pondělí 29. listopadu 2010

Advent

Letošní adventní věnec vznikl za vydatného dopingu medovinou. Úžasný tvořivý večer. Zvlášť když jsem s v noci čelovkou stříhala po zahradě chvojí a připadala si jak lupič. Jen jsem čekala, kdy mi někdo položí ruku na rameno a zařve, co tady děláš. A já leknutím začnu kokokoktat.

Vojta získal svůj první zářez na pažbě. Tedy na hlavě. Z pokojíčku se ozvala rána a řev. Až potud žádné vybočení z normálu. Řev nabral grády, když Vojta zjistil, že mu z hlavy teče krev (a že jí bylo). Tipuji laickým okem rána tak na dva stehy.

Naštěstí máme babičku RZS (rychlá zdravotní sestra, ha ha), ta má nějaké kouzelné pásečky, kterými to stáhla k sobě a přelepila. Děda mu slíbil čokoládový penízek, když nebude plakat. Ani neceknul.

Až před zrcadlem se rozplakal lítostí nad svým zraněním a taky, že prý se mu budou všichni smát, že má na hlavě sněhovou kouli. Jsem ho utěšovala, že to je nesmysl. Nevím, jak na to přišel, ale doma mu Luky hned ve dveřích povídá: "Jé, Vojto, tobě nachumelilo na hlavu." Následoval výbuch srdceryvného pláče. "Vždyť jsem to říkal!"


Zbytek adventní neděle jsme strávili poklidně, procházkou v lese. Poprvé jsme letos vytáhli sáňky, hurá, zima začíná.

Hláška týdne

Mami, budem si hrát na zvířata, jo? Já budu gepard a ty antilopa.

Tak to teda ne, ty mě sežereš, já budu gepard a ty antilopa.

Mami, ale ty nemůžeš být gepard, gepard je hubený a ty jsi tlustá.

Tak to teda hošánek přehnal.

Překročila jsem svůj stín a přemluvila ho, že antilopa je taky hubená - šíleně se mi nechtělo dělat prchající zvíře. Nakonec jsem mohla být lev - protože ten je prý tlustý a má hřívu jako já.

Jen pevně doufám, že si časem všimne i jiných mých kvalit.

Obrázek jsem si zapůjčila zde

pátek 26. listopadu 2010

Buchtičky s chadeau

Pohádka mého mládí. Čas školních jídelen. Mňam.
Byli jsme v úterý pozvání na návštěvu. Nechodíme tam sice často, ale když už přijdeme, tak se nemůžeme utrhnout. Se stydím. Ale když ono bylo tak krásně a vlídno. Buchtičky výtečné. Hostitelky milé.
Děti mastily buchtičky. Já jsem asi minutu míchala schadeau, jinak jsem prosím nedělala nic. Majdulce učarovala dětská rychlovarná konvice, co vydává zvuky. Téměř celou návštěvu ji nepustila z ruky. Ale čaj nám uvařila.
Děkujeme.

čtvrtek 25. listopadu 2010

Zírá

Stojí tu vedle mě a drze zírá. Významně pomrkávám vyhaslým okem. Ale se mnou nehne. Uhýbám zrakem na druhou stranu, ovšem zrada, tam se na mě tlemí koš plný nevyžehleného prádla. Spikly se. Kupa prádla i žehlíčka Braunová.
Zpytuji svědomí. Vždyť vlastně žehlím ráda. Jo, ale rovné nejlépe obdélníkové věci. Jenže tohle kritérium koš plný košil nesplňuje. Pokračuji v ignoraci.
Hm, tak tahle taktika taky nezabrala. Ani žehlička vedle kompjůtru, ani zakopávání o koš nepřineslo kýžený výsledek.
Já vím, co by přineslo. Musela by mi být zima, velká zima. Pak by určitě vidina tepla z žehličky zabrala. Zítra zkusím vypnout topení.

středa 24. listopadu 2010

Svátek

Dneska mám svátek na blogu. Dnes je svaté Emilky, ha ha.

A nejkrásnější je, že dneska od rána chumelí.

