Ráno vyjel lyžovat muž, hlásili nahoře až -20. Pak psal sms, že prý dobrý, ať v 11 přivezu Vojtu k lanovce. Vojta, že prej v kabinkové lanovce jezděj velký chlapi, že pojede s tatínkem. A co my velký holky? Že jo?
Uvařila jsem oběd, nakrmila malou a byla připravena na střídání. Nejdřív jsme vyjeli nahoru kabinkou a nahoře už byly různě sedačkové lanovky a pomy. Konzervativně jsme jezdili jen dvě sjezdovky, moje snaha o projetí celého střediska zleva doprava zůstala nevyslyšena. Nevadilo mi to, není všem dnům konec. Škoda, že ta lanovka s vyhřívanými sedadly jezdila tak pomalu, byl to luxus.
Vrátili jsme se asi o půl páté. Muže s dětmi jsem potkala před domem. Majdulka, když mě spatřila dala se do srdceryvného pláče a nepřestala dokud jsem ji nenakojila. Jenže za chvilku už zase vypadala hladově a vyšlo najevo, že dvanácté do půl páté nic nejedla. Nějak to prostě nestihli. Takže mezi pátou a sedmou toho slupla tolik, že jsem se bála, aby se nepoblinkala. Vlčí hlad. Takže úkol na zítřek pro tatínka - nakrmit!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat