úterý 17. prosince 2013

Adventní bilancování

Za prvé bych si tady veřejně ráda postěžovala, proč hospodářský rok končí 31.12., proč všechny důležité změny v zákonech jsou od 1.1.? Nemohl by to někdo lépe vymyslet? V příštích volbách budu kandidovat na prezidentku s jasným programem (žádný ptákoviny) ale prostě rok bude končit 31.3.!

Za druhé, děkuji vám, bacily, že nás kosíte sice všechny, ale ve vlnách, takže vždycky je někdo, kdo je na tom "dobře" a může ostatním zlepšovat náladu.

Teď to bilancování.

Okna a "předvánoční" úklid - nebudu to rozmazávat.

Cukroví - várka perníčků skoro snědená, várka mrkvových copánků rozprášena zbyly poslední osamělé kousky.

Dárečky - rozmyšleno mám, něco pod střechou už taky, ale pátek to jistí.


Besídky
- smekám před učitelkami ze školky, přimět tu bandu (polovinu duchem nepřítomných a druhou polovinu šijích sebou rarachů) k nějaké společné sestavě,
- smekám před paní ředitelkou, kde tahle ženská bere tu nekonečnou energii na stále nové a nové projekty, na shánění financí,
- a taky jsem nenápadně okoukla potenciálního budoucího zetě Matýska :o) (vloni to byl Mareček, takže to asi nebude tak horké).

Vánoční nálada
- mezi smrkání, kašláním, frkáním tiše cinká andělské zvonění,
- koledy tu dva zpěváci vyřvávají už od listopadu,
- odpočítávají každý den, o Ježíškovi mluví neustále.

O víkendu se stavili kamarádi se jmelím, dnes dorazilo nádherné srdečné přání od sousedů.

Dávám tomu tak den dva a nakazím se těšením na Ježíška také.



sobota 7. prosince 2013

Mikuláš

Přišel k nám Mikuláš, anděl a čert. Nikdo se jich nebál. Umět Matýsek mluvit snad by i něco přednesl. Kdejaké návštěvy se bojí a tahle trojka ho nevyvedla z míry.

Majdalence se trochu klepal hlas, ale ustála to, měla přece vedle sebe staršího bráchu.

Vojta byl úplně u vytržení, když ho čert přemlouval, ať nosí ze školy pětky, aby mohl k nim do pekla.
Pak se ještě pekelník zeptal, jestli nezlobila babička, načeš děda téměř nehnul brvou a suše odvětil, ať si ji klidně vezme :o) To jsem zas byla u vytržení já.

Když odešli a opadlo všeobecné veselí z mandarinek, brusinek, ponožek a čokoládiček, Vojta se ke mně nenápadně přitočil a povídá: "Mami, proč tu táta nikdy není, když přijde Mikuláš?"
Plácla jsem první, co mě napadlo: "Jestli on se třeba nebojí čerta."
Když přišel muž domů, Vojta povídá: "Tati, žes to byl ty ten Mikuláš, mně se zdálo, že má stejný hlas."
Muž jen krčil rameny a snažil se zachovat vážnou tvář, koutky mu cukaly.
Vojta se rozhodl po tom dál nepátrat, ale s výhružným výrazem Sherlocka Holmese před rozluštěním záhady dodal: "Uvidíme příští rok!!!"

Tak, milý Watsone, máme problém :o) asi budeme muset s pravdou ven.


pátek 22. listopadu 2013

Rodičovská schůzka...

ve čtvrtek padlo další poprvé.
Poprvé jsem se s mírnou trémou vtěsnala do lavice o několik čísel menší a konečně mohla na vlastní kůži prožít tu zvláštní atmosféru.
Na jednu stranu jsem byla příjemně překvapena spoustou pomůcek a vychytávek, které nám paní učitelka předvedla, na stranu druhou jsem se nemohla zbavit pocitu strnulosti, řádu, poslušnosti...
Asi jsem měkouš, nějak naivně jsem doufala, že se to od našich mladých let posunulo víc směrem ke škole hrou. Zvlášť u prvňáčků. Já vím, že řád a kázeň jsou potřeba, jenže stále naivně věřím v sílu přirozené autority, ve schopnost zaujmout, strhnout... Než v razítkování smajlíků, mračounů, čertů...
Nějak netuším k čemu je dobré poměřovat se kolik já mám smajlíků, kolik jich má Honza a jestli jich mám víc než Michalka. Proč je vůbec dobré se poměřovat, kdo co umí nejlíp/nejhůř.
Evidentně s tím mám větší problém než Vojta, ten to neřeší, vesele nosí smajlíky, jedničky, pochvaly. Je to vzorňák, zbožňuje paní učitelku a udělal by, co by jí na očích viděl. To Majda bude jinčí kafe (už teď mám osypky).
Před týdnem přišel celej veselej a ptá se: "Mami, co kdybych vyzkoušel jaký to je dostat mračouna?"
První, co mě napadlo, bylo, ať to zkusí.
Jenže pak mi došlo, že musím působit výchovně a neshazovat autoritu paní učitelky, ať už s jejími metodami souhlasím či úplně ne.

