pondělí 27. prosince 2010

Ještě jedna kapříková

Letos jsme konečně měli ve vaně kapřika. (Byla to spíš zásluha přesvědčovací taktiky pana prodejce u kádě, kam jsme chodili s dětma očumovat a trochu i vlivem medoviny, ha ha. Vánoční výprava do města vedla nejdřív kolem zámku, kde měli hraběcí kapříky a cesta zpět kolem lípy, tam prodávali kapry sousedi z ulice.)

Museli jsme kamaráda kapra v té vaně kontrolovat nejmíň třikrát denně.

Majdulka, jen co vyběhla z pelíšku, postavila se ke dveřím ukazovala na ně a bezhlasně otvírala pusu jako kapr. Nehla se od nich dokud jsme nešli kapříka navštívit.

Kapří poprava byla provedena tajně. Vojta to malinko oplakal, ale pak už se těšil, jak ho sní. Zas takový velký kamarád to asi nebyl. Uvidíme příští rok.

Pár fotek z nahánění kapra u babičky a dědy ve Vsi. U nich kapr vánoce přežil (měli dva), ale Nový rok už nejspíš nedožije.


neděle 26. prosince 2010

Zase jsme ho neviděli

Štědrý večer byl báječný.

Děti baštily polévku i kapra jak by to bylo poslední jídlo na světě.


Vojta už od rána zdatně zlobil a Ježíšek tedy radši zavřel oči. My jsme se také snažili ho nepřizabít a že si koledoval. Asi tréma z vánoc. Zato Majdulka se málem přizabila sama. Naletěla na roh skříně, ale šikovně na pohotovost jsme nemuseli.

Pak jsme vyhlíželi zlaté prasátko a střídali se s Lukym v tajném hledání dobře ukrytých dárků. Nanosili jsme je všechny do ložnice, uff. Pak už mohl Ježíšek přiletět. Představte si - najednou zacinkal. My tam všichni běželi. Jen tatínek to zase prošvihl.

A byly tam - dárečky. Majdulka velice rychle pochopila k čemu takové dárečky slouží - rve se z nich papír a to je velká švanda. Ovšem do té chvíle než náhodou objevila nádobíčko. Pak už ji to ostatní přestalo celkem zajímat a vařila čaj, nalévala z konvičky a starala se o náš pitný režim. Nakonec si asi omylem uvařila grog, protože se už jen smála a válela po zemi.


Vojta v tom mumraji lítal s hrablem na sníh sem a tam a rozhrnoval rozbalený vánoční papír.


Jak jsme je uložili si už moc nepamatuji, ale kolem deváté už bylo ticho. Otevřeli jsme si vínko, jen tak si četli, užívali ticha a slavili, že to všechno tak krásně klaplo.

Ještě ranní fotka pyžamáčků u stromečku.

čtvrtek 23. prosince 2010

Vánoční

Miluji vánoce, obzvlášť když jsou okolo rozzářená dětská očička.
Ale tohle už je na mě moc.
Vojta chodí po bytě, tváři se jak Karel Gott (možná ještě procítěněji) a zpívá stále dokola veselé vánoce přejeme vám. Hláskem tak vysokým, že by mu jen Adélka mohla konkurovat.
No nic, jdem prohnat kapry ve vaně, ať je nějaká švanda.
Dneska jsem se pustila do houbového kuby - ovšem kroupy jsem zapomněla namočit přes noc, tak snad se to podaří i tak, jsem odhodlaná se nevzdat, v záloze mám i papiňák.
Ještě vánočku a vánoce mohou začít.
Tak šťastné a veselé!!!

sobota 18. prosince 2010

Vinná klobása trochu jinak

Pečená vinná klobása zalitá smetanou a červeným vínem. Recept zde.
Jen toho vína je potřeba dvojnásobné množství, aby měl kuchař (kuchařka) dobrou náladu.
Právě tu popíjím a vůbec mi nevadí, že chlapi přišli pozdě na oběd... jsem prostě veselá kuchařka.
Příště zkusím i tu nastavovanou kaši s česnekem, zní to dobře.

pátek 17. prosince 2010

Kulturní zážitek

Chtěla bych napsat o nějakém kulturním zážitku. Ale dneska jsem pro silný mráz a vítr nevytáhla paty z domu. Za celý den jsem kromě dětí viděla babičku, která Majdulce přinesla rukavice, a dvakrát pána od zásilkové služby.

