čtvrtek 5. června 2014

Návrat

Neděle byla ve znamení odjezdu.
Muž prohlásil, že kdyby odjížděl z Alp, bylo by mu smutno, ale takhle toho bylo akorát :)

Stejně vím, že se mu to líbilo. Nasmáli jsme moc, zavzpomínali, povídali si hodně (ono se ani nic jiného dělat nedá, když se rozhlédnete kolem, většina tu posedává po kavárnách, parcích, hospodách... nad jedním šálkem kávy, nebo skleničkou vína proklábosí hodiny... to člověka úplně pohltí)

Myslím, že to byla dobrá volba, na hory můžeme zase příště (budu muset začít trénovat, ať po celou výpravu nevidím jen jeho záda daleko vpředu).

Cestou z letiště jsme volali babičkám, jestli nechtějí dovézt děti, že je uloží u nás a my si je převezmeme až kolem deváté dorazíme. To jsme si dali, na druhém konci "drátu" panovalo veselí, Majdalenčina oslava narozenin se sourozenci a všemi prarodiči. A že si je už rozdělili a ať se pro ně stavíme až v pondělí :)

PS: A v pondělí byly děti, jak vyměněné, takové vzorné, rozumné a milé a mazlivé - radost být rodiči. Druhý den už byly zase zpátky "v normálu" :) a řádili jak stádo dinosaurů.

úterý 3. června 2014

Na arabské vlně

Den předposlední jsme využili k návštěvě Arabského institutu.
Nejprve tedy návštěva přilehlého hřbitova významných osobností.

Cestou jsme si ověřili Murphyho zákon. Pokud se chcete někam přiblížit kolem, plný stojan s koly najdete až těsně před místem kam míříte.
Cestou jsme potkávali prázdné stojany na kola, nebo s jedním osamělým kolem. Boty mě už po vydatném chození v předchozích dnech tlačily tak, že jsem nebyla daleko k tomu začít muže přemlouvat, že půjčíme alespoň jedno kolo, že by třeba vedle mě lehce poklusával k dalšímu stanovišti...

Tahle budova nás v průvodci zaujala zejména svou fasádou skládající se z malých ocelových plíšků. Zavírají se podle toho jak hodně svítí slunce (ovšem jeden postávající průvodce přiznal, že to vlastně nikdy pořádně nefungovalo).




Výstava o náboženstvích byla podnětná, ovšem uvítala bych trochu rozsáhlejší popis v angličtině.

Ještě jsme si nemohli nechat ujít výstavu Orient express. Prohlídka byla kombinovaná s výstavou uvnítř institutu a venku prohlídkou tří přistavených vagonů. Ta už se o anglický popis ani nesnažili, což mi přišlo trochu smutné, protože frontu s námi stáli většinou anglicky mluvící turisté. Organizace prohlídek taky nic moc, sice nás objednali na konkrétní čas, ale roli to moc nehrálo. Jediná jistota byla, že když jsme "objednaní" na třetí hodinu, tak se tam před třetí určitě nedostaneme :o) Krásně jsme se propekli v odpoledním slunci při čekání na prohlídku vlaku.


Posilněni silnou kávou, jsme se vydali za dalším dobrodružstvím.


 Pozůstatkem římského cirku.



Návštěvou mešity.



Prohlídkou zahrad, kde se povalují praví obyvatelé Paříže. Jardin des Plantes (jestli si to pamatuji dobře).

Zpět jsme se vydali zase na kolech. Půjčili jsme si je u rušné křižovatky a nevěděli jak ji překonat. Tak jsme čekali a pozorovali kolem projíždějící cyklisty, jak se střemhlav vrhají do dopravního chaosu. Nakonec jsme se vydali po nábřeží po cyklostezce a nelitovali jsme. Nábřeží plné lidí, muzikantů, tanečníků...
Pokračovali jsme malými uličkami, kolem krásných zákoutí, která nemohu doporučit, protože vůbec nevím, kde jsou, kudy jsme to vlastně jeli. Naštěstí jsme se vyloupli na hlavním bulváru, který vedl k našemu útočišti.




pondělí 2. června 2014

Kolmo

Po snídani na rohu ulice...
Proč si neužít trochu adrenalinového zážitku a místo hromadné dopravy, nevyužít k dopravě na druhou stranu za řeku kolo (když to včera nevyšlo pěšky).
Pro snadnější orientaci jsme se rozhodli použít bulvár Sait-Michell, prostě rovnou za nosem. Ovšem, ehm, nechápu, proč jsem si bulvár představovala jako pěší zónu s cyklostezkou. Spíše než Václavák to připomínalo magistrálu u Národního muzea. Cyklisti jezdili v odělených pruzích spolu s autobusy, štěstí pro nás. Ovšem na křižovatce už byl každý sám za sebe a nějaká hlavní nebo vedlejší... vládlo právo silnějšího. Skoro jsem nedýchala, když se muž vřítil do křižovatky a začal se přetlačovat s malou dodávkou, nedal se, vyhrál a jeho prestiž v mých očích značně stoupla... :)
Centre Pompidou už bylo jen takovou třešínkou na dortu. Nejdřív jsme si vystáli frontu na vstup, pak na lístky, pak na expozice. Pročekali jsme nejméně dvě hodiny, ale stálo to za to.
K vidění toho bylo více než dost. Však jsme tam strávili celý den. Henry Cartier-Bresson (asi největší lákadlo), Martial Raysse u některých děl jsme se opravdu zasmáli, galerie moderního umění, Bernard Tschumi (úžasný architekt).
Navečer jsme ještě proplahočili kolem Louvre, poseděli v zahradách, za muzeem de Orsay si zase vypůjčili kola ze stojanu a uháněli zpět směrem k mrakodrapu, tedy tentokrát už postranními klidnými uličkami.