Musím Vojtu veřejně pochválit - překvapivě docela hezky píše. Některé tvary jsou horší, ale na takové le, me - je radost se podívat. Moc se mi ulevilo, že úkoly ze psaní nejsou takový boj, jaký jsem očekávala.

pátek 1. listopadu 2013

Rodiče míní...

a děti mění.
Začátkem minulého týdne jsme se opájeli představou víkendu v Železných horách s partou kamarádů. Pak se cosi zaseklo, pokazilo, či co.

Tentokrát jsme si ovšem "odpravili" děti sami. Evidentně jsme to přehnali s otužovací a saunovací procedůrou. Výsledek toho byl, že po sobotním saunování to s nima šlo od desíti k pěti. Ve středu jsem tu chuděrku naši uchrchlanou omluvila ze školy, ve čtvrtek jsem je všechny nechala odborně prohlédnou (proč chodit po částech - vzala jsem to jedním vrzem), verdikt byl eine simulante bande - lijte do nich jitrocelový sirup a nakupte kapesníky.

Léčení probíhalo za nádherného počasí venku a soplení a kašlání uvnitř, v sobotu jsem starší většinu vzala pomalou chůzí na procházku k urně a zpět.

Večer jsme vyrazili za humna změnit lokál a užít si krásného počasí na horách. Bylo tak nechutné teplo, že se ani nedalo topit a užívat si romantiky praskajícího a mihotajícího ohně. Jsme to jen zkusili a rázem bylo v místnosti 26 stupňů.
Venku jsme toho moc nenachodili, ale Matýsek se alespoň naučil bezpečně rozpoznat krávy. Celé dlouhé minuty stál u okna a pořvával bů směrem k nedaleké pastvině plné telátek. Dával do toho všechno a po pár hodinách to vypiloval k dokonalosti.

Narozeniny naší republiky jsme oslavili slavnostním přenosem z udílení státních vyznamenání. Když zazněly fanfáry a do sálu vešel prezident, Vojta povídá: "Tati, to je náš prezident, dneska není opilej, že ne?" Vytřeštila jsem oči a nevěděla, zda je to k smíchu či pláči. Podobný pocit mám i z výsledků voleb, možná bych se měla zeptat Vojty, co si o volbách myslí on.


čtvrtek 17. října 2013

Hvězda jasná

Majdulka se rozhodla, že bude chodit na tancování. Už jí to rok rozmlouvám, marně. Jsem si myslela, že bojové umění by využila v soužití s bratry daleko lépe.

Bohužel, jak Vojta odmítá chodit do jakéhokoliv kroužku, Majda by chtěla chodit do všech.
Usmyslela si, že kroužek "malá baletka" je pro ni ten pravý. Nevím po kom to má, já takové ambice nikdy neměla, muž se sice občas nasouká do elasťáků, ale výhradně cyklo, že by tajně za humny provozoval balet, se mi nikdy nezmínil.

Od rána naše malá slečna přemýšlí, jakou sukýnku si vezme: "Maminko, musím si s sebou vzít i tu princeznovskou korunu." Pečlivě si všechno sbalí do tašky s beruškou (protože ta taška, do které jsem to sbalila já, není ta správná), když je dílo hotovo prohlásí: "Budu tam nejkrásnější!"

Že by to byl konec Majdy pirátky?


středa 16. října 2013

Každý kolik zvládne.

Muž tuhle povídá: "Koukám na ten tvůj multitasking, to bych nezvládl."

(Vařím, přelévám med, krájím Matějovi banán, ořezávám Majdě pastelku... ehm, med se rozlil, pastelka dvakrát zlomila v ořezávátku, Mates řval hlady, já hledala, kam jsem ve zmatku odložila banán...)

Odtuším: "On ten jednotasking má taky něco do sebe."

V tom náš pohled sklouzne na Majdu, stojí, tepláky na půl žerdi, kouká do dáli: "Hm, a Majda provozuje dokonce zerotasking (možná by bylo lepší napsat zírátasking)."

Jsme taková pestrá rodina.



pondělí 14. října 2013

Mochomůrky a já

Se nám krásně vybarvili:
Vojta pravil: "Mami, podívej, i to Majdino pyžamo má neštovice."


To bylo před třemi týdny, pak došlo na Matěje a došel krém na mazání, takže je to taková invertovaná muchomůrka. Dneska Vojta nahlédl do mísy s ovocem: "No fuj, už i ten banán se u nás opupínkoval."
On je jedinej očkovanej, to se mu to machruje.


Ha říjen na krku, asi zase provětrám rubriku marodi, ach jo.
Letos máme v plánu saunu, tak třeba bude líp!

úterý 1. října 2013

Třikrát hurá Evičce!

Dneska nad ránem pípla smska. Další miminko na světě.
Ráno jsme se holky (co to spolu táhnem) potkaly "náhodou" - no fakt - u školy a školky. Každá jsme něco měly, někam spěchaly. Jenže - ať žije Evička!
Nechaly jsme všeho a stavily se v cukrárně, zapít Evičku, vaječňákem! Paní cukrářka neprodává alkohol, jenže když nás viděla, vytáhla z vlastních zásob. Povídá, že miminko se musí zapít, a nic za to nechtěla.

Radost z krásného rána, z nového miminka, z toho, že se máme! Nádhera, prostě begobájo ráno. Ráno, na které ještě po letech vzpomínáte.

