sobota 27. srpna 2011

Krkonoše

Jdeme s všeobecným trendem, prý. Vyzkoušeli jsme víkendový pobyt ze slevomatu.

Na popud mojí kamarádky. Nechápu, jak to Jiřka dělá, ale ona má čuch na slevy. Neskutečný. Když něco najdu za dobrou cenu a chci si to objednat, Jiřka to najde minimálně za polovic. Rukavice pro děti asi za dvacku i s poštovným - Vojta je nosil dvě sezony, Majda zatím jednu a stále dobře slouží... A takhle bych mohla pokračovat.

Cílem naší výpravy byla Pražská bouda. Konečně jsem viděla z blízka někoho, kdo vystupuje v televizi (v té opravdové, nemyslím naši místní - momentálně zrušenou - kabelovku). Pana provozovatele. Bohužel nám nevařil, odpočíval, snad někdy jindy. Jídlo bylo i tak skvělé. Paní provozní je trysková myš, nebo má tajný doping. Lítala jak čertík na pérku, sem a tam, po schodech nahoru a dolu, obsluhovala v restauraci, točila piva o poschodí níž, pomáhala lidem se zavazadly o poschodí výš...

Prodloužený víkend se vydařil i díky počasí.

V pátek jsme ovšem zmokli durch, z toho plyne poučení, když na horách zahřmí, utíkej, jak by ti za patami hořelo do nejbližší chaty.

Sobota neměla chybu. Kromě té fronty na lanovky na Sněžku. Cesta lanovkou byla úžasná, člověk má občas pocit, že se nohama dotýká trávy. Uvidíme jaká bude nová lanovka, která se má začít stavět od září. Vrchol Sněžky byl v obležení turistů, zkrátka pěkné počasí. Musím se veřejně přihlásit k obdivovatelům České poštovny na Sněžce, mě se prostě líbí. Cesta dolů byla náročná, ale zástupy turistů postupně prořídly cestou na Luční boudu a ještě více cesto na Výrovku a na Chatu na rozcestí a přes Liščí horu jsme šli téměř sami - ono už se také trochu připozdívávalo.
Lidský had na Sněžce.
Na chalupu jsme dorazili v 7 hodin se 14km v nohách, my popadali na lavičky a děti se vrhly na trampolínu. To nechápu! Večeři jsme si po tomhle výkonu zasloužili a řádně užili.

Nedělní počasí bylo jak vymalované i v této nadmořské výšce. Přálo i paraglaidistům nad Černou horou - napočítali jsme jich v jednom okamžiku 20 - jak to dělají, že se nesrazí, je mi záhadou. Naše cesta vedla naučnou stezkou mezi rašeliništi. Jedním slovem nádhera. Děti byly nadšené ze dřevěných chodníku, my z příjemného chládku mezi stromy. A ty výhledy! Zakončili jsme to tradičně na Pražské boudě pozdním obědem a vydali se zpět do reality...


úterý 16. srpna 2011

Doma ještěrka, ale kdo je to na zahradě?

Něco mnohem většího! Nápověda: bez pláště ani ránu, poslouží i starý hadr na otírání klouzačky. Omluvte kvalitu - točeno skrytou kamerou.

My se mizerným létem odradit nenecháme!

Vždyť plavat se dá i doma.
Obývákem se občas prohnal žralok, místo pohovky byl ostrov a pod stolem pirátská jeskyně.

pátek 12. srpna 2011

Nová spolubydlící

Něco malého se mihlo v pokoji a zmizelo pod pohovkou. Vyslala jsem stopaře Vojtu a jeho pobočnici Majdu na průzkum. Po chvíli soustředěného ležení u gauče byla objevena ještěrka. Asi 5 cm dlouhá. Vojta ji chtěl chytit do krabičky, prý na ní bude hodný, ha ha. Jeho láska by asi byla pro ještěrku smrtelná. (Už se moc těším až povyroste a začne mi domů tahat různou havěť. Sklony k tomu má už teď.) Ještěrka byla poněkud stuhlá - tohle "teplé" léto ji také moc nesvědčí.

Ještě poslední pohlazení a ještěrko utíkej, jestli je ti život milý! 

PS: Dneska bude asi k obědu zmrzlina, nějak mi došly nápady, co vařit těm mým FHMDoušům, aby je nepálily pusinky.

středa 10. srpna 2011

Noha, ruka a kdo ví, co ještě

Nákaza se šíří, Vojta už má pupínky na rukách a na jazyku. Je z toho vcelku veselý, asi doufám v exra příděl zmrzliny.
Jeden klad to má určitě, konečně se mohou bez obav olizovat. Jsem nevěřila, jak je těžké uhlídat je, aby nepili ze stejné lahvičky, nedávali si ochutnat jídlo, necucali píšťalku jeden přes druhého... Teď už nemusím.

