pondělí 19. června 2017

Historky "z natáčení"

Jedno takové hezké všední odpoledne.

M: "Vojto, zahraj na kytaru, už jsi dlouho necvičil!"
V se na mě dlouze zadívá: "Mami, ty mně musíš tu náladu za každou cenu zkazit, viď."




Na výletě využiji chvilky osamění s nejstarším synem, mám takové černé svědomí, abych něco nezanedbala. Muž se k ničemu nemá, tak se do toho musím pustit já...

M nejdřív hezky polehoučku: "Vojto, hele, nechceš vědět, jak se dělají děti?"
Vojta bez zájmu: "Ani ne, nějak mě to nezajímá, na to mám ještě čas, až budu dospělej."
M spadlá z višně - nevěřícně: "Tebe to fakt nezajímá? Holkám už určitě rostou prsa, dospívaj."
V: "Ne, my se s klukama bavíme o úplně jiných věcech."
M - v zoufalství vytahuju poslední trumf (můj nejtěžší kalibr) z rukávu: "Ty nechceš vědět, co to je sex?"
V odbíhá do lesa: "Helé, Matěj našel houbu!"
Tak nic no, asi to vysvětlím Majdě, to je zvědavá ženská, a ta už to rozšíří dál :)




středa 14. června 2017

Králický Sněžník

Od malička - lépe řečeno od doby, co jsme se ve škole učili o Jednotě bratrské a o bibli kralické, představovala jsem si jak bratři v nepřízni osudu v malé kamenné pastoušce, bičováni větrem na vrcholu Králického Sněžníku píší písmenko po písmenku. Dobře tak když ne přímo na Sněžníku tak dole v Králíkách v malé prosté chaloupce ukryti před světem...

Není to tak dávno, co jsem se dozvěděla pravdu, teda osobně mi ten Králický Sněžník s pastouškou přijde o mnoho romantičtější.

Králický Sněžník je a asi už i zůstane mojí nejoblíbenější horou. Dávám si závazek na Králičák každý rok alespoň jednou. Letos už máme splněno.

V pátek nás vyložili na chatě Návrší, kde jsme přespali a po vydatné snídani vyrazili oklikou - nakonec to bylo 18 km (protože přímou cestou to je pro náčelníka naší výpravy a otce živitele v jedné osobě moc blízko) na vrchol Králického Sněžníku a na Schronisko na Sniezniku, kde jsme Máje omyli rozbité koleno. Musím pochválit všechny účastníky výpravy, ani moc nebrblali a šlapali jako hodinky cestou necestou (muž má zvláštní oblibu ve zkratkách - horší a o to delší cesta), ale zas to je trochu vzrůšo.

Máťa nedal jinak než že si ještě před chalupou začutá fotbal (po 18 km tůře!, začínám se v naší tlupě výkonnostně dost propadat). Při slunce západu jsme povečeřeli boršč a přespali do druhého dne. V noci nás omylem přišel navštívit husky - to když při nočním výletu na onu místnůstku nezavřete pořádně dveře od pokoje.

Zpestřením byla i ranní tlačenice ve frontě na míchaná vajíčka a kávu, v polštině jsou některá slova tak podobná, až je to úplně matoucí, takže nikdy úplně přesně nevíte, co jste si objednali. Vydatně posilněni a po Majdině ranním pádu přímo před chalupou na to samé rozbité koleno, jsme vyrazli přes Malý Sněžník na rozhlednu Klepáč (Trojmorski wierch).

Úžasně krásná cesta, skoro bych řekla, jak cesta Krakonošovou zahrádkou. Rozledna na Klepáči mě láká od naší první letní výpravy na Dolní Moravu před pěti lety. Svou nenápadnou jednoduchostí a opuštěností tvoří protipól stezce v oblací a celému tomu humbuku kolem. Užili jsme překrásného výhledu, poobědvali na skalách a seběhli dolů do Dolní Moravy na autobus domů.

Čekala jsem s uveřejněním na fotky, ale radši je doplním příležitostně.



pondělí 22. května 2017

Dětská práce

Mít vzrostlé stromy v okolí s sebou přináší i zvýšený nárok na odstraňování náletů. Zvlášť na jaře toho před vchodem vybují nepočítaně.