Vždycky se mi jméno Emilka moc líbilo. Evokuje mi takovou malou, křehkou, trochu ušmudlanou dívenku s velkýma očima. Uvažovala jsem o něm i pro Majdulku.
Ale teď už vím, že Madlenka se k ní hodí mnohem více. Mi přijde, že Magdalény jsou milé, na první pohled křehké, ale přesto velké bojovnice. Několik jich znám a na všechny to sedí.

úterý 23. listopadu 2010

Končíme

Končíme s nemocema. Jsme zdraví. Je tu podezřelé ticho. Nikdo tu nekašle (když zrovna nekašlu já, bacil se potvora na mně jaksi uchytil).

Děti prohlédnuty okem odborným.

Doufám, že jsem si trochu šplhla, když jsem konečně donesla ten papír od ortopeda, co už ho rok dlužíme.

Vím, že se opakuji, ale jsem z toho pokaždé unesená. Oni paní doktorku milují. Vůbec tam nebrečí, ochotně se svlékají, nechávají se poslouchat... Pak svorně odkráčení do vedlejší místnosti si pohrát na koberečku. Natahují pouze když odcházíme.

Není to tak dlouho (asi rok), co Vojta propadal záchvatům srdceryvného pláče, jen sestřička pootevřela dveře. Teď naprostý obrat, Majdulka následuje příkladu bratra.

Zpět k tématu. Vojta se zatím dopuje Imunoglukanem. Majdulka ničím, prý se jí imunita ještě vyvíjí, tak ať se může v klidu vyvíjet.

Že bychom se ještě letos dostali do našeho nového městského bazénu nedoufám.Takový optimista nejsem. Ale snad už se konečně dostaneme alespoň ven.

pondělí 22. listopadu 2010

Otesánek


Majdulka má teď baštící období, asi střádá na zimu. Ovšem vidět to na ni stále není. Stehýnka má jak vyběhaný králík.

Od rána do večera slyším jen ham, ham. Po odpoledním spánku je to ještě důraznější - musí totiž dohnat to dvouhodinové manko, kdy se nemohla ničím cpát.

Někdy se tak zabere do hry, že ani jíst nechce, jenže ouha, když narazíme na knížku s krtečkem, který krájí medvědům koláč - následuje hlasité ham ham. Hra končí, následuje přesun do kuchyně, nebo zběsilé ukazování na lednici. Taky mě pronásleduje s miskou a hlasitým ham ham.

K obědu snědla tři talíře těstovin a když uviděla přesnídávku připravenou na odpolední svačinu, řvala tak dlouho ham ham a ukazovala, až jsem pochopila, otevřela a rázem bylo po svačině.

Taky začala jíst sama lžičkou, asi ji krmím moc pomalu, musím říci, že jí to docela jde, rozhodně není víc zapatlaná než Vojta. Ovšem umí se i zanořit do jogurtu hezky ručičkama, ňahňat se v tom a nechat si jogurt téci mezi prsty.

Co má nejraději? Nevím. Momentálně sežere všecko.

Prostě - snědla jsem krajáč mléka, pecen chleba, mámu, tátu a tebe tak ještě sním...

neděle 21. listopadu 2010

Lovy bezezbraní

Ulovila jsem ty naše zvířata. Jedno je pruhovanej smradlavej ježek (to jsem nevymyslela já) a to druhé králíček azurit asi.



Jeden smutný zajíček,
vzal si mrkve kousíček,
a když kousek ochutnal,
nemračil se hned se smál.

Kdy jsou děti nejkrásnější?

Přece když spí. Jsou prostě sladký. Škoda, že na fotce to tak nevynikne. Klid a mír. Ticho. Jen spokojené oddychování...

pátek 19. listopadu 2010

Dětský vzdor

No jo vyskytl se nám v rodině dětský vzdor, ha ha. Tak už konečně vím, jak na něj. Čte se to pěkně, ale provádět to každodenně je opravdu těžké. Hlavně se nenechat vytočit.

Knížka se mi líbila. Přemýšlím, jak to popsat v několika větách. No asi, že autor zastává názor, že děti řád potřebují, jinak jsou nešťastné. Že je jejich přirozenost zkoušet/napadat autoritu rodičů. Některé jsou v tom důraznější a tedy vyžadují i důraznější výchovné metody, jiné se zase vychovávají téměř samy.

pondělí 15. listopadu 2010

Končí naše chrchlací sága?