Prý, že matky na mateřské pijou, jo, pijou, no a co?

Evičko, vítáme tě na světě, přejeme hlavně, ať jsi šťastná!

Tvoje 3 veselé tetičky sudičky, škyt.

středa 18. září 2013

Víkend plný poznání.

že naše batole prolomilo věkovou hranici, za kterou se rozhodne, jak bude snášet cestu autem a jiné podobné atrakce náročnější na žaludek... bohužel - geny lopatou neutlučeš. V tomto jsou sourozenci zajedno. Skoro se mi chce napsat, blinkají svorně jako jeden muž :)

Tato příhoda měla za následek, druhé zjištění, že vlastně stačí nosit s sebou náhradní věci Majdiny, na Matýskovi ani moc neplandají a žížala Vojta se do nich taky s přehledem nasouká, když je nejhůř.

(Oslintaná mikina i růžová kaťátka jsou 4 leté sestřičky.)

No a do třetice - rostou, Vážení, rostou - když i takoví zoufalci jako my, najdou houbu. Aby taky ne, tu už opravdu nešlo přehlédnout. Sice byla úplně prolezlá červama, ale na radosti to neubralo.



Do "čtvrtice", ještě Majda s trhačem!




pondělí 9. září 2013

S vrtulí

v pozadí, ha ha.

O prázdninách jsem běhala za batoletem a těšila se na školní rok. Ó, jak jsem byla bláhová.
Teď běhám s batoletem, v závěsu školák a na chvostu Majda.

Poloha našeho bydliště, školy a školky tvoří téměř rovnoramenný trojúhelník. Takže si člověk nevybere.

Nejdřív zpravidla prcháme do školy (začárek 7:55 je ďábelský), pak již volnějším tempem z kopce a do kopce do školky. Zpět do města (matka snídá, relaxuje, klábosí se spolumatkami). Pak už fofrem pro školáka, měli jen dvě hodiny, začínají zvolna.

Abych se nenudila naplánovala jsem si lékařskou vsuvku. Startujeme vrtule, pádíme s Matějem k doktorce, tento je pravidelně pošťuchován, nesmí usnout. Začíná pršet. Školák v závěsu tiše brblá.
Hotovo, vyřízeno, naočkováno, jdeme od doktorky, školák brblá nahlas, chce k babičce (je to nejblíž). Má smůlu jdeme se domů naobědvat (padám hlady). Pro Majdu do školky přicházíme se zpožděním, slíbila jsem po o. Po o je už několik desítek minut. Paní učitelky na mě soucitně hledí. Připadám si jak přírodní úkaz. Občas mám strach, abych někoho někde nezapomněla. Už zbývá jen vylézt kopec k babičce.

Piju čaj. O půl třetí mastím svaly a vyrážím na druhý konec města do školy. Ten den už potřetí. Od tří je rodičák.

Sláva školnímu roku!!!


Poslední dobou vzpomínám na vyprávění své babičky, která chodila ze sousední vesnice do školy přes les v závějích, aby ušetřila za autobus. Proti nim jsme prostě amatéři, i když ... uvidíme, co silničáři v zimně, na běžkách by se ten okruh dal zvládnout o poznání rychleji :)

neděle 1. září 2013

Milník?

Zítra jde náš nejstarší do první třídy. Už zítra jako mávnutím kouzelného proutku vyjde z našich vrátek školák. Nahodí tašku na záda, vycení téměř bezzubý úsměv - trochu nejistý, ale odhodlaný.



Tolik je toho před ním (námi). Tolik nejistoty, očekávání, lehkého mrazení v zádech.

Jaké to bylo, když jsme šli my poprvé? Jaké to bude z té druhé strany - rodičovské?

Pojídáme tu s mužem burské oříšky, otevřeli jsme si víno... asi na kuráž.


Vojto, ať tě škola zaujme, nadchne touhou po vědění, pohltí!
Však si tam pár let posedíš :o)


čtvrtek 22. srpna 2013

Střípky z prázdnin

aneb tady jsem se ještě nepráskla.

V duchu to stále vidím... Stojíme u Zemské brány, rácháme nohy v ledové vodě, beru do ruky písek a děsně důležitým hlasem poučuji: "Děti podívejte, jak se to třpytí, to je pyrit neboli kočičí zlato?"
Vojta nadšeně noří ruce do písku. Kryštof přijde blíž, tázavě změří pohledem moje ruce obalené bahnitým pískem: "Teto, to vypadá spíš jak kočičí bobky!" 
Následuje sborový chechot. Vážnost situace je pryč, moje autorita (jako studnice vědomostí) je v troskách.
(Pozvěte si návštěvu z Prahy - oni Vám to řeknou! :)

Jedna cyklistická příhoda.
Šla jsem takhle jednou večer uložit Matýska. Vrátili jsme se pozdě večer z výletu na kolech. Rychle umýt, nakrmit, uložit. "Jen mu dám pusinku a hned jsem zpátky, děti!"
No a probudila jsem se ve tři ráno na posteli v cyklistickém dresu :)

Jedna doktorská.
Volám paní doktorce, že na očkování dorazíme až začátkem září.
Paní doktorka vznese otázku: "Rok mu byl v květnu?"
Očima těkám po dětech, aby se mi nerozprchly, registruji otázku, můj mozek se rozjíždí na plné obrátky - co to je rokmubil? Nějaké očkování? Nebo sirup na kašel? 
Potupně se přiznávám: "Promiňte, já vám nerozumím!"
Doktorka zvýší hlas: "Rok mu byl v květnu, že?"
Slyším dobře, rokmubil, ale co má společnýho s tím květnem? Okno, můj mozek má totální okno - rokmubil???
Potupně musím s pravdou ven: "Promiňte, paní doktorko, já opravdu nevím, na co se mě ptáte."
K vysvětlení došlo, paní doktorka se pobavila,a já jsem si zase vylepšila image :) 



středa 14. srpna 2013

Neulejváme se

Máme se báječně a tak nějak hekticky.