Včera jsem asi viděla výstavu betlémů, ale bohužel si z toho pamatuji jen nahánění Majdulky, druhým okem sledování souřadnic pohybu Vojty. Jsem se pokoušela ještě poslouchat, jak Anička zpívá se sborečkem, zároveň i uhlídat 6ks rukavic a 3 čepice.

Já si nestěžuji jen mi to přišlo zábavné. Hrozně moc se mi stýská po divadle. Opravdickém. Ne zájezdním vystoupení - nic proti nim.

Na fotce je podvodní betlém - v akváriu - to kolem jsou živé rybičky. Více foto a článek zde.

Třetě

Doběhl čas a došlo na lámání chleba. Jak to tedy bude s tím třeťátkem.

Děti už poměrně velké a hlídatelné viz. naše výlety za hranice všedních dnů. Občas i rozumná řeč s nimi je. Mám dojem, že se jim stíhám oběma věnovat, jako celku i jako jednotlivcům. Jedna babička je ještě jakž takž zvládne, co do počtu to není přesila. V práci si taky začínám připadat docela užitečná, možná to je jenom můj pocit, ale začínám to snad zvládat bez jazyku na vestě.
Byt je taky tak akorát pro dva dospělé a dvě děti...

Z toho vyplývá, že třetě by prostě byla komplikace. ALE...

Ale copak se život žije tak, aby to měl člověk co nejjednodušší?

Copak bych dokázala žít s otázkou, jaké by to bylo, kdyby... a jak by bývalo vypadalo. A co s tím intenzivním pocitem, že nám v té naší smečce ještě někdo chybí...

Jediné z čeho mám opravdu strach, aby mi nebyla nadělena roztomilá dvojčátka, hau.

úterý 14. prosince 2010

Lyžovačka

Rozdali jsme děti a vyrazili lyžovat.


Cesta byla chvílemi hodně zábavná, zvlášť když nás Liška protáhl alpskou zkratkou, po které snad běhají jen lišky.

Musím říci, že jsem trochu podcenila výbavu, nezkotrolovala si lyže před sezonou. Sjíždět ledový kopec s tupými hranami byl opravdu silný zážitek. Bohužel ve čtvrtek dopoledne byly otevřeny pouze dvě sjezdovky obě se stejným zledovatělým dojezdem.


Při třetí jízdě jsem hodila tygra a rozjela se po zadku po zledovatělém kopci. V tu chvíli se mi honilo hlavou leccos. Třeba jestli bych prorazila hlavou to dřevěné hrázdění dole a jestli by mi byla helma v tu chvíli vůbec k něčemu. V posledním pudu sebezáchovy jsem brzdila lyžemi pod sebou a snažila se to jakž takž vyrovnávat, abych se neotočila a neletěla hlavou napřed. (Jisté zkušenosti už mám, ha ha).

Vůbec, ale vůbec si nepamatuji, jak se mi podařilo zabrzdit, ale tu sjezdovku jsem už víckrát nejela. A nohy se mi klepaly ještě hodnou chvíli.

Po kupě špaget bylo vše zapomenuto a vesele jsme lyžovali až do večera až do vyčerpání. Lyže jsem si dala hned u lanovky nabrousit. A bylo to dost znát.

Druhý den jsem opět zažila šok a mnohem větší než ledový kopec. Hlavou se mi nehonilo v tu chvíli vůbec nic. Jen jsem zírala a doufám, že se zavřenou pusou (nejsem si jistá). Večer jsme totiž vyrazili do místní Freizeit Arena - do bazénu a do sauny. Že Rakušané chodí do sauny nazí, jsem jaksi tušila. Ale že po otevření dveří do příslušného oddělení uvidím náměstíčko s imitací studny uprostřed plné nahých (chlapských) pozadí (posléze i popředí) jsem tedy nečekala ani v nejbujnějších představách. (Žen tam bylo tak pět.) Tolik nahatých chlapů jsem neviděla ani v televizi.

