středa 31. března 2010

Huráá

Ona leze, no to je nádhera, konečně pochopila, že cesta vpřed je ta správná. Teda leze bych tomu rozhodně ještě neříkala, spíš takový plazohyb. Styl Meresjev - celý brácha, ale od něj to odkoukat nemohla, to jsem si jistá. Každopádně už se pomalu doplazí kam potřebuje, cha chá, brácho třes se. Už teď je mi ho líto.

Bilance z rána - olízané závory, vyrvaná kolej, oslyntaný bagr, rozebraná lokomotiva, figurka ježka téměř sežrána...

Anarchie

Včera jsem před nastoupenou jednotkou vydala rozkaz, že ode dneška jsme všichni zdraví. Já nevím, jak si to představují. Nesplnili rozkaz. Teda Majdulka se snaží, chrochtá si tajně pod fousy. Ale Vojta chrchlá naprosto úděsně a otevřeně, tak nevím, kde zas soudruzi udělali chybu. Jestli to je jako dobře, že se mu to uvolnilo, nebo zas nějak nastydnul, bo co.

Uvolnilo, to je jasný, jinak to být nemůže, haůůů. Dneska to z něj prostě vyženu!!!

úterý 30. března 2010

Z marůdkova

Je to tak, subjektivně jsem na tom nejhůř. Ale trpíme všichni tady doma. Už se doufám odrážíme ode dna. Už bude líp. Majdulce už teče levé očíčko a levá nosní dírka, pravá strana už je snad v pořádku. Vojta smrká, troubí, interně tomu říkáme, že svolává slony. Pilně baští meducínku, aby byl zdravej.

Dneska po ránu jsem se rozhodla, že nastoupí cibule, ta to z nás vyžene. Kam se na ni hrabe nějaký mukosolvan, nebo jak se to píše.

Vyhlašuji soutěž o nejdelší nudli - hmm, nemám šanci v této soutěži. Prvenství jasně patří Majdulce. Vždycky si tam někde v koutku soplí až vysoplí exkluzivní bič. Taak o nejzelenější smrk - hmm, dneska už to taky není, co to bývalo, včera a předevčírem bych to měla jasně v kapse, ale dneska je to dost nejisté.

neděle 28. března 2010

Soplíci

Vstup zakázán, lítají tu smrky, zelený. Jsou všude.

sobota 27. března 2010

Eště žiju

Už zase nemluvím. Ale fakt už s nikým, jen do telefonu vydám pár zmutovaných hlásek. Smrkám, chrchlu. Vojta chrchle. Majdulka má nudli u nosu a u toho se usmívá, sluníčko moje. Stávala jsem 5.15 od té doby chrchlám. Pak mi vytekla pračka, v koupelně centimetr vody, nejmíň. Páč jsem blbá, čistila jsem filtr, našla pětikorunu, ale nedotáhla, asi.

Všichni mě ignorujou a lezou na nervy. Ale my to nevzdáme, hurá světlým zítřkům. Brou.

Jsem si večer před spaním šlehla slivku, tu naši vypalovačku. Od chrchlání mi to nepomohlo, ale světe div se, začala jsem zase mluvit, akorát už jsem neměla tak pozdě v noci s kým, takže zase naprd. Měla jsem si dát prcka hned odpolko, alespoň bych si užila tu rodinou oslavu.

pátek 26. března 2010

Botky

Včera jsme měli úspěšný den. Dopolko v práci, jaký to božský klid. Když mi babička dala Vojtu do telefonu a on říká, pojď už na oběd maminko, tak to byl k sežrání. Můj malej velkej.

Zato odpolko... Nakonec mise splněna. Pořídili jsme bundu, sím zelenou, si vybral sám, aby měl jako Majdulka. A boty. Je březen a už skoro žádné botasky nikde nejsou, nějak jsem to zase prošvihla a nekoupila je už v lednu. Já fakt nevím. Nakonec jsme sehnali fajnové červené v lékárně. Vojtu jsem uplatila lízátkem a Majdulku rohlíkem, což vyšlo výrazně levněji. Zkoušeli jsme ještě modré, ale ty byly takové divně rozplizlé, červené neměly chybu. Tatínkovi se moc nelíbí, ale strejdovi Zipovi jo. Potkali jsme je s Aničkou cestou z města. Chvíli si děti pohráli a pak už jsme šli smrkat a kašlat domů.

středa 24. března 2010

Prostě akční den

Dneska to nemělo chybu. Přijela návštěva z Hronova. Nejdřív jsme obsadili kavárnu. Následně vytvořili kočárkovou rojnici v počtu 4ks, pak zašli na obídek. Tam jsme přibrali ještě tetu hlídačku, která kvůli Janče zdrhla z práce - ale kdo by nezdrhnul v tak krásný jarní den.

