pátek 22. listopadu 2013

Rodičovská schůzka...

ve čtvrtek padlo další poprvé.
Poprvé jsem se s mírnou trémou vtěsnala do lavice o několik čísel menší a konečně mohla na vlastní kůži prožít tu zvláštní atmosféru.
Na jednu stranu jsem byla příjemně překvapena spoustou pomůcek a vychytávek, které nám paní učitelka předvedla, na stranu druhou jsem se nemohla zbavit pocitu strnulosti, řádu, poslušnosti...
Asi jsem měkouš, nějak naivně jsem doufala, že se to od našich mladých let posunulo víc směrem ke škole hrou. Zvlášť u prvňáčků. Já vím, že řád a kázeň jsou potřeba, jenže stále naivně věřím v sílu přirozené autority, ve schopnost zaujmout, strhnout... Než v razítkování smajlíků, mračounů, čertů...
Nějak netuším k čemu je dobré poměřovat se kolik já mám smajlíků, kolik jich má Honza a jestli jich mám víc než Michalka. Proč je vůbec dobré se poměřovat, kdo co umí nejlíp/nejhůř.
Evidentně s tím mám větší problém než Vojta, ten to neřeší, vesele nosí smajlíky, jedničky, pochvaly. Je to vzorňák, zbožňuje paní učitelku a udělal by, co by jí na očích viděl. To Majda bude jinčí kafe (už teď mám osypky).
Před týdnem přišel celej veselej a ptá se: "Mami, co kdybych vyzkoušel jaký to je dostat mračouna?"
První, co mě napadlo, bylo, ať to zkusí.
Jenže pak mi došlo, že musím působit výchovně a neshazovat autoritu paní učitelky, ať už s jejími metodami souhlasím či úplně ne.

Musím Vojtu veřejně pochválit - překvapivě docela hezky píše. Některé tvary jsou horší, ale na takové le, me - je radost se podívat. Moc se mi ulevilo, že úkoly ze psaní nejsou takový boj, jaký jsem očekávala.

pátek 1. listopadu 2013

Rodiče míní...

a děti mění.
Začátkem minulého týdne jsme se opájeli představou víkendu v Železných horách s partou kamarádů. Pak se cosi zaseklo, pokazilo, či co.

Tentokrát jsme si ovšem "odpravili" děti sami. Evidentně jsme to přehnali s otužovací a saunovací procedůrou. Výsledek toho byl, že po sobotním saunování to s nima šlo od desíti k pěti. Ve středu jsem tu chuděrku naši uchrchlanou omluvila ze školy, ve čtvrtek jsem je všechny nechala odborně prohlédnou (proč chodit po částech - vzala jsem to jedním vrzem), verdikt byl eine simulante bande - lijte do nich jitrocelový sirup a nakupte kapesníky.

Léčení probíhalo za nádherného počasí venku a soplení a kašlání uvnitř, v sobotu jsem starší většinu vzala pomalou chůzí na procházku k urně a zpět.

Večer jsme vyrazili za humna změnit lokál a užít si krásného počasí na horách. Bylo tak nechutné teplo, že se ani nedalo topit a užívat si romantiky praskajícího a mihotajícího ohně. Jsme to jen zkusili a rázem bylo v místnosti 26 stupňů.
Venku jsme toho moc nenachodili, ale Matýsek se alespoň naučil bezpečně rozpoznat krávy. Celé dlouhé minuty stál u okna a pořvával bů směrem k nedaleké pastvině plné telátek. Dával do toho všechno a po pár hodinách to vypiloval k dokonalosti.

Narozeniny naší republiky jsme oslavili slavnostním přenosem z udílení státních vyznamenání. Když zazněly fanfáry a do sálu vešel prezident, Vojta povídá: "Tati, to je náš prezident, dneska není opilej, že ne?" Vytřeštila jsem oči a nevěděla, zda je to k smíchu či pláči. Podobný pocit mám i z výsledků voleb, možná bych se měla zeptat Vojty, co si o volbách myslí on.