pondělí 21. listopadu 2011

Vášeň pro ponožky

Každý máme pro něco slabost, někdo je vášnivý sběratel známek, někdo má plné skříně bot.

U Majdalenky se poslední dobou projevuje vášeň pro ponožky - pro pruhované ponožky. Na velikosti vůbec nezáleží.


Ponožky jsou nepostradatelné. Ani na končetinách nezáleží. Když je zrovna teplo na nohy, máme přece ještě ruce.

čtvrtek 17. listopadu 2011

To mi hlava nebere

Potkala jsem na benzince našeho souseda. Natankováno měl za vteřinku. Popojela jsem ke stojanu. Zářila na něm cifra 70Kč. Věřím, že kdysi se za to třeba sehnala i plná nádrž (zas takový pamětník nejsem), ovšem dneska by se za tuto částku nenaplnily ani čtyři půllitry. No co sociálně slabší musí šetřit, co se dá dělat, je krize, ach jo.

Pomalu jsem ani nestihla začít tankovat, když si to soused přihasil znovu, tentokrát s plně obsazeným autem. Ne opravdu nejeli dotankovat. Nahrnuli se do benzínky a nakoupili bagety a pamlsky pro děti.

Já nevím, co k tomu dodat. Nechci soudit. Proč, když mají hluboko do kapsy nedojedou o pár metrů dál do supermarketu, nekoupí rohlíky, pomazánkové máslo, šunku a okurek a mají možná chutnější a levnější večeři. Něco je špatně. Přece nemohou být tak hloupí, aby si to nespočítali. Nebo je to nikdo nenaučil? Nebo jsou jenom líní? Je mi líto hlavně dětí, týden jsou na bagetách, sušenkách a nanucích a zbytek měsíce jí suché rohlíky.

A tady musím podotknout, že na barvě pleti nezáleží! Mám možná naivní pocit, že by stačilo se trochu naučit hospodařit a bylo by mnohem líp. Nebo možná je něco lákavého na tom mít alespoň na chvíli cokoliv na, co mám chuť, co si umanu, i za cenu přežívání do dalších dávek, nevím. Jediné, co vím, je, že takhle se z toho věčného kolotoče nejspíš nevyhrabou.

středa 9. listopadu 2011

Domácí výroba

Na zimu nutno se včas připravit.

Takže hádanka první, co skrývá Majda v naducaných tvářích?

Hádanka druhá, co to drží Vojta za pádlo?

Odhalení!

S pravdou ven

Asi bych měla odůvodnit delší výpadek blogu. Ne že by nebyla témata, ne že by nebyly myšlenky. Jak kdysi dávno pronesla jedna kamarádka - jen "mi bylo tak blbě, že jsem neměla ani tužku". Tedy v tomto případě ani pomyšlení sedět u klávesnice.

Indispozici zavinil malý vetřelec - ano ukažme si na něj - i průkazné foto mám a dodám. Těšíme se na další originál do naší tlupy. S mužem tajně doufáme v nezdolného optimistu/ku.

Po jarním zklamání se mi nějak nechtělo předčasně jásat. Vlastně jsem to celé vytěsnila kamsi do pozadí a odmítala na to myslet. U každého ultrazvuku (byly tři) znovu překvapeně zírala, že tam fakt je a tajně ronila krokodýlí slzy dojetí. Co si o mě musí myslet můj ošetřující lékař, si radši ani netroufám domýšlet - hormony oblouzněná prvorodička hadr. Potřetí už bych to mohla mít zmáknuté, ale nemám. Pokaždé znovu žasnu nad tím zázrakem. (A žasnout nepřestanu dokud nezačne mluvit, lépe řečeno odmlouvat. Pak se pokusím opět bez úspěchu najít čudlík VOLUME popřípadě MUTE.)

Tuhle se mě muž ptal, jestli bych radši holčičku nebo chlapečka. Děti se zrovna přetahovaly o hračku a řvaly jak býci v koridě, těžko rozeznat, kdo řve víc. Závěr z toho plyne - ani nevím, nějak se nedokážu rozhodnout, jsem ráda, že už to někdo rozhodl za mě. PS: Dědovo kyvadlo vykroužilo kluka, babička doufá v holčičku.