pátek 21. září 2018

Prázdninová romantika


Bylo léto, byly prázdniny, odpoledne u rybníka.

Přišla dvě děvčata v rozpuku, svlékla se do půl těla, aby se smočila v rybníce.
A svět se v tu chvíli zastavil, všechno utichlo.
Tedy mužský svět se zastavil.
Břeh byl kamenitý, chvíli trvalo než se dostaly do vody.

Výrostci na skákadle zkameněli, rybáři přestali sledovat splávky.

Jakýsi tatínek stál vedle holčičky po kolena ve vodě. Holčička se ho na něco ptala, on jí odpovídal a vůbec se jí nedíval do očí, odpověď byla úplně nesouvislá...
Maminka vzhlédla ze břehu od knížky, stačil jí jeden pohled, pousmála se a četla dál.


pondělí 10. září 2018

Prázdninové momentky

Zavedli jsme ráno Máju na soustředění, cestou zpátky jsem Máťu pozvala do pekárny na koláč. Povídali jsme si, kolem chodili lidi, taková krásná prázdninová nálada. Cestou domů jsme slyšeli odbíjet hodiny na radnici. Máťa počítal a nemohl se dopočítat.
Devět - povídám já.
M: "Jako devět hodin? Už je devět hodin? A měl jsem už oběd? Co jsem měl k obědu?"

Naprosté prázdninové zmatení.


Jindy zase náš kamarád: "Vojto, byli jste už ... tam a tam (nepamatuju si přesně o jaké místo šlo)."
Vojta s výrazem naprosté odevzdanosti: "Strejdo, je to na kopci? Protože jestli to je na kopci, tak jsme tam určitě už byli, protože jakmile naši vidí nějaký kopec, musíme tam vylézt."


Majda: "Mně se na tom badmintonovým soustředění nelíbí!"
Já: "Proč?"
M: "Protože tam hrajeme badminton."

Co si asi chuděra myslela, když se tam hlásila?


Já: "Vojto, jak se ti líbila dovolená?"
Čekala jsem nadšenou ódu na přírodní scenérie, zážitky...
V: "Ale jo, docela dobrý, ale mohla být i kratší, bylo to s Váma dlouhý."






pátek 24. srpna 2018

Rodičovská romantika

Prázdniny bývají (nebo alespoň ty minulé byly) příležitostí pro "udání" všech dítek a užití trochu té rodičovské osamělosti.
Bohužel letos se to vůbec nedaří - budiž mi to připomínkou pro lepší plánování příští rok.

Naskytla se taková drobná skulinka, kdy bychom mohli z pátka na sobotu přespat v penzionku nedaleko skal u příležitosti vyzvednutí syna z tábora v sobotu dopoledne. V penzionku s vířivkou pro dva... jsme nakonec měli i Máju, neb si nenechala vymluvit, že s námi musí jet. Nezastrašili jsme ji ani chozením ve skalách :) Moc jsme si to užili, Majda plnými doušky nasávala naši pozornost. A takový majdolachtan ve vířivce, to jednoho rozesměje, jako už dlouho ne.

Druhý den jsme dovezli všechny zdárně domů. Mája běžela za kamarádkou, Vojta též, Máťa u babi. I naskytla se výjimečná chvilka klidu. Ihned jsme přeplánovali - cyklistický výlet ve dvou - hodinka/dvě, plán zněl skvěle. Už si beru helmu, když tu zvonek. Máťovi se po nás stýskalo :) tak dostal helmu a jel s námi.

Jednodětné výlety jsou opravdu relaxační a pohodové (přesila dospělých, muhehe) a jsou potřeba.

Společný víkend se nám snad podaří urvat v září.


čtvrtek 14. června 2018

Jahodové knedlíky

Jahodové knedlíky jsme letos ještě neměli. Každoročně se na tu lahůdku moc těším.

Včera jsem z trhu přinesla tři kila jahod, okrájela, omyla. Nedočkavci dostali oblíbenou jahodovou kašičku... Jednu porci, druhou, prokládali to celými jahodami.

Zbytek jsem schovala do ledničky, že dneska budou ty knedlíky. Ráno dozobali zbytek. Kilo jahod na každého - slušné skóre :)

Knedlíky tedy až jindy...



čtvrtek 7. června 2018

Borec

Seděli jsme u večeře a děti vyprávěly historky ze školy. Miluju ty chvíle. Společné pohody, smíchu.

S Vojtou začínají cloumat asi hormony, z ničeho nic začne tančit a zpívat, poskakovat, dělat kašpara.

Když Vojta odposkakoval pryč, Majda seděla v hamace a Máťa ji houpal.