Třetí den jsem hned první jízdu spadla tak šikovně, že mi praskly brýle a mezi plastová skla se mi dostal sníh.


Po dvou dnech přestalo sněžit, sjezdovky byly upravené přemrzlé, jezdilo to hodně rychle. Asi bylo i hodně nehod, vrtulník létal každou chvíli. Můj největší zážitek byla srážka se snowboardistou. No srážka, my se k sobě tak pomalu blížili, on mě chtěl podjet zespoda, já ho chtěla podjet zespoda. Nakonec už nebylo vyhnutí. On jen rozevřel náruč, já též. Objali jsme se a padli svorně do sněhu. Vypadal jako Sean Connery, ale asi to nebyl on, ha ha. Obrázek pro Danču odtud.


V pondělí ráno jsme si přebrali děti. Prarodiče je hýčkali a dělali, co jim na očích viděli. Například Vojta se postavil v síni rozpřáhl ruce a čekal až ho obléknu. Návrat do domácího režimu byl asi trochu krutý, ale zvykl si rychle (nic jiného mu nezbývalo, ha ha).

středa 8. prosince 2010

Mikulášská

Už jsme nedoufali, ale nakonec k nám přece jen dorazili.


Zazvonili, já šla otevřít a Vojta spustil řev, že ho prý slyšela i sousedka přes ulici.
Čerta nechali v předsíni. Majdulka se ho nebála. Vojta dost, i když tvrdil, že to byl jen převlečenej čert.
Dokonce ze sebe vysypal i básničku.


Když odešli a bylo po všem, Vojta mi slovo od slova převyprávěl, co říkal Mikuláš, co Anděl... Neskutečné, mi připadalo, že je strachy úplně mimo.
Nejvíc ho dostalo, že Mikuláš měl knížku a v ní všechno napsané.
Večer jsme uklízeli hračky a Vojta povídá: "Maminko, už běž, teď už to zvládnu sám."
Málem to se mnou seklo.
"Víš, mami, on Mikuláš říkal, že si mám v pokojíčku uklízet."

Já vím, že mu to dlouho nevydrží, ale stejně je to krásné, no ne?

Hláška týdne


"Vojtíšku, připrav si ponožku, kterou si dáš za okno a Mikuláš ti do ní nadělí dobroty."
"Maminko, já si vezmu nějakou malou ponožku, abych toho moc nedostal, já se nechci přejídat."

Jde mi hlava kolem z toho uvědomělého a skromného dítka.

Za chvíli Vojta přibíhá, cosi v náručí a volá: "Maminko, jsou tohle punčocháče?"

No tak nic, zázrak se nekoná, je to normální hamoun.

pondělí 6. prosince 2010

Turnaj v badmintonu

Začalo krásně - pečenou kačenou.


Pokračovalo tvrdou dřinou.


Pečením medailí.


Veselým přivítáním.


Následně zase dřina (jak takhle může někdo hrát, to nechápu).


Zakončení opět krásné.

neděle 5. prosince 2010

I děti mají své sny

Vojta celý rozzářený dorazil ráno ke mně do pelíšku.
Mami, víš, co se mi zdálo?
Zdál se mi SEN.
Že jsme byli s Aničkou v obrovským pískovým hradě.
Vedle nás ležel medvídek mýval.
Ale on se vůbec nemyl.
Povídal nám, že slon lítá.
A mami, víš jak lítá slon?
Mýval povídal, že slon zaplácá ušima a letí.

Perníčkování

Tak konečně, hurá... Přišlo období perníčků.
Stejně jako vloni pozvali jsme na pomoc Aničku.


Oba pracanti se statečně drželi až do poslední špetky těsta. Zdatně vykrajovali, přetahovali se o formičky, škodili v mouce, škodili v těstě. Všechny nás to moc bavilo.


Majda pečlivě dohlížela na troubu a nespálila ani jeden plech.


Nevěřím tomu, že se dočkají vánoc. Přeci jen už máme zdatnou likvidační četu.