Dnes jsme vyrazili po doktorech. Bytostně to nesnáším a opět mě to dostalo, jako vždy.

U ortopeda (hm, jsem tam měla být s Madlenkou před rokem, chybička se vloudila) bylo asi dvacet lidí. To jsem vzdala rovnou. U pediatričky jsme čekali neskutečně dlouho za stálého pláče asi dvouletého chlapečka, který donekonečna opakoval. Domů, chci domů. Domů, já chci domů....

Děti se snažily. Až když dorazila holčička ke stolečku s hračkami a Vojta se ji nejdřív snažil okouzlit, pak ukecat a když ho holčička stále ignorovala začal škodit. Asi se bude muset ještě chvíli učit, jak se chovat k děvčatům.

Konečně na nás přišla řada. Tuhle paní doktorku naše děti milují. Vojta hned vytáhl schůdky, vylezl na lehátko a jal se servávat si triko. Majda zabrala miminko (velké asi jako ona), chovala ho, pak ho začala svlékat. Trochu to vypadalo jako řecko-římský zápas, chvílemi nebylo jasné, kdo koho svléká.

Závěr je, že nic viditelného, či naměřitelného špatného na dětech není, ale prý řádí nějaké brebery, které způsobují vleklý kašel a třeba přeléčiti antibiotiky. Nejsem z toho dvakrát nadšená, ale naše paní doktorka nerozdává antibiotika na potkání, tož jí věřím a vyzkoušíme to.

Snad to zabere a pošleme ten kašel konečně k šípku. Jestli ne, tak asi prchnu já.

Nakonec jsme stihli i toho ortopeda, hlavní nával opadl, měl ze mě švandu, prej, kde jsme se zdrželi.

Velice zabité dopoledne, to se musí nechat.

Nejvíc se mi líbily přesuny, v jedné ruce tašku s plínama, jídlem atd. plus bundy, čepice, v druhé Majdu. Čekání v lékárně stálo též za to. Nakonec to lékárna přežila bez větší úhony jen díky lízátkům. Majda si ho evidentně užívala. Smrkat ne a ne se naučit, nočník taky úspěšně ignoruje a s lízátkem hned věděla co a jak. Zbytek rychle doučil bratr, mlaskali slastně dvojhlasně.

pátek 12. listopadu 2010

Hláška týdne

Já to prostě musím prásknout. Byla u nás kamarádka s prckem starým jako Majdulka. Dítě začalo požírat v pokojíčku nálepku traktora.
Kamarádka přišla a povídá: "Co to zase jíš, ty prase. Papír máš. Ano. Dej." Dítě dalo. Kamarádka si odskočila.
V tom Vojta povídá: "Mami, ještě má v puse papír!"
Vběhnu tam a povídám po vzoru maminky: "Dej! No tak dej!"
Dítě na mě kouká.
Vojta na to: "Ne takhle ne. Musíš říct - Dej, ty PRASE!"

Stále stejná písnička

Jdeme s Vojtou kolem hračkárny.
A on: " Mamí, kup mi nějakou hračku."
Já tvrdě: "Ne, Vojto, nekoupím."
Jdeme podruhé kolem hračkárny.
A on: " Mami, prosím tě, já potřebuju nějakou hračku."
Já drsně: "Ne, nic nebude, ani se tam nekoukej."
Jdem potřetí kolem hračkárny.
"Mami, můžeš mi, prosím tě, nějak vysvětlit, proč mi nic nekoupíš."
Tak jsem začala o Mikulášovi a Ježíškovi, že mu určitě něco přinesou.
"Ne oni mně nic nepřinesou, já jsem zlobil. Radši mně honem něco kup."

pondělí 8. listopadu 2010

Kdo nekašle s námi, kašle na nás

Já už fakt nevím, nic kritického teda, ale přes můj výslovný zákaz se tu stále večer či ráno pokašlává. Oni tomu snad nerozumí nebo co.

Babička vykopala na zahradě zakopaný v láhvi naložený jitrocel. Vypadá to prý hrozně, ale někdo jí povídal, že je to velice léčivé. Zatím je to ve fázi testování. Jestli to babička přežije... Tak děti určitě přestanou kašlat jen to uvidí.