Majda najednou vystoupila ze svého zasnění a povídá: "Mami, víš, že netopejr je totální borec! On není hloupej, on vůbec nevidí. Vůbec! Představ si! Ale hukne a už vidí. Totální borec!"

PS: Majda chce být učitelka až vyroste. :)



čtvrtek 15. března 2018

Králíček

Náš Matýsek - upovídaný a usměvavý modrooký blonďák - má holku.

Není to žádná horká novina. Nelinka prohlašuje, že budou mít 5 nebo 10 dětí (teď si nejsem jistá), každopádně budou prý bydlet u jejích rodičů (to mi spadl kámen ze srdce), aby jim její maminka mohla vařit. Matýsek je s tím vcelku smířený a nic nenamítá.

Ovšem teď vstoupila do hry ještě Verunka. Verunka na to jde fikaně. Půjčila Matýskovi domů králíčka - asi dvoucentimetrovou figurku šedobílého králíčka. Králíček s námi jel pro Máju na kroužek, byl s námi nakupovat, doma mu Máťa nakrájel mrkvičku.
Pak se po králíčkovi slehla zem, na což se přišlo ráno, těsně před odchodem do školky. Všichni členové naší rodiny pobíhali chaoticky po bytě a hledali.
Pro nedostatek času se rozhodlo, že hledání bude pokračovat odpoledne a Máťa to Verunce nějak vysvětlí.
Odpoledně hledání pokračovalo. Máťa vyprávěl, jak Verunka králíčky miluje, celej smutnej byl. Hledali jsme všude, někde i třikrát. I odpadkový koš jsem přebrala (opravdu podrobně, protože 2 cm šedobílý bobek), kompostovací odpad klacíkem prošťárala, jestli jsme ho omylem nevyhodili s odřezky mrkvičky.
V potu tváře a v pozdním večeru byl zajíček objeven v kapse u tepláků!

Co se snachy týká, jestli bych si mohla vybrat, tak radši Nelinku. Radši honit deset vnoučat než hledat miniaturní králíčky... A já si malovala veselé stáří :)



středa 14. února 2018

Můj milý Ježíšku

Už dlouho myslím na to, že bych Ti měla napsat a poděkovat za nadílku pod stromečkem.

Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale jak si, prosím tě, přišel na to, že potřebuji nové lyže? Myslíš, že s těma starýma běžkama jsem dělala ostudu? Já je mám tolik ráda, jsou památeční. Jsou spojené se starou padesátikorunou, takovou tou růžovou, papírovou. Když mi ji dávala táta v obchodě pod lyži, jestli ji prošlápnu. Taky mi dobře držely na sněhu, ten letitý nános různých vosků by držel snad i v sáňkařském ledovém korytu.

Opravdu, díky moc za běžky a jestli jsi minulý týden slyšel z hor něco jiného, tak to nebyla pravda.

Já chápu, že je těžké běžky správně namazat.
Co na tom, že mě do kopce všichni s úsměvem předjížděli, já nejsem soutěživý typ.
A ten pán, co mě poučoval, jak mám správně držet hůlky a správně našlapovat, se asi chtěl jen vytáhnout před svojí slečnou. Na jednu stranu měl štěstí, že ji tam měl, protože když mi na závěr přednášky prozradil, že má lyže se šupinama, byl by zhynul bídnou smrtí upícháním mojí hůlkou. Okamžitě bych ho zahrabala do závěje a našli by ho až na jaře. Pak by teprve poznali, že už tam leží dlouho, protože by měl ty svoje běžky se šupinama stále na nohách.
Co na tom, že muž vždycky pár set metrů popojel a pak se s úsměvem za mnou vracel. Já se taky snažila na něj usmívat, fakt snažila.

A nadávala jsem jenom trochu, jenom potichu, to jsi nemohl slyšet.

Přežila jsem a co je hlavní, přežili všichni okolo (i ten chytrý pán). Od běžkování mě to neodradí a staré lyže už nebudu ani vytahovat. I když - snažila jsem se nenápadně naznačit, že je nějakej divnej sníh, že bych si měla vzít ty svoje starý lyže, abych si nové nezničila... Ale - prý se nemám bát, že lyže jsou na ježdění a když je zničím, dostanu nový. Taky muž nelenil a omyl mi staré lyže lihem od nánosu těch starých vosků, dalo mu to určitě dost práce, namazal mi je skluzovým voskem. Takže cesty zpět už není. Tož směle klouzavým pohybem vpřed!


Jak říkala moje babička: "Díky Ježíšku, ale nemusel sis dělat škodu."