Ať žije rodičovská dovolená, konečně nějaká pozitiva.

Myslím, že jsem opálená. Vyvenčená jsem teda dost, město jsem přešla nejmíň pět krát.

Náš kamarád

Krteček, vypomůže, když je nejhůř. Prostě geniální dílo. Neurazí, nenudí, nebije, prostě krásná pohádka. Pomohl nám přežít úterý. Vojtík měl totiž rýmičku. Krom toho, že mu teče z nosu, je děsně protivnej ale fakt kvalitně a lítostivej asi jako správnej chlap. 

Ještě nevím, jestli se na tu rýmičku neumírá, ale to asi záleží na matčině odolnosti. Ještěže mám zásobu čokolády, asi teda na to neumře, ale bude to o prsa korejské ženy.

Ještě jsem učinila pokus. Majdulka je pohodářka, vysmátá jak lečo. Dala jsem před ni hračky a milovaného dudlíka, tak aby se musela posunout dopředu. Ona hypnotizujíc chtivýma očima dudlíka vyrazila naprosto opačným směrem (směr prckou vpřed) a u toho se děsně chechtala, no chápete to?
 
Já mám jarní únavu. Nechcete někdo děti, docela hodný (i s jídlem a oblečením) tak na den, já bych se potřebovala dospat. Asi opožděnej zimní spánek. Asi mi chybí vitamíny.

pondělí 22. března 2010

Holčičí koledu

Vojta nesl špatně. Koledovat se nechal pouze z donucení a řval u toho jak lev, když mu šlapou na ocas. Stejně ho Adélka s Aničkou vykoledovaly. A všichni se narvali čokoládou.

Majdulka to nesla statečně. S malou vařečkou vyrazila na dědečky. Ti se rozplývali blahem, je to jejich holka. Bodejť by ne.

Sobotní lyžovačka

Letos asi poslední. Sbalili jsme to všechno. Naházeli do auta. Takové malé bojové cvičení, nic a nikoho nezapomenout doma. Do 11 byl sníh prima i slunce svítilo - chlapi jezdili ve slunečních brýlích.

Majdulku jsem zaparkovala pod sjezdovkou v domění, že už tuhne a bude spát. Nějak to nedopadlo. Asi u vleku moc hlasitě vyhrávali. Tak jsme se s Lukym střídali u dětí, chvíli tak a podruhé onak. A jak se to dělá se třema dětma? No nevím.

Vojta lyžuje na svůj věk dobře, ale jeho líný, znuděný a otrávený přístup nás rodiče nadšené sportovce uvádí v šílenství. Nejradši by tu sjezdovku splužil šusem, nebo jak to napsat. Obloučky dělá z donucení. Asi by potřeboval branky jako na slalom (v jedno dětském parku měli malé kužele, běda jak některý podjel, tak dlouho zuřil, vztekal se a plakal, až jsem ho popovytáhla a on si to hezky obkroužil, trochu puntičkář, bo co). Asi si to na tom svahu neumí představit.

Nejlepší je jak jede, najednou se zahledí na něco děsně zajímavého, avšak jede dál, i když kouká úplně jiným směrem. Naštěstí nejezdí vůbec rychle. Luky něco mohutně vykřikoval, že bude spíš na ty humanitní vědy, než na sport. Já za sebe ho můžu jedině pochválit.

No a v poledne se zatáhlo a začalo pršet, vždyť to říkám, letos to bylo asi naposledy.

pátek 19. března 2010

Prostě hlášky

Šli takhle jednou Anička a Vojta.
Anička: Vojto, pošem, já tady něčo mám.
Vojta nic.
Anička: Vojto, otoč se a pojď zpátky, hele co tu je.
Vojta, lehce znuděn: A co tam máš, Ani?
Anička: Pojď se podívat, je tady veliký HOVNO.
Vojta potěšeně pádí k Aničce: A jó to je veliký.
Oba stojí nad h..., jak sudičky a nadšeně ho pozorují.