Celé dny naháním po zahradě, po bytě, po ... (dosaď místo, dle libosti) své blonďaté batole, většinou mu vidím jen záda, jak zase někam uhání.
Matýsek nám dospěl do dalšího vývojového stádia - tryskomyš záškodnická. Naštěstí téměř stále s úsměvem na tváři. Já ovšem bez úsměvu na tváři večer upadám do bezvědomí.

Vojtík nám taky dospěl, do stádia - bezzubka předškolní.
Včera mi kamarádka volá: "Kterou tašku jste to chtěli, paní tu má kostičkovanou nebo s hrochem?"
Vojta uši na stopkách: "Mamí, já nechci s hrochééém. Bééé."
Snažím se tomu přijít na kloub: "Počkej, my měli objednanou s triceratopsem."
Pak rychle dodám pro kamarádku neznalou prehistorických potvor: "To je dinosaurus."
Na druhé straně telefonu hehot: "Ahá, no jo, vypadá trochu jako hroch, ale je to dinosaurus."

Školní brašna byla dopravena a předána nedočkavému školákovi na druhém nádvoří rychnovského zámku. (Zní to honosně, ale nemá to nic společného s tradicí nebo obřadem, je tam výborná kavárna s výběhem pro děti, kde jsme toho času dleli :) Nemusím snad ani psát, že ji od té doby až do pozdního večera téměř nesundal ze zad. Večer si pečlivě a úhledně zaplnil penál pastelkami, tužkami... No jen, aby mu to vydrželo.

pátek 12. července 2013

Po dovolené

První slova našich sousedů po našem návratu z dovolené byla plná starosti. Jak jsme se v tom hrozném počasí měli, že na nás mysleli.


Trochu se nám to počasí na Baťově kanále vymklo z plánování. Liják střídal déšť a mrholení. Nočni teploty klesaly i pod deset stupňů. Ale nepropadali jsme beznaději, parta byla dobrá, děti řádily i v dešti, gumáky a nepromoky to jistily. Zajímavé, že ani komárům déšť nijak nevadil, žrali mě jak diví. (Když jsem si jednou ráno stěžovala, že komáři z naší rodiny žerou jenom mě, povídá Vojta: "Mami, tak co chceš, aby žrali tebe nebo Matýska? Já bych radši, aby žrali spíš mě než Máťu." Musela jsem uznat, že na tom něco bude a už jsem se drbala bez další řečí. Vojta se pak ke mě přitočil a spiklenecky povídá: "Ale kdybych si měl vybrat mezi mnou a Majdou, tak radši ať poďobou Majduli!")



První půlku týdne jsme strávili na dolní části kanálu v bezpečí před vzedmutou hladinou Moravy. 
Každopádně to byla nová zkušenost. Na hausbotu. V pondělí jsme vyjeli. Ve středu večer konečně trochu vykouklo sluníčko a voda začala opadávat. V pátek už jsme mířili plnou parou (dá-li se to tak říci) na Uherské Hradiště. V sobotu jsme si prošli Napajedla a konečně jsem se asi na deset minut natáhla na střechu a hřála se na sluníčku, naivně jsem si myslela, že tak prožiju celou plavbu. Budu se válet na střeše nebo na palubě a číst knížky. Místo toho jsem honila Matýska po palubě, snažila se ho zabavit v kajutě, když pršelo a když už moc řval, dělala jsem indiánskou babičku - zejména ve zdymadlech.



Poučení z toho plyne, pokud pojedete na hausbot, nechte doma buď batole nebo knihy, obojí nemá cenu tahat. (Teď když to tak po sobě čtu... Možná to neplatí jen o dovolené na hausbotu, ale všeobecně.)

Úžasná byla pohádková cesta ve Vnorovech, i nás dospělé vytrhla z počátečního záchvatu trudomyslnosti. Škoda, že jsme nestihli ochutnat jistě výbornou vodnickou limonádu.

Ve Strážnici jsme zase objevili úžasnou cukrárnu s domácími zákusky.

V Petrově v přístavišti - teplá sprcha - jak málo stačí člověk k radosti. Sice byla na mince, ale tekla z ní úžasně horká voda - málem jsem propadla hráčské vášni a naházela do ní veškeré rodinné zásoby mincí. 
Též jsme mlsně obcházeli vinné sklípky, ale nenarazili jsme na žádný otevřený.

Nevynechali jsme ani výklopník, ani hodonínskou zoo.

