Vánoční

Milý Ježíšku, děkuji ti, že všechno tak hezky dopadlo.

Nejprve jsme přežili stěhování týden před vánoci (kamarádům velký dík - oni vědí) v nastalém chaosu našli všechny vánoční dárky, doufám...

Nejvíc mě letos asi dostala vánoční pošta, nevím, jak u vás, ale u nás platí nepřímá úměra, čím více lidí čekajících na poštovní služby, tím méně okének otevřených. Když už nevědí, jaký další komerční artikl by mohli prodávat, navrhuji svařák a preclíky, třeba by pak to čekání lépe ubíhalo.

Na nábřeží opět vyrostl stánek s rybami. Takové milé sousedské zastavení. Muž mě poslal pro pstruhy k obědu - podotýkám na svou obranu, že použil množné číslo. V domnění, že se jedná o tvory podobné velikosti, co jsme v létě grilovali, tedy přerostlé mřenky, jsem si říkala, že tedy koupím dva, protože děti ryby moc nejedí. Asi mě mělo varovat upozornění, že se jedná o pstruhy lososovité, pronesené se zvednutým obočím.

Nebudu to napínat, dostala jsem dvě vykuchané velryby do igelitky a šla jsem. Pstroužci se vesele posmrtně mrskali v igelitce, dost se pronesli, tak jsem se rozhodla zkrátit si cestu po kolejích. Nejednou, plác. Pstruh se válí na pražci, v igelitce díra, no nic, vrazila jsem ho zpět do igelitky jednou rukou držela ucha, druhou roh igelitky. Plác! Pstruh se válí na pražci! Evidentně druhá díra v igelitce, nezoufám, držím ucha a oba rohy. Jenže, plác, plác! Pstruzi na kolejích, z igelitky cáry, můj čerstvě vypraný kabátek, vyleštěné botky na svátky, všechno vniveč.

Ty potvory se mrskaly až prorvaly igelit. Jenže, co teď s nima? Nejradši bych je tam nechala a utíkala pro pořádnou tašku domů, ale to nešlo. Popadla jsem tedy cáry igelitky, chytila ta kluzká nukleární hovada a utíkala, co nejrychleji po kolejích k domovu. Musel na mě být úžasný pohled. Osoba běžící styl žehlící prkno s rukama napřaženým před sebou, najednou začne ječet (pstruzi se začali mrskat), plácne s čímsi o zem a naklekne na to. A to se opakuje v rozmezí tak dvou minut (odhad vyjevené osoby), popadne, běží, ječí, položí, zaklekne, popadne, běží, ječí...

Konečně dobíhám k domovu, zvoním hlavou, jediná použitelná část těla, muž mi otvírá. Zeje na mě vypulírovaná podlaha v předsíni, připravená na pokládku zátěžového koberce, v tom se probírají nukleární hovada, krev, sliz a šupiny letí vzduchem... Dostávám držkovou. Já, která se tak obětovala pro rodinu, v potu tváře téměř s nasazením života zajistila rodině oběd. To jsem si nezasloužila :) Ty potvory se pak mrskaly na balkoně ještě dobrou půlhodinu až zatížený plech na pečení nadskakoval.

No a Štědrý den už byl jen taková třešínka na dortu. Matýsek nám usnul už před večeří, marně jsme se ho snažili budit k jídlu, k focení (jsme se fotili se spícím Matějem, u stromečku, stejně se neprobudil), k prskavkám, k dárečkům... Marno. Spal 13 hodin jako pravý bohatýr, ráno slupnul polévku od večeře a dostal dáreček, s ním si vystačil hrát, dokud se nevzbudili sourozenci a neprozradili mu sladké tajemství, že tam má těch dárečků víc. Pro Majdu byl asi nejlepší dárek už před vánoci - vlastní pracovní stůl, seděla u něho několik dnů v kuse ani večerníček nechtěla vidět, jen stříhala, lepila, malovala, skládala puzzle...

Jen nevím, jestli příští rok bude ještě Vojta věřit na Ježíška, když jsme venku prskali prskavky, povídá: "Jdu se kouknout, jestli tam táta náhodou nedává dárky pod stromeček." Rozmluvila jsem mu to, ale je to škoda! Příští rok musíme vymyslet nějakou jinou taktiku.

Adventní

Hezky jsem si malovala, jak si o adventu udělám čas, jak každý den smysluplně a uvědoměle prožiju, dokonce každý den ilustrující fotku na blog dám... a houbeles.

Ono to nějak nejde vystoupit z té rozjeté mašiny, přesednout na plachetnici a jen tak si lážo plážo (lážo možná, ale plážo...) proplout adventem. Funkce jsem omezila jen na ty fyzické a duševní zdraví zachovávající, jenže ono se to nějak za ten rok všechno nakupí.

Nejlépe moji momentální situaci vystihuje podvečerní příhoda. Kamarádi nám přivezli jmelí, jako každý rok, poklábosili jsme, co je nového tam i tady... Druhý den večer jsem málem šlápla do toho jmelí před vchodem, ostuda. Tak že ho tedy pověsím na obvyklé místo. To obvyklé místo se nachází u vchodu asi tak dvacet centimetrů na mým zorným polem, jak jinak si vysvětlit, že... vyzvednu to jmelí, kouknu na háček a hle ono tam visí (stále ještě) krásné malované vajíčko! Mega ostuda, velikonoce v prosinci!

Pak jsem se hluboce zamyslela a došlo mi, že by nebylo fér toho kraslicového vytrvalce takhle před vánoci sundat, když už tam vydržel tak dlouho. Obložila jsem ho jmelím a vydávám ho za vánoční ozdobu :)

Ale příští rok, slibuju, už to bude úplně jinak (ehm, nejspíš úplně stejně)!