čtvrtek 18. března 2010

Sluníčko teplíčko

Dneska bylo krásně. Jarně. Však jsme taky od 11 courali po venku a vrátili se asi v 5, přesně to nevím. Nějak nebyl čas dívat se na hodinky.

Stihli jsme vajíčka u chameleona (náš oblíbený zverimex na autobusáku), oběd v Bylince, kávičku v Láry, Vojta i válení v kaluži v parku (takhle se zamazat neumí jen tak někdo, no posuďte - nejen bunda, boty, kalhoty, i rukávy u trika pod bundou a bundu na zádech zevnitř a to vše během několika sekund), Adélčinu školku, park s Aničkou, náměstí s Aničkou, sváču u nás.

Jo a taky tam byl bobr a tygr a řvali uááá. Nevím jak bobr, ale tygr ještě tak dvakrát zařval uáá a zkácel se do postele, bude spát jak šípková růža.

Kdopak to mluví

Naše mimino se rozpovídalo. Předpokládali jsme posun motorický. Jako že se nastartuje motorek i dopředu naší motorové myši couvající a ona místo toho začala vykládat.

Nejoblíbenější slova jako ťuť, kodokolo, take, todle, ke... A lumpík je to, jak někdo dělá blbinky už jí svítí jiskřičky v očíčká a směje se na celé kolo. Plácá ručičkou do čehokoliv, dělá ne ne ne. A největší legraci má, když se může na klíně trochu zvednout do sedu a pak sebou vší silou plácnout dozadu - a já musím zakřičet au. A ona se řehtá a jde do toho znova.

Je to moje strašidýlko Emílek, miluju ty její ťapinky malinký a faldíky a vůbec...

středa 17. března 2010

Školkový

Včera na zvykání, dneska na ostro. Kdo neprožil nepochopí.

Já také nechápala, ale už vím. Moje mimino už je velkej kluk, chjo. Dneska jsem se celý den nemohla soustředit, hlídala telefon, jestli nevolají ze školky a o půl dvanácté chvátala ke školce pro toho mého malého šmudlu. Asi jsem to prožívala mnohem víc než on. Nepadl mi kolem krku, žádná hysterická scéna se nekonala.V klidu a pohodě nakráčel do šatny a nadšeně ukazoval papírovou kočičku, co dostal od paní učitelky. Já měla chuť ho samou láskou umačkat, mně se ták stýskalo.

To je asi úděl maminek, doma tiše ronit slzy a prožívat to. A představte si, že možná jednou se za mě bude dokonce stydět, můj malý puberťák, to jsou vyhlídky.

Večerní jamování

Mamka na rumbakouli, Vojta bušil bačkorama, Majdulka ručkou o krabici. Zpívali jsme, křičeli, řádili. Všichni vychechtaní. Tohle se ujme nová večerní rodiná zábava.
Budeme do toho muset zasvětit i tatínka. Že bych vytáhla a oprášila kytaru - techno ukolébavko připrav se.

A domů

Cesta zpět proběhla nad očekávání. Děti byly vzorné, cesta ubíhala. Stavěli jsme jednou u Regensburgu - mohu doporučit, dětský koutek, samoobslužná restaurace... dokonce i pro pejsky tam měli uchystáno u dveří na ně čekala miska vody a miska granulí.
U nás jsme stavěli až v Třebechovicích na večeři a pak tradá dom. Děti veselé, bujaré, jásající. Rodiče lehce přešlí. Škoda, že už je dovolené konec.

úterý 16. března 2010

Den šestý - poslední

Dopolední program byl jasný, vrátit lahve od piva. Musel na mě být božský pohled, dvě děti a tašku plnou prázdných lahví. Matka notorka. Lahve byly těžké a Vojta se táhnul šnečí rychlostí, Majdulka řvala, no labůžo. Možná se mi ti kolemjdoucí vůbec nedivili, že piju, ha ha.