I napadlo mě, že bych mohla zabít dvě mouchy jednou ranou. Děti by dostaly kapesné a před vchodem by to přestalo vypadat jako slušný základ budoucí džungle. Ohodnotila jsem přibližný počet rostlinek zkušeným okem. A vyhlásila, že za deset rostlinek i s kořínky budu vyplácet 1Kč.

Naštěstí nebyl doma narušitel a bojkotér všeho. Jen jedna slečna, co jí zasvítili dolary v očích jak strýčku skrblíkovi a nejmenší, který si ještě plně neuvědomuje význam a výhody tvrdé měny v kasičce.

Majda se tedy pustila do práce. První desítka jí dala dost zabrat, babrala se s každou rostlinkou, po jedné je nosila. Pak už si našla systém a jela jako kombajn. Za nějaký čas prohlásila, že už končí a že se mám jít podívat.


Zálibně hleděla na svoji práci: "Mami, myslíš, že bych měla místo těchhle šedých kamínků dát spíš křemínky? Nebo kousky skla, to by bylo mnohem hezčí!" Předpokládám, že přehlídka měla potěšit oko případného kolemjdoucího. S námahou jsem ji přemluvila, že celá cenná sbírka poputuje do popelnice.

Druhý den šli ještě sklízet s Matějem, procvičil si matematiku a vydělal 4 Kč do kasičky. Plevele znatelně ubylo, zbytek dotrhám sama a zadarmiko :)

pátek 5. května 2017

Máťa má narozeniny

No jo, dneska pět.

Už od včerejška chodí, významně pomrkává, nebo rovnou vyžaduje gratulace.

Úplně stejně se tetelil, když měl svátek. Pečlivě hlídal, kdo mu už popřál a kdo ještě ne. K svátku ode mě dostal ponožky, mně přišly nádherné s krabem a rybičkami. Když to zjistil, radost v jeho očích pohasla. Dokonce měl slzy na krajíčku: "Proč nedostávám nějaké hezké dárky? Já ponožky nechci." Musím říct, že mi to bylo líto, i když asi chápu jeho zklamání...

Včera večer před spaním za mnou přišel, dal mi pusu, popřál dobrou noc a povídá: "Víš mami já budu moc rád, když od tebe dostanu k narozeninám ponožky nebo tričko..."

Tak nevím, buď náhle zmoudřel, nebo pochopil, že s matkou a jejími praktickými dárky stejně nic nenadělá :)


úterý 14. března 2017

Bez sponzora to nejde.

Nejprve nutno podotknout, že naše maloměsto zrovna nepřekypuje kulturním děním, proto, jakmile dorazí kultura k nám, všichni se těšíme a vyrážíme.

Pokud je to kultura z vlastních zdrojů, to se prostě neodmítá. Zvlášť když účinkují vlastní děti.

Stres před tou akcí paním učitelkám rozhodně nezávidím. Naštěstí nikdo rozumný žádné velké výkony neočekává, stačí, že děti vypadají roztomile v kostýmu (a to vypadají i když na sobě mají pytel od brambor), protože jsou malé a naše. Když se ještě navíc trefí do hudby, je to bonus navíc, když se netrefí vůbec, je to roztomilé.

Začalo to slibně. Princezny, rytíř, drak, taneček, naznačené sekání mečem drak padá, konec dobrý - babičky slzí.

Další písnička. Něco o pivu, to asi špatně slyším. Kluci a holky tancují spolu. Za chvíli vyběhnou kluci s papírovými půllitry s naznačenou pěnou. Holky mají za pasy utěrky, asi číšnice. To se může stát jenom u nás. Nakonec několik hochů přivalí na pódium soudek. Nechápavě se otáčím na sousedku. Prý asi poděkování sponzorovi.

Přichází další číslo, malí malíři a taneční kreace na písničku Miluju a maluju. Na bok umístěn plakát místní prodejny drogerie.

Malíři i s plakátem prchají ze scény. Ozývá se kapání vody, přichází další malí účinkující převlečení za námořníky a vodní víly. Tančí na Vltavu scénický tanec, ale já už brousím očima po jevišti a hledám upoutávku. Nejspíš Vodovody a kanalizace a.s.? Jistá si nejsem.

Poslední číslo. Kluci jsou roztomilí medvídci, holčičky v zeleném. Trsají, na písničku už si nevzpomenu, ale když na scénu dotlačí papírové auto s nápisem Kodiaq - náhle to vše do sebe zapadne.