Horní část kanálu jsme propluli s větrem o závod, ale i tam je krásně. Půjčovnu hausbotu mohu jen doporučit, přátelské a velice profesionální služby, což je bohužel u nás spíše rarita.



V neděli jsme ještě navštívili hodonínskou dětskou pohotovost (jak jinak). Matýsek měl kašel, zánět spojivek a aby toho nebylo málo spálil si ručičku. Doktorka na nás chvíli nevěřícně zírala a když ji muž začal ukazovat, že on se o tu lampičku spálil taky, už se jen smála. Po uznání Matýska schopným další pařby, jsme pokračovali do Alp. Muž totiž prohlásil, že z Hodonína do Alp už je jen kousek a škoda toho nevyužít.




sobota 15. června 2013

Zahradní slavnost

Vždycky žasnu, čeho jsou paní učitelky ve školce schopné. Tentokrát nebylo klasické odpoledne s rodiči zakončeno tradičním opékáním vuřtů. Pro nepřízeň (proměnlivost) počasí se přikročilo k náhradnímu řešení. Prý "malému" občerstvení. A to jsem nezmínila spoustu soutěží, výzdobu, nezdolnou energii a neutuchající humor. Smekám.


Naše Mája

Naše Máje je ... jak to jen popsat a vystihnout. Naše Majdulka je přírodní úkaz naší rodiny. Zatím marně pátráme, po kom podědila geny.

Přírodní úkaz - už čtyřletý. Moc ji miluju, i když většinou nechápu. Nějak se do ní nedokážu vžít. Nemá to s námi, holka naše, lehké. (Opačně lze říci totéž.) Každý den zkouší moji trpělivost, každý den přemýšlím, zda by bylo lepší pořídit si boxovací pytel, či si dát pár koleček běhu po přilehlém okolí nebo jen tak v naprosté beznaději mlátit hlavou do zdi.

Je to absolutní kliďas, kterého z jeho vražedného hlemýždího tempa nevytrhnou prosby, zákazy, vyhrožování, psychické vydírání ani nějaké to plácnutí přes zadek v záchvatu naprostého zoufalství. Ano, tak hluboko jsem klesla, marně. Naopak, věřím, že kdyby nás náhodou postihlo zemětřesení, s Majdou by to rozhodně neotřáslo. Kolem ní by padaly stropy, bortily se zdi a ona by si polonahá zasněně koulela s míčem sem a tam.

Nedávno jsem potřebovala jít s Matýskem k doktorce. Muž se mě ptal jak to udělám, když mám doma i Majdu. Jestli radši pojedu autem nebo půjdeme vražedným tempem pěšky. Pak povídá, víš co, pošli ji do pokojíčku obléknout ponožky. Až se vrátíš s Matýskem za dvě hodiny od doktorky, najdeš ji tam stále ještě bosou.

Přitom ve školce to vypadá, že stíhá :) asi je vláčena davem, nebo tam jsou ještě větší flegmatici :)




Pan Lorenc




Vojta to spunktoval. Posadil Matýska do kočárku pro panenky a drandili bytem tam a zpět. Oba nadšeni. Pak převzala štafetu Majda. Vození dostalo zcela jiný rozměr. Z řidiče formule jedna se stalo miminko. Vozila a zpívala. Matýsek tuhnul a tuhnul, trochu se sesul. Nožkama drhnul o zem. Majda neslevila, drhne nedrhne tlačila ze všech sil a zpívala až to Matýsek již déle nemohl poslouchat a usnul.



úterý 11. června 2013

čtvrtek 6. června 2013

Chřest

I podlehli jsme reklamě a zakoupili ten vychvalovaný lahodný český chřest. Vyzkoušeli jsme hned několik receptů (muž je megaloman, jeden svazeček mu nestačil).

Dětem jsme k nedělnímu obědu předložili chřest zapečený s prosciuttem a parmazánem nedůvěřivě na to zíraly, pak doslova ožraly proscitto a oďobaly parmazán, zajedly to bramborama a bylo. Jediný, kdo se chřestu dožadoval a s chutí ho baštil, byl Matýsek.

Každopádně stránky doporučuji, vyzkoušeli jsme toho víc a opravdu vynikající (zvláště rubrika "jednoduché recepty" je moje oblíbená, ono už jen to loupání chřestu, člověka skoro odrovná).

středa 5. června 2013

Trocha té komerční zábavy

Sluníčko už jsme docela dlouho neviděli. Výlet ke koníkům byl zrušen, protože toho bahna a vody všude je zkrátka moc. Potřebovali jsme rozjařit. Řekli jsme si, že dětem (a sobě) dopřejeme nějaké ty endorfíny.





Úžasné, vesničané se vydali do velkoměsta. Užili jsme si to, předpokládaný odjezd byl kolem páté. Nadšení ovšem neopadávalo, tak jsme prodlužovali. Majda usínající na trampolíně neměla chybu, ale za žádnou cenu nechtěla přestat skákat. Matýsek vypadal, že usne v bazénku mezi kuličkama nebo opřený o odrážedlo. Vojta s Aničkou se už jen odevzdaně nechávali požírat a vyplivovat nafukovací rybou. Bylo to krásné a bylo toho dost :)

Příště ("žejtja, maminko, jedem zase," prohlásila Mája cestou domů) vyfotím i ty úžasné malůvky na stěnách.