Horší zpráva je, že jsem teď na řadě... Mám z toho dvojité svrbění.

Tak až někde potkáte dvě uslintané děti s uslintanou matkou - to jsme nejspíš my.

úterý 9. srpna 2011

Konečně sami

Je to asi týden, co rodiče opět získali nadvládu nad svou ložnicí. Třeba o půlnoci si můžu klidně zpívat, nebo tancovat kankán ve tři ráno. Ne že bych zrovna po tomhle prahla. Noční šou mám občas i tak, běhám tam a zpět mezi ložnicí a dětským pokojem, taková noční štafeta - přinesu pití, najdu dudlík... Ale stojí to za to. Noční cvičení je určitě dobré na figuru.

Svoboda. Po čtyř a půl letech s jednou krátkou přestávkou.

pondělí 8. srpna 2011

FHND

Tajemná zkratka. Myslela jsem, že Majdulka má neštovice. Nikolivěk má Foot, Hand and Mouth Disease. Česky - nemoc noha, ruka, ústa. (Neplést si s Foot and Mouth Disease - což je slintavka a kulhavka.) Majda tedy slintá, ale nekulhá. Pusinku má plnou puchýřku, ale snáší to statečně. Jestli to od ní chytí i Vojta, bude hůř. Ten umí své nemoci prožít opravdu dokonale...

Tož Majda se musí stranit kolektivu, my jsme zatím čistí. I když mě svědí celé tělo, jen si na to vzpomenu.

pondělí 1. srpna 2011

Co je vlastně pohádka?

Asi jsem se bláznivě zamilovala. Bez legrace. Má lehce zvlněné mikádo, strniště, uhrančivý pohled a sametový hlas. Chodí v koženém kabátu a upnuté vestě. Umí fakt hustý kousky (jak by řekl Vojta).

Toužím, aby mě něžně a dlouze líbal. Nicolas Cage alias Baltazar Blake z pohádky pro dospívající a dospělé Sorcerers Apprentice (Čarodějův učeň). Čekal na svou milou přes tisíc let, aby ji vysvobodil, který chlap by tohle vydržel. Celou dobu nosil na srdci náhrdelník, který se jí líbil, když se naposledy viděli a on ho pro ni získal a doufal, že jí ho bude moci jednou dát... Byl schopen obětovat vše, aby zachránil svět a svou nejmilejší...

Ve svých představách jsem Monica Belluci alias krásná kouzelnice Veronica... Není to krásné se občas v běhu všedních dnů takhle zasnít?

Jak jim to sluší (ona je raněná a on trpí)...

Ovšem pominu-li propastný rozdíl mezi mnou a vnadnou Monicou (jediné, co máme společného jsou narozeniny ve stejný den).

Je krásné, že to všechno dobře dopadlo, jak už to v pohádkách bývá.
(Nemalou zásluhu na tom má jedna křehká blondýnka, která  nohou kopla do obrovské satelitní paraboly, kterou tak vychýlila a přerušila smrtonosnou magii. Ještěže měla takovou sílu v noze.)

No jo, ale byl by ten Baltazar vůbec použitelný pro normální, všední, každodenní život? Nepohádal se třeba pak za pár dní s Veronicou kvůli tomu, že přesolila večeři, nebo že mu srazila v pračce jeho oblíbenou vestu?

Dovedete si ho představit, jak vozí děti do školky? Jak nakupuje rohlíky v obchodě?

No a o tom to je! Že se v lidech vytvářejí úplně falešné romantické představy o lásce! Je mi jasné, že můj milý by na mě nečekal tisíc let, že neumí takový super hustý kousky (škoda), nenosí vestu na tělo a dlouhý kabát, netváří se tajemně a neví úplně všechno. V normálním životě většinou nestačí, aby se ženská dlouze dívala na náhrdelník a chlap běžel a koupil jí ho z lásky... Teda alespoň osobně neznám nikoho u koho by to fungovalo. A že držet se za ruce a dlouze se zamilovaně dívat jeden druhému do očí nestačí.

Každá dívka (zblblá z pohádek, které jsou jí od malička vtloukány do hlavy) očekává, že získáním prince svého srdce a svatbou to všechno končí. A žili šťastně až do smrti...
Jenže ono to právě všechno začíná. Některé nástrahy a a nebezpečí je třeba překonávat každý den. A není to přímo záchrana lidského druhu, jsou to mnohem menší a leckdy přízemnější, ale o to zákeřnější problémy. Ach jo.

Ale je krásné takhle se zasnít!