Více o jitrocelu i s obrázkem zde, teď koukám, že tam babička zapomněla asi přilít tu pálenku...

čtvrtek 4. listopadu 2010

Jsou ZDRAVÍ a hotovo

Dle hesla táhni a srůstej jsem prohlásila děti za zdravé. Jsou bez rýmy, trochu ráno pokašlávají, jinak dobrý. Vojtu jsem vyslala do školky.

Majdu jsem odpolko zabalila do fusaku a vyrazily jsme vyzvednout našeho pesimistu. Majdulka byla ve školce nadšená, hned se hnala do třídy a Vojta se krocanil a všem ji ukazoval a hladil ji a říkal jí: "No copak, Majdi, copak. Ty seš taková naše Majdulka, viď... " Takovým tím dospělým hlasem. Dalo mi dost práce zachovat vážnou tvář. Pak jsme Majdě zabránili zmocnit se kočárku a bylo po idylce. Řvala jak tygr celou dobu, co se Vojta oblékal.

Domů jsme došli celkem v poklidu. V síni Vojta prohlási, že to byl dneska krásný den. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Pak jsem se zmohla na chabou otázku, zda se mu teda líbilo ve školce. Prej ne, nelíbilo, tak jsem se zeptala, co se mu teda líbilo. Prý nic, nic se mu dneska nelíbilo, usadil mě. Uff, to mě vrátilo na zem, zase náš starej dobrej pesimistickej Vojta.

Večer klasika - oba chrchlali. Z Vojty ještě vypadlo, že dopoledne běhali na zahradě dokolečka. Ale můj nezdolný optimismus nezdolají, já věřím, ve světlé zítřky, howg.

úterý 2. listopadu 2010

Máme zaracha

Takové krásné počasí a u nás je to jak ve špitále. Jednomu sirup na dráždivý kašel, druhému sirup na odkašlávání, mezitím nějaký dryják (tý jo to je slovo) na rozpouštění hlenů, sirup z hlívy ústřičné na imunitu, zapářky, teplé čaje... a já už nevím, co ještě.

Už jsme hráli na pykanou (opíkanou dle Vojty), na rybáře (to se vysypou hračky z krabic, každý si vleze do jedné, jakože loďka - já teda do koše na prádlo, páč do bedýnky se nevejdu, možná teda bych se vešla, ale nechci riskovat, že už se nedostanu ven - a chytáme ryby, nebo vyhlížíme piráty, nebo je bouře a troskotáme), na psa (to je moje oblíbená hra, když teda nejsem pes já a nemusím aportovat)...

Když je nejhůř pozveme MP3 Jiřinu Bohdalovou - tedy Křemílka a Vochomůrku. Vojta pak chodí a říká: "Maminko, chci čajík s medem, stůňu."
Nebo posloucháme Boba a Bobka. Tuhle na tátu volal: "Bobe, Bobe, Bobečků, honí mě had."

Vojta se konečně naučil zapínat zip u flísové vesty, huráá. Vím, není to žádné terno ve skoro 4 letech, ale s jeho přístupem k oblékání, to pokrok tedy je a velký.

Majdulka umí skvěle hrát na psa, akorát s tím aportováním má ještě trochu problémy, ale pracujeme na tom. Taky už nebrečí, když jí vysávám rýmu, tuhle si přinesla odsávačku sama a dobrovolně. Masochistka?

Na otce živitele, když přijde z práce, se vrháme jako natěšené kobylky. Tedy my se vrháme na jakoukoliv návštěvu, akorát si k nám nikdo moc netroufá.

Ale už začínám vidět světlo na konci tunelu... snad.

pondělí 1. listopadu 2010

Kynolog

Prostě mi to nedá. Majdulka onehdá našla knížku o psech. Jmenuje se tuším - Já pes. Děti ji milují, Majda na každé stránce řve - haf, haf - to se neochodí. A Vojta už začíná být zběhlý v plemenech.

Dneska seděl nad knížkou - kapitola knírači - povídá, mami, to jsou ty stírači.
No přiznám se, trochu mě odrovnal.
Ježovčíci a bulpes to už jen korunovali.