Nejprve tedy návštěva přilehlého hřbitova významných osobností.
Cestou jsme si ověřili Murphyho zákon. Pokud se chcete někam přiblížit kolem, plný stojan s koly najdete až těsně před místem kam míříte.
Cestou jsme potkávali prázdné stojany na kola, nebo s jedním osamělým kolem. Boty mě už po vydatném chození v předchozích dnech tlačily tak, že jsem nebyla daleko k tomu začít muže přemlouvat, že půjčíme alespoň jedno kolo, že by třeba vedle mě lehce poklusával k dalšímu stanovišti...
Tahle budova nás v průvodci zaujala zejména svou fasádou skládající se z malých ocelových plíšků. Zavírají se podle toho jak hodně svítí slunce (ovšem jeden postávající průvodce přiznal, že to vlastně nikdy pořádně nefungovalo).
Výstava o náboženstvích byla podnětná, ovšem uvítala bych trochu rozsáhlejší popis v angličtině.
Ještě jsme si nemohli nechat ujít výstavu Orient express. Prohlídka byla kombinovaná s výstavou uvnítř institutu a venku prohlídkou tří přistavených vagonů. Ta už se o anglický popis ani nesnažili, což mi přišlo trochu smutné, protože frontu s námi stáli většinou anglicky mluvící turisté. Organizace prohlídek taky nic moc, sice nás objednali na konkrétní čas, ale roli to moc nehrálo. Jediná jistota byla, že když jsme "objednaní" na třetí hodinu, tak se tam před třetí určitě nedostaneme :o) Krásně jsme se propekli v odpoledním slunci při čekání na prohlídku vlaku.
Posilněni silnou kávou, jsme se vydali za dalším dobrodružstvím.
Pozůstatkem římského cirku.
Zpět jsme se vydali zase na kolech. Půjčili jsme si je u rušné křižovatky a nevěděli jak ji překonat. Tak jsme čekali a pozorovali kolem projíždějící cyklisty, jak se střemhlav vrhají do dopravního chaosu. Nakonec jsme se vydali po nábřeží po cyklostezce a nelitovali jsme. Nábřeží plné lidí, muzikantů, tanečníků...
Pokračovali jsme malými uličkami, kolem krásných zákoutí, která nemohu doporučit, protože vůbec nevím, kde jsou, kudy jsme to vlastně jeli. Naštěstí jsme se vyloupli na hlavním bulváru, který vedl k našemu útočišti.
Žádné komentáře:
Okomentovat