem neslo to své ovoce. Po první hodině Majda uměla prý hezky pluhem zastavit, když se začala učit obloučky, soustředila se tak, že zapomněla jak se zastavuje.

Druhý den jsme tedy trénovali zastavování, zvýšený přísun sladkostí obaloval moje nervy a já se vydržela celou hodinu usmívat a celkem úspěšně vytěsňovala z mysli chuť zahrabat ukňourané nespolupracující dítě po pás do sněhu a do pusy mu vrazit mrkev. Když jsem se rozhlédla okolo byli na tom ostatní rodiče více méně podobně (na první pohled bylo poznat, kdo podcenil dopink).


Po druhé lekci se Majda stala lyžařkou, další den už jezdila na vleku a třetí den se stala šusařkou. Neomylně následovala bratra asi geny. Jak viděla svoji kamarádku Barunku, probudil se v ní závodní duch (kdyby mi to někdo vypravoval - neuvěřím) a hlava nehlava stůj co stůj (nebo spadni) musela být dole první.

Naše společné lyžování vypadalo asi takto. Vyjeli jsme spolu na vleku, nahoře na nás čekala  Barunka s maminkou. Majda se okamžitě rozjela rovně dolů s kopce. Nohy v pluh, hlavu otočenou vzad (jestli ji Bája náhodou nedojíždí) si to metla dolů. Báje to naštěstí bylo srdečně jedno (ta to zase šusuje tak nějak ze svojí svérázné nátury, s obloučky to rozhodně nepřeháněla).

Matěl byl šťasten pěšmo, objevil obrovskou sněhovou hroudu, kterou opakovaně zdolával, ohlodával, porážel, prorážel... a víc nepožadoval. Snad jen občas vyzkoušet výbavu pravého lyžaře nanečisto.



Vojta vypadal, že si lyžování konečně užívá, většinou šel na svah rád a zvesela. Což je při jeho pesimistické nátuře nevídané. Styl měl většinou bohužel dost podobný Majdě (pouze nesledoval Báju, ale Tomáška nebo Adélku), trochu jistější postoj, ale to je tak všechno, obloučky tvořil pouze pod pohrůžkou a psychickým nátlakem...



Aby bilance byla úplná. Muž propadl skiapinismu (vyrazil na Králický Sněžník na východ slunce - šli víc pěšmo, než lyžmo, slunce bylo za mraky, vrátili se k obědu, ale mají z toho krásné fotky, výstup na Everest hadr)


 a moje lyžařské schopnosti bych nazvala asi takto: v očích smrt a rychlost splašeného hlemýždě.

středa 26. února 2014

Únor

Letos se to počasí docela zbláznilo.
Ježíšek to s těma běžkama pro Vojtu dost neodhadl, ten sice jednou vyrazil provětrat prkýnka, kolem chalupy na takové silnější jinovatce, ale upřímně - očekávali jsme větší sportovní výkony.

Tak jsme si řekli, že to vezmeme do svých rukou a k narozeninám jsme Vojtovi pořídili kolo, ono nám totiž nic nezbývá, Majda již dorostla a je tudíž nutno, aby se sourozenec přesunul o příčku výše a přenechal dopravní prostředek mladšímu sourozenci.

Musím říci, že neváháme kupovati výrobek zbrusu nový, neb zástup našich malých zviřátek je zárukou jeho dokonalého opotřebení (Vojta i Mates mají ke kolům vztah kladný - Majda zatím vlažný).

Uvítám jakékoliv rady, jak naučit totálně nespolupracující dítě jezdit na kole. Zásadně požaduje pomoc s nasedáním, madam, pak ji držím řidítka i sedlo, klátí se na tom jak stéblo ve větru, zásadně kouká na nohy. Šlapání je taky kapitola sama pro sebe. Snažila jsem se ji jen tak tlačit za sedlo, ať alespoň řídí, za tři vteřiny jsme s vypětím posledních sil neskončily v příkopě. Věřím, že se to naučí, na odrážedle se taky naučila. I lyžovat už se trochu naučila - ale chce to silná sedativa pro rodiče.

Přece nejni možný, že léto stráví ještě stále za kolem ve vozíku s Matesem v pěti letech...

PS: Úplně se děsím, až provedu inventuru našich "dopravních" prostředků. Jak se to nacpe ještě k autu do garáže, to nevím, teda vím, hodně těžko.

středa 29. ledna 2014

Víkend

Už od neděle "píšu" jak jsme se měli o víkendu. Než jsem uklidila pár hraček, nacpala pračku prádlem, smetla drobečky... je najednou středa. Ale nevzdám to, středa ještě není tak špatná, mnohdy se "proberu" až v pátek.