úterý 28. května 2013

Překážky

Vzhledem k jednomu skorochodci hrabošímu z rodu přísavníků maminčinejch nějak nestíhám. Domácnost už si tak nějak zvykla, ale toho oblečení. Připadá mi, že snad stále jen peru, suším, skládám, přidávám na žehlící kupu. Představuju si jak by asi děti vypadaly, kdybych musela prát na valše místo v pračce. Možností je vícero. Gumové oblečky, trika na jedno použití... Radši krotím svoji fantazii...

A když už jsem se konečně odhodlala pustit se do psaní, vypověděl mi službu počítač a vzápětí se Matěj poblinkal. Postupně jsme se v této disciplíně vystřídali všichni, zvládli jsme to během víkendu (bacil byl milosrdný) a dneska se rozsvítila i obrazovka s připojením na internet, hurá.


neděle 5. května 2013

Matýsek...

se přesně před rokem narodil. Je to vůbec možné?
Takový kus chlapa je to. Věčně usměvavý a uslintaný. Možná se mi to přání opravdu vyplnilo a bude to optimista.
Aby dodal váhu tomuto významnému dni, dnes prvně se odhodlal a udělal své dva první kroky v prostoru. Nic světoborného, spíš jen aby se rodiče měli nad čím rozplývat. Zatím je to stále ještě převážně tryskomyš čtyřnohá.
Popřejme mu pevného zdraví, bude ho v naší promořené smečce určitě potřebovat.
Foto vlasatého elegána s vyceněným úsměvem brzy dodám :)


úterý 23. dubna 2013

Až já budu velká...

Šly jsme takhle s Majdou pro chleba a cestou rozprávěly (teda Majda se mi snažila vymluvit díru do hlavy).

Majdalenka zamyšleně: "Mami, víš, já nemůžu být hasič jako Vojta!"
J: "Proč, Majdulko?"
M (tónem, který nesenese další diskusi): "Pjotože by mi smrděla helma od požáju! Budu pjacovat v kančeláži."

Dneska cestou ze školky povídá, že až vyroste, bude teta. Akorát jsme z ní s Vojtou nemohli dostat, čí teta bude :o)
Vojta: "Majdo, ale musíš taky někde pracovat. Víš, jako Bob a Bobek abys měla peníze na zmrzlinu."

Tak se asi nechám překvapit, co z těch rozumbradů nakonec bude.

čtvrtek 11. dubna 2013

Jarní tání

Přes jarní tání v pozadí, nenápadně přejdu do jarního motivu. Jen co se tráva trochu zazelená.

O víkendu nás nejspíš čeká ještě poslední lyžovačka a pak hurá na planýrování zahrady.

středa 10. dubna 2013

400

Přepočítávám... pardon... tři sta šedesátý osmý příspěvek (stejně je to důvod k slavení)

Když Wlčice psala, že se "přiznala" za pět minut dvanáct 29., musela jsem se pousmát, protože tou dobou byl přede mnou ještě hezký kus práce. Ale stihli jsme to a "přiznali" se ke všemu za minutu dvanáct v 2.4.

Konečně jsem zvládla resty naší domácnosti a konečně se také dostala k příjemnějším věcem.

Jaký byl velikonoční víkend? Je mi jasné, že zimní fotky už nikoho nezaujmou, ale přeci jen pár povedených od muže.

Najdi surikatu!



Opalujeme rekonvalescenta!

Trocha romantiky.



Sáňkovací pokus 1




Sáňkovací pokus 2


Strejda to vzal do svých rukou, vy amatéři!






Tažný pes. Úprk k domovu.


To bylo jen takové ohlédnutí. Jaro už je tu. Mrkev však stále ještě neraší, vyhlížíme ji netrpělivě.

pondělí 25. března 2013

Zima na poslední chvíli...

v Orlickém Záhoří. Slunko hřálo, nebe bylo modré, všude kolem třpytivý prašánek. Konečně zima jak má být. Trošku jsme prohnali běžky. Ne a ne se toho sluníčka nabažit. Opalovat v křesílku se nedalo, bylo poněkud větrno a ve stínu skoro celé dopoledne -9.

Fotka je z mobilu, nic moc. Ty dvě tečky jsou babička a děda ze vsi moji splulyžníci.

Majda s Matýskem dýchali horský vzduch pouze z bezpečí vytopené chalupy. Vojtu jsem za vydatného protestování vyhnala na sníh (Vojta plakal, že musí ven, Majda plakala, že nemůže ven. Je to pech.) Nejdřív jsme chtěli stavět bunkr, jenže v mém podání to stále byl jen zákop a ještě mělký. Vzdali jsme to a hráli si na bizony, kteří hledají trávu pod sněhem, Vojta mi zakázal používat ruce, prý bizoni ryjí čenichem, no nevím, nezbaštila jsem mu to.

Lukáš vyrazil na sněžnicích, bylo kouzelné pozorovat tečku stoupající kolmo protější strání směrem na hřeben. Moc si pochvaloval tu svobodu a volnost v chůzi po sněhu. Budu mu věřit. Příští rok prý koupí ještě jeden pár a vyrazíme spolu, abych tu nádheru taky zažila. (Držte mi palce, ať do příští sezony zkrachují všechny fabriky na výrobu sněžnic!)