Bylo to takové přestavení s kvízem - odhal sponzora.

Většina rodičů nadšeně natáčí scénky, až děti vyrostou (a Kodiaq už bude pomalu veterán) budou mít hezkou vzpomínku!

Trochu mi to připomínalo komedii o básníkách (Jak svět přichází o básníky - tuším), kdy v poslední scéně víly bouchnou šampíčka, jako poděkování sponzorovi.


úterý 14. února 2017

Bláznivá prkýnka

Jsme milovníci zimy, přestože bych si dokázala představit svůj život v teplých krajích, kde teplota v období dešťů klesá až k 18 stupňům a sníh znají jen z vyprávění. Můj muž každý podzim netrpělivě vyhlíží první sněhovou vločku, jakmile ji spatří, jde překontrolovat svoji (naši) zimní lyžařskou výbavu. Neskutečně se začne těšit.

Zatím nedokážu říci, jestli tohle nadšení zimou přešlo i na děti. Vojta je pesimista od přírody (aneb geny lopatou neutlučeš). Mája je veselá ze všeho a Máťovi je jedno, jestli se hrabe v písku, listí nebo sněhu.

Nikdy bych tomu nevěřila, ale Vojta si celkem zamiloval běžky. Asi pro to privilegium, že je většinou jediný dětský účastník. Pro tu legraci, když táta nevybere zatáčku, babička zahučí do závěje...

S horama za humny a mužem milovníkem zimních sportů děti vcelku neměly jinou volbu, než se postavit na dvě prkýnka poměrně záhy po opuštění kočárku :)

Vojta lyžoval už těsně před svými třetími narozeninami, to jsme ještě měli spoustu času, elánu, nadšení... Majda zkušeně hodila okem po ostatních lyžařích, nechala se obléci za lyžaře, postavila se na kopec a čekala až to na ní spadne z nebe a ona začne perfektně lyžovat. Nestalo se. Chtělo to dřinu, trpělivost. Na učení Matýska už nějak nebyl morál. Nějaký ježdění na laně, dávání do školičky... Zvolili jsme přístup - jestli chceš na lyže, tak tady je máš a zkus si to. Chvíli trvalo, než si to osahal, něco jsme mu poradili, pomohli. Jezdil mírňoulinkej kopec, základ je umět zastavit. Pak jezdil na lyže se školkou, tam ho naučili zbytek. Dokonce jezdit na vleku.

Takže letos první zimu už se na těch bláznivých prkýnkách proháníme všichni... Vlastně kdybychom chtěli, můžeme si s mužem sednout pod kopec (dát si teplý čaj) a pozorovat tu naši smečku, jak se prohání sjezdovkou.

Ale to my nemůžeme, protože jakmile napadne sníh, muže se zmocní sněžné nadšení...




středa 18. ledna 2017

Brýle nebo rovnátka

Rodiny jsou různé - kulturní, sportovní nebo obojí, jsou štíhlé rodiny, obézní rodiny, vysoké, menšího vzrůstu...

Ondy se muž zamýšlel nad tím, jestli náhodou nejsme raritní rodina, když z pěti členů nikdo nenosí brýle. Že je to vlastně super, o starost méně. Podle mě - všeho do času. Jak říká jedna moje kolegyně: "Víš, co znamená K+M+B na futrech? To je pro důchodce, když jdou z domu, aby nezapomněli - klíče + mobil + brýle." Ale zpátky k brýlaté rodině, nejenže ubudou starosti, ale těch peněz, co ušetříme.

Všechno má nějaký háček, u nás to je tak, co ušetříme za brýle, vrazíme do zubních rovnátek...

Jak Vojta smutně poznamenal: "Desáté narozeniny už budu slavit s rovnátkama!"

Matějova adventní hláška: "Vojtěchu, ty nemusíš bejt hodnej, tobě stejně Ježíšek přinese jenom rovnátka."

Muž už s tím jisté zkušenosti (z dětství) má, ale pro mě je to země neprobádaná. Vypadá to, že na Vojtovi se rodinné geny, co se zubních abnormalit týká, vyřádily, jedna řada dopředu, druhá dozadu. Sem tam nějaký zub chybí... myslím, že kdybychom zapátrali, stačilo by mezi prarodiči a jejich sourozenci, určitě bychom se pobavili.