Pak klasika, nakrmit, obléknout, narvat do auta a hurá lyžovat. Vojta chvíli lyžoval, pak jsem zanechala děti tatínkovi a jela lyžovat. Co lyžovat, vyjela jsem lanovkou nahoru a dala si zwei speck knodel suppe, nebo jak se to píše. Hezky v klidu, to byla lahoda. A pak jsem lyžovala, to jo. A jezdila na sedačkové lanovce. Poslední jízdu jsem oželela, měla jsem strach, aby ji nevypli se mnou někde v půlce kopce sedící. Škoda, že už je to poslední den.

pondělí 15. března 2010

Den pátý - azuro

Ráno nás probudilo chumelení, ale chlapi nám vysvětlili, že předpověď je jasná, ať se nestrachujeme. Mě můj muž zblbnul tak, že jsem se dokonce namazala opalovacím krémem. Opět jsme stihli manžestr - ovšem pokrytý čerstvým sněhem, což také nebylo vůbec špatné. Jen mraky se honily a chvílemi nebylo vidět na krok. Si člověk připadal úplně sám na té sjezdovce, než se z mlhy vynořila další gorila, ha ha. Kolem desáté jsme zahájili přejezd do druhého střediska.

Hochfugen nás opět nezklamal, bylo krásně. Vojta lyžoval, nadšeně, za medvídky. Já vím, výchovné metody, no jo. Pak mi byly předány obě děti - relativně nakrmené - hurá. Tatínek odlyžoval, Vojta ještě chvíli jezdil na koberci, já tam pendlovala nahoru a dolu s malou, která řvala a usínala a střídavě nandavala a sundavala Vojtu z jezdícího koberce. Naštěstí se pak šlo hromadně na skluzavku, na šneka ... prostě do takového malého snowparčíku pro děti. A do restaurace na polévku a štrůdla.

Poslední hodina čekání až se tátové vylyžují byla už trochu krušná, nějak se nám ochladilo. Přiznávám i zaječí úmysli tam Lukyho nechat, aby sjel skibusem. Ale vydrželi jsme a všichni odjeli společně dolů do údolí.

neděle 14. března 2010

Den čtvrtý - plovací

Ráno nebylo úplně nejlíp a ani předpvěď nevěstila azůro. No jo namlsali jsme se. Tak vyrazili lyžovat jen kluci a ženy s dětma zůstali v hlavním stanu. Dopolko chumelilo a foukal vítr, tak jsme lelkovali vevnitř, což se našim peciválům náramně líbilo. Po o jsme šli máchat rákosové tyčky v potůčku a plašit kačeny a číhat na ondatju.

Odpolko bylo v plánu plavání. Jako my s Vojtou vyrazili do bazénu a na tobogán a muž s miminkou kamsi po obchodech. Dostal příkaz, že v pět hodin musí podat přesnídávku - normálně to splnil na minutu. A po šesté nás vyzvedli. Bazén neměl chybu, dokonce jsme tam bývali mohli i s Majdulkou. Bylo to tam uspůsobeno i pro mrňata. Přebalovací pult, erární golfky plus lehátka. No nemělo to chybu. Jeden bazén s vlnobitím. Jeden pro mrňata s takovým skluzavkovým přepadem, velký bazén s jeskyní, se sítí - tam Vojta strávil většinu času, že prý je opice, pak zas pavouk a já moucha nebo vážka. Nakonec mě ale vždycky osvobodil.

Sjela jsem i oba tobogány - jeden byl blikající, frčet v tobogánu se stroboskopickým efektem bylo docela zajímavé. Ve druhém se jezdilo na kruzích, škoda, že tam nebyl Luky, přemluvila bych ho, aby to se mnou sfrčel na dvojkruhu. Takže bazén ve Fugenu stopro doporučuji.

Předpověď na zítra super, ženy brousí lyže a mažou svaly na ráno.

čtvrtek 11. března 2010

Den třetí manžestrový

Vstávání v sedm bylo kruté. Nakojeno, odstříkáno, nasnídáno a v osm už stojíme pod kabinkou a vyrážíme nahoru. Nahoře se pouštíme vpravo a dáváme si na rozjezd červenou 3. Nikde nikdo, sjezdovka upravená. Jen ticho, hory a my a manžestr. Ani není moc zima, ani příliš nefouká. Zakrojujeme do sjezdovky naše obloučky. To nemá chybu. Jedeme asi dvakrát a pak teprv přicházejí další lidi.

Začneme pomalu přejíždět do druhého střediska, kam v 11 dorazí chlapi s dětma. Nejdřív krátká modrá, pak zabijácká červeno černá (tu jsem jela první den) a nakonec lahůdková modro červená už v Hochfugenu.

