Zimu jsme si letos užili jinak než obvykle, ale o to intenzivněji. Vleky nejezdily, tak jsme oprášili běžky, dovybavili zbytek týmu skialpy, aby byl zážitek intenzivní.
Každý víkend jsme vyráželi na chalupu - díky za to, dědo. Dospělí nadšení, děti buď rezignované, nebo otrávené.
V sobotu ráno už horský vůdce vyrážel za svítání na hřeben, aby si první sjel nový prašánek. Ostatní jsme to jistili z teplé postele a setkali se společně v devět na snídani - nikdo si nestěžoval :)
Kolem desáté/jedenácté podle toho jak hodně rodiče prudili, jsme se vykopali na běžky. Naše kapesní hory jsme brázdili tam i zpátky a ještě jednou dokola. Většinou se nám podařila rozjařovací vsuvka - zkratka hlubokáčem lesem. Kdo trochu běžkování zná, ví, že je to náramná legrace. Občas se rozesmáli i puberťáci (přestože to samozřejmě veřejně nepřiznají).
V pozdním odpoledni mě ještě horský vůdce přemluvil na výstup sjezdovkou, protože prašánek :) - sjižděli jsme už za tmy. Ale vidina toho, jak si po příjezdu uvařím čaj, zalezu do postele a budu si lebedit, mě přesvědčila. Přijeli jsme krásně vymrzlí. Uvařila jsem si čaj, ale nejspíš jsem se nestihla dostatečně rychle vytratit, protože mě odchytil Máťa a do devíti do večera jsme kopali bunkr. Jenže odolejte dětskému nadšení.
Neděle se nesla v podobném duchu, jen místo kopání bunkru byl odjezd zpět do online reality.
Po několika takových víkendech jsem si vypěstovala slušný pavlovův reflex - kdykoliv jsem v pátek večer otevřela dveře od chalupy, začaly mě bolet nohy :)