Víkend byl úžasný, nedbaje meteorologické předpovědi o arktických teplotách, vydali jsme se na hory. Co si přát víc než víkend v chaloupce na horách, z okna výhled na horský hřeben, v kamnech praská oheň, venku mínus 15, muž nadšeně vyráží na vstříc sportovním výkonům, děti jak lvi v kleci. (Žravý Mates.)



Naštěstí se kolem poledne udělalo "teplo", tož jsme vyrazili za sněhem a ledem. Největší atrakce bylo šťourání klacíkem v polozamrzlém potůčku. Naštěstí tam nikdo nespadl, Máju jsme zachránili v poslední vteřině od jasného mokrého vítězství.



Navrátivší se muž navrhl, že se vydáme na oběd do restaurace, přece nebudeme vařit, když je venku tak krásně. Souhlasila jsem, přestože jsem tušila, že to nebude kulinářský zážitek. Výsledek předčil moje očekávání, bohužel v tom špatné slova smyslu. Jídlo opravdu "zvláštní". Dětem jsme objednali přírodní kuřecí plátek. Plátek kuřecího jim přinesli, ovšem politý jakousi hnědou tekutinou barvy čokoládové polevy, asi worchestr bo co. Salát byl posypaný sýrem, který už na nás nejspíš pár pátků čekal. Třešinkou na dortu bylo, že pan "vrchní" nás natáhl o stovku, což jsme zjistili až při cestě pryč (Majda zabavila účet). Tak jsme to nazvali jako poplatek za naivitu a blbost a myslím, že minimálně na půl roku si dáme pauzu.
Nechápu, jak si někdo může hrát na "domácké" prostředí a servírovat polévku "knorku", kam zmizely poctivé domácí polévky, poctivé guláše, prostě normální jídlo... Až něco takového objevím, ráda se podělím. Dát si doma těstoviny s pestem udělali bychom stokrát lépe.

Pár fotek krajinky v zimním hávu.




Druhý den se děti nevyspaly zrovna do růžova. Tedy Matýsek ano. Mája se vzbudila s horečkou a Vojta s průjmem. Máju jsem zavezla dopolko na pohotovost (matka plašanka), no jo, když my máme to výročí zánětu ledvin. Vojta se z toho statečně vytento a odpoledne už běžkoval. Válel se notně, ale na první pokus to nebylo úplně špatné, hlavně se celou dobu smál a to je hlavní. (Já teda taky, protože mi to připomnělo naše rodinné výlety, kdy jsme se s bráchou váleli každých deset metrů.)



Majda byla na pohotovosti nabrána a nemoc prohlášena za virozu. Cestou se mi dvakrát poblinkala, poprvé to bylo zcela nečekaně (ó, jak jsem stále naivní). Po hlášce - maminko, já budu asi blinkat - jsem očima těkala po automobilu, po sedadlech, jestli nemáme nějaký použitelný pytlík nebo něco tomu podobného. Zrak padl na moji festovní zimní čepici, při představě poblitého auta jsem volila menší zlo, rozhodla jsem se obětovat čepici.

Jak vidno, člověk se s dětmi nenudí a to jsou to teprve špunti malí, co bude až povyrostou ani nechci domýšlet. Nejsem už nejmladší mám naději, že mne třeba postihne nějaké milosrdné zatmění mysli, ha ha.



PS: Zítra Vojta přinese domů první vysvědčení!


úterý 7. ledna 2014

Otec jeden názorů spousta

Hádali se takhle dva harmoničtí jedinci. Vojtovi se podařilo vytočit Máju, ta už chudák nevěděla, jak nejstrašněji mu to oplatit.

Mája: "A ty máš blbý triko!"
Vojta: "Ty máš blbější!"
M: "Néne, ty máš blbější!"
V: "Ty máš nejblbější."
Mája evidentně prohrává, tápe, chce něčím ranit protivníka.
M: "A ty máš blbýho tatínka!"
Vojta dodává pohotově a bez přemýšlení: "A ty máš blbějšího!"
Mája už má rudo před očima a kontruje: "Néne, ty máš nejblbějšího, abys věděl!"

Dále jsem již plodnou konverzaci nesledovali, prohýbali jsme se s mužem smíchy. Nevím, jestli se mám těšit nebo děsit, jaké to bude, až do toho vstoupí se svou troškou i Matýsek.

Přání

Když už jsem nestihla popřát klidné vánoce ani klidného Silvestra, není snad pozdě na přání do nového roku.

Ať je prima jako ten minulý! Nejméně tak milý a laskavý!

Ať už se konečně naučím používat ve větách správně čárky a pochopím, kam patří malé a kam velké písmeno!

Howk, můj rudý bratře!

To mi připomnělo, že se těším, až budeme s Vojtou hltat Vinetoua.