Bacha na věc, dneska prý Vojta lyžuje se mnou... No to mám radost. Naštěstí jsme našli malý oplocený mírně svažtý plácek s jezdícím kobercem, slalomem a na konci takovou brankou na podjetí - to Vojtu oslovilo. Vyjel na kopeček, já ho vytáhla ke slalomu, vysvětlila mu to a děj se vůle. Kdyžtak ho dole někdo chytí, čumilů tam bylo dost. A on to sjel, krásně pomalinku jeden oblouček za druhým, dole se přikrčil a projel brankou. Mnula jsem si oči, jestli se mi to nezdá.

Taková radost asi hlavně, že ty roky dřiny a odříkání nebyly nadarmo. Dobře tak týden a několik dní odříkání. Ale občas to bylo na palici pozorovat to jeho "nadšení" a poslouchat kňourání.

Ještě párkrát sjel cvičný kopeček a vzala jsem ho na pomu. Nejdřív kňoural, že chce jezdit na laně, pche, to určo. Jela jsem pozadu a pokoušela se dělat obloučky, Vojta se snažil jet za mnou. Druhou jízdu už jsem si to riskla a jela před ním a doufala, že jede za mnou. Znám ho a vím, jak je na sebe opatrnej a že když chce tak umí zabrzdit. Stejně mi nebylo nejlíp, co chvíli jsem se otáčela. Sem tam spadnul a stávkoval. Ale pak jsme lítali a vrčeli jako helikoptéra a to zabralo. Nedělám si velké iluze, tak jsem vůbec neočekávala, že Vojta bude schopen samostatně cokoliv sjet. Takže třikrát huráááá.

Nadšený muž, místo toho aby nakrmil malou, běhal, fotil, filmoval. Tak jsem opět vyfasoval dvě hladové děti. Chvilku to bylo dost psycho, ale zvládli jsme. Spravila to přsnídávka a mlíčko pro malou a kopec špaget a štrůdl pro našeho zbrusu nového lyžaře.

Večer muž ještě polemizoval na téma třetí dítě, to budu to poslední ještě za čtyři roky učit lyžovat, to bude hrůza. A vypadal, že dvě děti mu úplně stačí, no tak uvidíme.

Den druhý mrazivý

Ráno vyjel lyžovat muž, hlásili nahoře až -20. Pak psal sms, že prý dobrý, ať v 11 přivezu Vojtu k lanovce. Vojta, že prej v kabinkové lanovce jezděj velký chlapi, že pojede s tatínkem. A co my velký holky? Že jo?

Uvařila jsem oběd, nakrmila malou a byla připravena na střídání. Nejdřív jsme vyjeli nahoru kabinkou a nahoře už byly různě sedačkové lanovky a pomy. Konzervativně jsme jezdili jen dvě sjezdovky, moje snaha o projetí celého střediska zleva doprava zůstala nevyslyšena. Nevadilo mi to, není všem dnům konec. Škoda, že ta lanovka s vyhřívanými sedadly jezdila tak pomalu, byl to luxus.

Vrátili jsme se asi o půl páté. Muže s dětmi jsem potkala před domem. Majdulka, když mě spatřila dala se do srdceryvného pláče a nepřestala dokud jsem ji nenakojila. Jenže za chvilku už zase vypadala hladově a vyšlo najevo, že dvanácté do půl páté nic nejedla. Nějak to prostě nestihli. Takže mezi pátou a sedmou toho slupla tolik, že jsem se bála, aby se nepoblinkala. Vlčí hlad. Takže úkol na zítřek pro tatínka - nakrmit!!!

úterý 9. března 2010

Studený ráj

Týbrďo, to byl snad jenom sen. Jen ve zkratce - představte si alpský kýč, zimní. Modrá obloha, slunce, mrazivo. Všude kilometry sjezdovek, sníh křupavý, upravený, na lanovkách pusto a prázdno... potud kýč. Pak muž snažící se nepřizabít Vojtu, který sabotuje lyže. Pak já plahočící, tlačící kočárek sněhem. Ba ne, já si sedla na lavičku, do závětří a hodinu a půl se slunila. Jsem prostě vyfásla to hodnější dítě, heč.