čtvrtek 21. března 2013

Velikonoce se blíží

Slunečné počasí o víkendu nás tak navnadilo, že jsme s dětmi nelenili, společnými silami pokopali zmrzlou zem a zasili mrkev.

Každý jeden řádek, kde však budou růst Majdiny mrkve, netuším, ale v řádku to určitě nebude, než se k němu dostala, měla hrstičku se semínky skoro prázdnou, alespoň nebude muset protrhávat. 

Vojta rozpřádal plány jak jemu vyroste obrmrkev a bude muset zavolat dědu, babičku, vnučku, pejska... a nebo to prostě rovnou vyhodí do povětří dynamitem.

V neděli jsme se vypravily na holčičí koledu a moc jsme si to užily. Vyprášily jsme s Majdou sousedy. Vojta se taky nemohl dočkat, jestli na něho někdo přijde. Jako školačka jsem koledu neměla ráda, ani holčičí ani klučičí, přišlo mi to trapný (jenže, co v tom věku není "trapný", že jo.) Teď si to užívám, zastavíme se na návštěvu, vybušíme, popovídáme... přes zimu se málo potkáváme.



V pondělí jsme se jali zdobit vrbové proutí, děti nadšeně pomáhaly a pěly u toho písně. Koledy. Jenže vánoční. Moje jarní náměty se neujaly. Tvrdošíjně pořvávaly Rolničky rolničky a Půjdem spolu do Betléma. To ještě svítilo sluníčko.

Akce pokračovala mytím oken. Vybavila jsem je čepicemi a mikinami. Každý dostal hadřičku, Vojta předmýval, Majda byla mezičlánek a já už jen leštila - nádherně se přes to kouká. Ještě nám zbývá druhá půlka, tam totiž spal Mates.

Pak se rozfičel vítr a propadávaly vločky. Děti koukaly skrz umytá okna a počítaly spadlá vajíčka kutálející se bezcílně hnána větrem po dvorku, každé další spadlé bylo odměněno bouřlivým jásotem. Vrbové proutí bylo následně přeneseno do bezpečí a opět ověšeno. A to už začala ta pravá vánice.

Majda všude vypravuje, že už brzy přijde ježíšek a studuje reklamy ve Sluníčku, co nutně počebuje. Vojta ráno prohlásil: "Je to úžasná nádhera, maminko, akorát to mělo přijít trochu dřív."

Včera byl první jarní den, stavěli jsme sněhuláka, našeho první a zároveň (doufám) posledního tuto zimu.




čtvrtek 7. března 2013

Hláška týdne


"Majdo, vzmuž se a mečuj!"



J: "Vojto, teta povídala, že jste kreslili čím chcete být a ty jsi nakreslil krásnou kosmickou raketu. Opravdu chceš být kosmonautem?"
Vojta: "Ne, mami, já jsem jen chtěl už mít klid od paní učitelky."




čtvrtek 28. února 2013

Horský vzduch

Přestože to před několika týdny vypadalo v našem týmu dosti bídně, zahnali jsme bacily na ústup, dozobali antibiotika, přestali chrchlat a vyrazili na dlouho plánovanou zimní dovolenou.

Majda s Matýskem to měli jako rekonvalescenci,
Vojta (asi za trest, podle toho jak se občas tvářil, když jsme ho "vyháněli" na lyže) si užíval zimních radovánek,
muž jel za sportovními výkony,
moje hlavní starost byla, aby nikdo nedošel úhony, bedlivě jsem sledovala rekonvalescenty a jako bonbonek na dortu, také vyrazila lyžovat, či na kávičku případně i něco kaloričtějšího.

Jedním slovem - úžasné - tolik jsme to už všichni potřebovali, vyjet na vzduch, změnit prostředí a hlavně vidět kamarády.

Místem našeho pobytu bylo lyžařské středisko Dolní Morava. Je zajímavé vidět, jak se rok od roku mění. Ceny jízdenek a ubytování už dosahují těch alpských, ovšem služby stále jaksi pokulhávají, ale abych jim nekřivdila, snaží se a zlepšují, škoda, že to nejde rychleji. Hlavně ve stravování vidím "velký potenciál" k vylepšení.

Z poklidného dovolenkového rytmu nás ve čtvrtek vytrhla Majda zvýšenou teplotou, přiznám se zpanikařila jsem a poslala je šupem se vzorkem moči k doktorce. Diagnoza zněla lehká forma virové angíny a tudíž jeden člen naší výpravy byl ponechán v péči laskavých prarodičů. (Když se to dozvěděl Vojta, začal plakat, že to není fér, že to on chtěl jet k babičce a místo toho tady musí lyžovat, svět je tak nespravedlivej.)

V sobotu začali chrchlat i Vojta s Matýskem - asi tušili, že návrat do starých kolejí se blíží.

Všichni se divili, proč jdu ještě v neděli před odjezdem lyžovat, jestli mi to stojí za to, stálo, vidina týdne stráveného doma s marody mě zahnala ještě naposledy na sjezdovku, přestože mžilo nebo spíš jemně pršelo. Vlekaři byli úžasní, hlášky typu - dneska to je na neopren, to vás to baví v tom dešti... - copak si můžu vybírat?