Pak dojeli chlapi, Vojta veselý, muž citově vyprahlý, zoufale natěšený na lyžování. Vzala jsem děti na oběd, muž radši nejedl a šel obrousit hrany na ty lákavé sjezdovky. Po o jsme se vystřídali. No neskutečná nádhera. Asi za hodinu jsem stihla sjet dvě sjezdovky jednu červenou - no mě to přišlo dost drsné chvílemi, jak asi musí vypadat černá radši nechci vědět. Pak modro červenou a měla jsem dost, svaly vyklepané. Jsem fakt máčka, ale zase v jsem se dozvěděla, že ty dvě sjezdovky vydaly tak na 7 Říček, tak to zas není tak hrozné.

Kluci se slunili na lavičce, Majdulka čile konverzovala s okolím, prostě pohoda. Cestou do chalupy jsme zpívali a vyprávěli o medvědech, aby to Vojta nezalomil.

Jsem zvědavá, kdo večer padne první.

neděle 7. března 2010

Cesta

Budíček obstarala Majdulka 6.15, kojím, předstírám spánek, muž vstává.

6.40 vstávám také, Majdulka veselá, muž pln energie uklízí, dobaluje, přiravuje snídani, Vojtu se nedaří probudit. V sedm fakt neodjedem.

7.15 všichni jsme připravení, Vojta přes veškeré snahy dále chrápe. Vytahujeme ho z postele, strojíme, usazujeme k snídani, muž nese do auta další horu věcí, odjezd přesunut na osmou.

8.00 téměř všechno v autě, snídaně sklizena, odcházíme.

8.05 Vojta si při neopatrné manipulaci na nočníku načural do kalhot, slipů a ponožek, propadá beznaději. Rozjíždíme záchrannou akci.

8.15 vyrážíme, Vojta si povídá s Liškou v navigaci. Majdulka baští křupky a vytuhá. Vojta zpívá, je umlčen rohlíkem a banánem, moc to ale nepomáhá.

Před 10. projíždíme Prahou, děti jsou v pohodě, muž potřebuje čurat, chce zastavit na benzince. Zkouším navrhnout alternativní řešení, nechci zastavovat, dokud jsou děti v dobrém rozmaru. Nebylo vyslyšeno, zastavujeme, čuráme. Majdulka pije.

Asi o půl 12. zastavujeme na poslední Benzině na oběd, menu mě teda neuchvátilo, ale pečené stehno bylo dobré. Na střídačku, jíme, pijeme, chodíme se mýt...

Kolem 13. opouštíme ČR. Děti polotuhé. Majdulka baští křupky, Vojta zpívá.

Kolem 15. se děti probouzejí, já též, muž snad nespal, doufám. Čůr pauza, za kupon ze záchodu a 0,5 euro kupujeme kindervajíčko, Vojta je štěstím bez sebe. Majda také pije jak divá. Dále ji uplácíme křupinkami a různými divítky.

16.30 Krupinky docházejí, blížíme se k Uderns, Vojta zpívá, Majda to nahlas komentuje. Přežili jsme, hurá. Všude kolem krásné Alpy, sníh, sjezdovky, zima.

Vybalujeme, děti řádí, my jsme tuhoši. Tak jsme je vzali na prochajdu, ať se jim líp spí, že jo.

Balíš, balím, balíme

Včera jsem nebyla vpuštěna na internet, nejdřív bylo obsazeno a pak už byl notebook zabalen s sebou. Prý tam mají wi-fi. No jo závisláci.

Sobota ráno - jsem lehce nervozní a přemýšlím, co bychom asi všechno měli vzít s sebou. Napíct a navařit. Muž je totálně v klidu, děti veselé a hravé. Chlapi vyrážejí na nákup, já poklízím, peru a kupím.

Sobota poledne - kluci se vracejí z nákupu se spoustou masa a dalších nezbytností. Dělám palačinky, muž mi přes rameno radí. Děti veselé, hladové.

Sobota odpoledne - sluníčko svítí, vyrážíme na procházku. Za oknem to vypadalo jinak, je zima jak na Sibiři. Děti zmrzlé, trochu hysterické.

Sobota navečer - smažím, peču, muž balí konečně už. Dělám asi deset věcí najednou. Děti naštěstí spokojené, hrající si.

Večer - dorazili babička a děda. Přišli v nejlepším, karboše jsou hotové, buchta se dopéká, nervozita vrcholí. Prarodiče vyklízí pole, ani se jim nedivím. Děti jsou rozdrážděné. Majdulka usíná, gynoš protestuje - je mu to houby platné. Balíme.

Noc - balíme, muž nosí do auta. Prý vyrazíme ráno v sedm, cha chá.

pátek 5. března 2010

Babičky (365-12)

Teď ten slibovaný o babičkách. jsme totiž ve Fáry vedly takový hovor, páč kámošce se přistěhovala babička-pra a s ní náhlý luxus, žehlí, jezdí s malou v kočárku a větší vyzvedává ze školky.

Z dětství si pamatuju babičku sokolku hlídací plus žehlící plus uklízecí. Prostě když už nás hlídala, tak mamce skorovysmíčila celý kvartýr. Jak to dělala si nepamatuju, ani jak si s námi hrála si nepamatuju. Jak to všechno stihla nevím. Jen vím, jak vždycky po obědě zametla v kuchyni, aby ani mikroskopický drobek na zemi nezůstal, když se jí něco nezdálo tak i setřela. Ať dělala, co dělala, kdyby se na hlavu postavila. Mamka vždycky první co, vzala smetáček a zametla kuchyň. Babička byla lehce nepříčetná, ale měla smůlu. Taky, když k nám přišla na návštěvu, žehlila nebo zašívala. Neskutečná energie.

No a co naše babičky? Babička ze vsi je v pohodě, když hlídá tak uklízí sem tam velice nenápadně. Asi abych se neurazila. Škoda, že moc nehlídá, je totiž dosti vytížená důchodkyně, ha ha. Ta by snad byla i ta žehlící babička, jak ji znám. Když potřebuju tak pohlídá, ráda, dokonce i takové krizovky. Ale když vidím, kolik toho má okolo domu a v domě, v obchodě atd. tak si říkám, že snad ani nemá chvilku jen tak si sednout a vypít kafíčko.

Babička B se s vnoučaty vrací do dětství, kdybyste viděli, jak si to hraní užívá. Je to moje záchrana a ještě to zbožňuje. Sem tam si ji dobírám, kdy že jako přijde umýt okna a vyžehlit, ale to jen tak v dobrém. Jsem moc ráda, že můžu občas raubíře odložit a vědět, že jsou v dobrých rukou.

Říkám si jaká já jednou budu babička/tchýně.

čtvrtek 4. března 2010

Velká pravda (365-11)

Původně jsem chtěla psát cosi o babičkách, ale tohle jsem četla dneska a prostě mě to oslovilo.
Kopíruji:
Co očekávají muži:
OSTA – obdiv stále. Pro muže jedno z nejsilnějších vztahových afrodiziak. Žena moudrá se snaží svého drahého přistihnout při něčem, zač by jej bylo možné pochválit, ocenit, obdivovat.  Dobře ví, jak hrozí, že by se mohla objevit nějaká jiná, který by jej obdivovala třeba jen za to, jak pravidelně dýchá.
NESTA – nezatěžovat starostmi. Muž za „starost“ považuje jakýkoliv obecně formulovaný stesk („s tím bydlením je třeba něco udělat“). Pak je lepší dát mu pár alternatvi řešení, ať si vybere.
SEZA – sex, kdy se mu zachce. Což je sice trochu nadsázka, ale v mužích jen málokdy přetrvává romantizovaný přístup k sexu a jen těžko přijímají sex „zásluhový“ (až umyješ nádobí, vyluxuješ … pak možná).
UU – uvařeno, uklizeno. Zde muž ještě nejsnáze ze svých představ sleví. Zvlášť pokud jsou ty předchozí naplněny. Občasné UU jej ale také potěší.
Co očekávají ženy: 
POPO – posedět a popovídat. Těžko bychom hledali ženu, která je ve vztahu komunikačně nasycena. Muž prý pronese za den asi dva, žena sedm tisíc slov. Muž je vyplácá v práci a s kamarády a doma jej pak čeká komunikačně vyprahlá „sedmitisícov­ka“ ;)
DUPO – duševní porozumění. Představuje hlavně respekt vůči tomu, jak se žena cítí, co  prožívá. Muž by měl brát její pocity vážně. Muž – trouba (odhadem tak 93,6 % všech) však hledá především řešení a je s to ženě její pocity rozmlouvat. Za výrok „nemáš důvod být smutná“ – by se snad mělo věšet.
VYPO – vycítit, co žena potřebuje. Důležité, leč těžké. Žena by měla alespoň naznačit. Pokud se však muž – barbar nenaučí ani z opakované zkušenosti, pak riskuje, že jen stěží  bude mít vedle sebe spokojenou ženu.
VYCE – vyjadřovat lásku celým životem. Žena potřebuje cítit, že muž pro ni alespoň někdy dělá  něco nejen proto, že je to třeba, ale i proto, že jí má rád.