Jednou takhle ráno vyrážím na sjezdovku, mužný vlekař oprašuje kotvu od sněhu...
Já, svůdně klopím řasy pod lyžařskými brýlemi: "Dobrý den, děkuji, to nemusíte kvůli mě."
Krásný urostlý horal na to: "To, abys neměla mokrou prdel."
Potěšilo mě, že mi tyká, ale romantika jaksi v trapu.



úterý 5. února 2013

Full house

Abych nepsala jen pesimisticky.

Už dvě hodiny jsme všichni doma. Majda sem vtrhla jak uragán. Na nemocniční pokoji se asi plně nerealizovala, tak si to vynahrazuje.

Je tu mumraj. Nevím, co dřív.

Majda bere atb po osmi hodinách, Matěj po dvanácti.

Ale je nám spolu veselo a dobře. A tak to má být.

sobota 2. února 2013

Kde brát?

Kde brát víru v lepší zítřky?

Dneska už jsem skoro nabízela děti k adopci, už se nemůžu dívat jak pod mou péčí chřadnou. Kde dělám chybu?

Majdalenka už se zlepšuje, ale přiznejme si zánět ledvin není legrace, bude trvat, než bude zase zdravá a i pak budeme muset dávat sakra pozor, aby se to neopakovalo. Babička rozvíjí teorie - cobykdyby, co se mělo a neudělalo, co se podcenilo. - Upřímně, teď už je to na nic. Ale nic jí nevyčítám, ona si tam "užila" s Majdou v nemocnici to nejhorší.

Matýsek chrchlá, horečkuje, teď už jen zvýšeně teplotuje, na antibiotika to podle CRP stále není. Takže k čemu do něho rvát zase další břečku. Chvíli lepší, chvíli horší. Já už chci vidět nějaké zlepšení, prosím.

Vojta tak nějak rýmuje a kašle, nic extra, dneska mě teda trochu vyděsil. Ráno 38 a celé dopoledne byl takový nanicovatý, jen ležel a zíral do peřiny. Buď vymýšlí nějaký geniální vynález, nebo se pekelně nudí. Teď už je líp, vytáhla jsem ho z letargie, snad. Ani se mu nedivím, taky nemám moc náladu.

Ještěže mám kamarády, po dnešním půlhodinovém rozhovoru jsem zase dokázala vstát a jít dát Matýskovi další dávku sirupu na kašel, změřit Vojtovi teplotu a u toho se usmívat a věřit, že už se to láme směrem k lepšímu (pokolikáté už).

Potřebovala bych optimismus dodávat nitrožilně!

Večer si s Vojtou pustíme tu nejveselejší komedii, co najdeme a zahájíme léčbu smíchem, když chemie nezabírá. A upečeme si nějakou dobrou mňamku, my jsme totiž s Vojtou buchtičkoví.

Dneska jdu na skok za Majdulkou, hurááá!

J: "Vojto, co rýma? Lepší nebo horší?"
V: "Tak akorát, mami."

Rýma tak akorát - to sedí. Mám toho tak akorát.... :)

Teď už nám tu chyběj jenom vši, hihi.

čtvrtek 31. ledna 2013

Promořeni

Jsme bacilový ráj, ještě v pondělí odpoledne to vypadalo všechno nádherně přímo růžově.

Dneska jsme jak sedláci od Chlumce. Vojta je na tom asi nejlíp (když nepočítám muže živitele) jen s kašlem a rýmou. Majda je v nemocnici (zánět ledvin, kde si tohle uhnala, chjo) už je líp, babička tam na ni dává pozor. Já sedím doma se svojí chřipkou a Matýskovýma chycenýma průduškama. U doktorky jsme víc než doma.

Ale bude líp, už brzo, musíme se z toho dostat! Ještě jsme si nestihli užít sněhu!

Vojta: "Mami, proč jsi smutná?"
J: "Stýská se mi po Majdulce, že nemáš s kým dělat lumpačiny."
Vojta trochu nevěřícně, ale s jiskrou naděje v oku: "Ty máš ráda, když děláme lumpárny?"
J: "No jsem radši, když děláte neplechu a jste zdraví, než když jste nemocný v nemocnici, co myslíš?"
Vojta: "Víš co? Tak si teď odpočni a jen, co Majda přijede, budeme dělat lumpárny, to uvidíš."

Hm, tak to si teda radši pořádně odpočinu, je mi jasné, že nemluví jen tak do větru.

pondělí 21. ledna 2013

Co uvízlo ve foťáku

Zážitky minulého týdne.

Nejdřív tu jezdilo taxi.


Následně jsme likvidovali vánoční výzdobu.


Kdyby to náhodou bylo hůře vidět, zde je přistižen při činu.



Pak hádejte, co?


Prý to bylo jednoduchý, hlavně se mu ulevilo, že tam nemusí rovnou zůstat, jak si myslel. Uf, stačí, když přijde v září.

Nakonec tu máme ještě jednoho vysmátého králíčka, co vzal konečně na milost stravu podávanou lžičkou. Plazí se jak rychlodrak, soustředěně leze a nejradši šplhá a stojí.


Né, tu záclonu jsem neocucával, ta je mokrá jak pršelo.