Já myslím, že to je docela pravdivé a honem spěchám pochválit svého milého.

středa 3. března 2010

Indooráci (365-10)

Už je to tak. Naše děti nerady mění teplo domova za nejisté podmínky venku. Copak maličká ta se jen nerada obléká, zatím je v kočárku celkem ráda. Ale Vojta. Nejen že oblékání k smrti nenávidí a svlékání nesnáší jen o trošku méně, ale hlavně přemluvit ho, že jdeme ven je nadlidský výkon - pokud teda zrovna nejede kolem sněhový pluh nebo tak něco. Možná až bude moci vyběhnout ven v trenýrkách a bosky, bude lépe.

Ovšem teď, v zimě a předjaří. Pokud nejsem skálopevně rozhodnutá, že jdeme ven, pokud nejsem předem připravena zlomit tuhý odpor, mám smůlu.

Dnes jsem na to šla lstí, teda úplatkem. Nemůžu to v zájmu nějakých těch vyšších výchovných ideálů dělat stále, škoda, ale když sluníčko svítí a táhne po dlouhé zimě ven a matka nemá dosti morálních sil... slíbila jsem zelenou želatinovou žabičku, teda dvě. I tak to nebylo bez práce. Neustále vyjednával, jestli už by jako nemohl tu jednu dostat předem...

Procházka stála za to. Do kopce stezkou ke zvonici, pak Sibiří nahoru a zadem k Panorámě. Tam jsme to otočili zpět k domovu a ještě si cestou v obchodě koupili dva rohlíky na posilněnou. Vojta už se nemůže dočkat až budem v létě chodit na průlezky a na palačiny. Jo mami a víš co, co kdybychom si udělali palačinky, s něčím ve vnitř, jo?

Zásahům rozbředlými zbytky po psích miláčcích jsme se nevyhnuli. Skóre - Vojta 0, já 1 ale pořádnej, mimínka (kočárek) 2. Nebudu to komentovat nemá to cenu, člověk by se jen vytočil.

úterý 2. března 2010

Hamounci (365-9)

Když odcházíme ze vsi a Vojta si táhne domů v každé ruce jedno autíčko a v každé kapse další dvě, děda vždycky říká, že je jako Fi - starší bratránek. Zahlásil prý: "to doma nemáme, dedo, víš." A pakoval si hračky s sebou. No ale posledně naše miminková v každé ruce jedno chrastítko a v očích majetnický pohled. Nikdo si nedovolil jí odporovat, ani náznakem. To se nedalo, jsem zvědavá, co začne odnášet až dojdou chrastítka.

Dneska držela v ruce rýžovou křupku a otálela, vlčí hlad dávno zažehnán. I přisedla jsem a laškovně špičku křupky ukousla. Ten děs v očích, co následoval! Neměla daleko k pláči. Naštěstí se mi povedlo pitvořením tuto hrozbu odvrátit a milá malá zjistila, že krmit maminku je mnohem větší legrace. No řekněte, kdy se vám to poštěstí, že vás někdo krmí a ještě se u toho řehtá na celé kolo. Naštěstí křupky brzy došly.

pondělí 1. března 2010

Spánek (365-8)

Válím se tu smíchy. Naše miminková se tu s úsměvem od ucha k uchu šibuje po gauči. Vyloženě si to úžívá, tu si ublinkne tu vyprodukuje nějakou slabiku. No jo, ale ona už v tuhle dobu normálně spí.

Dneska je toúplně naruby. Strašák noční už to zalomil, no věřili byste tomu, já ne, kdybych to neviděla na vlastní oči 19:15 a je tuhej jak veka. Obyčejně tu straší v lepším případě do půl osmé v horším klíďo do půl desáté. Dneska to měl za trest bez večerníčků. Slíbila jsem mu tedy, alespoň čtenou pohádku, ale té už se chuděra nedočkal, vytuhl. Třeba ho zmohlo dvojité koupání. Začal ve sprše s pěnovými zvířatky a pak ještě hupnul po mimince do kybliku.

Tý jo, co s načatým večerem? Už se těším na závěrečný ceremoniál olympijských her. No a taky zkusím někoho ulovit na skypu.