pátek 30. září 2011

Narozeninový

Chtěla jsem psát bilanci mého posledního roku, jenže nemám na to myšlenky, od rána je mi bídně. Že by dozvuky střevní chřipky, která se prohnala naší rodinou jak uragán? Na slavení nějak není nálada. Snažím se přežít a nepoblinkat se. Od rána mi k tomu hraje Chodůr. Na plné pecky. Snažila jsem se uniknout alespoň na zahradu, marně. Tak jsem sebrala poslední zbytky odvahy a řekla si, že už jsem dost stará na to, abych se ozvala, když se mi něco nelíbí.

Je mi jasné, že tímto okamžikem jsem se dostala na černou listinu Chodurova fanklubu. Já fakt netušila, že to tak ječí on. Teta už mi nepůjčí ani vajíčko, zle se na mě dívala... Ale já to dokázala. Je tu TICHO.

PS: Ježíšku, prosím Tě, přines tetě bezdrátová sluchátka nebo nám stavební parcelu. Díky.

Teď se koncentruji na vaření oběda těm malým nevinným holátkám, co už jsou ze střevní chřipky oklepaná a dvojnásobně hladová než normálně.

čtvrtek 8. září 2011

Proč je dobré míti staršího bratra?

Naučí vás spoustu důležitých her - mečovat, střílet, na stíhačky (to hrajeme většinou cestou do školky - Vojta je stíhačka, kterou my s Majdou v kočárku pronásledujeme - já jsem pilot a Majda do něj šije z kulometu :o)))

Naučí spoustu důležitých slov, aby se jeden ve světě neztratil. Tuhle jsem vyšla po ránu z koupelny, Majda proběhla kolem se řevem: "Váka, váka!!!" Za chvíli běží zpátky a řve: "Popách, popách!" To se pro běžný život batolete určitě hodí.

Bratr je pro každou legraci. Poslala jsem děti do koupelny umýt si ruce. Za nějakou dobu slyším z koupelny fén. Chtěla jsem tam vtrhnout, ale bylo zamčeno. Podařilo se mi Vojtu přesvědčit, že má otevřít, že mu maminka nevypráší kalhoty. Vrazím tam. Skříňka pod umyvadlem vyrabovaná, šminky, krémy... Majda upatlaná od něčeho na obličeji, náruživě cucá tampon a Vojta jí u toho fénuje vlasy.

Poslední rozloučení s děravým kamarádem

V sobotu se konalo Majdulčino poslední rozloučení s děravým přítelem dudlíkem, kterýžto byl tajně znehodnocen zákeřnou matkou (neprozraďte mě).

Milý dudlíku, velice ti děkujeme za tvoje věrné služby. Posloužil jsi ve chvílích vypjatých a těžkých. Ve smutku, rozmrzelosti, nudy i trápení. Loučení s tebou není snadné, ale my to zvládneme, musíme, nic jiného nám nezbývá. Cesta vpřed je jen jediná a to bezdudlíková. Majdulka už je (dle svých slov) veuká hojčiča a brzy půjde do školky jako Atuti. Pak do školy, puberta, první rande, taneční - a to by fakt s dudlíkem v kabelce nešlo.

Nejlepší by bylo přenechat ho symbolicky někomu potřebnému, ale obávám se, že dudlík v tomto stavu patří už jen do popelnice (nebo tříděného odpadu?).

Moje děti mě vždycky přelstí, jak dlouho se vždycky odhodlávám k nějakému závažnému činu (odstavení, přesun z rodičovské postele, přesun k bratrovi, atd.), přemýšlím, rozebírám ze všech stran, připravuji se na případný tuhý odpor. A ono to většinou projde bez problémů. Jakože ony už jsou připravené a jen čekají na svou neschopnou matku, až si to v hlavě srovná a provede.

Ještě jeden postřeh mám, co je před spaním bez dudlíku s "volnou" pusou, tak toho náležitě využívá. Nepřestane čochtat, dokud neusne. Ještěže Atuti je proti tomu imunní a když potřebuje usnout, usne i na Václaváku za plného provozu.

pondělí 5. září 2011

Rozhledna na Anenském vrchu

Za humny máme rozhlednu, letos už tam prý bude druhou zimu.

V neděli jsme se tam konečně vydali. Z parkoviště na Mezivrší cestou štěrkovou, kočárkům přístupnou 2,5 km dlouhou. Dost na to, abychom si od našeho 4,5 letého "optimisticky" naladěného syna vyslechli spoustu povzbuzujících hlášek. Po většinu cesty převládalo - ách, jo. Cestu jsme mu zpestřovali vyprávěním o bunkrech, schovávačkami, honičkami atd. Asi nám chyběl jeho věrný přítel pes Bernie, co ho vodil v Krkonoších. Budeme si ho muset na výlety půjčovat od Aničky.
Cestu zpět jsme si zpříjemnili lanovým parkem v Říčkách. Bohužel vypadá to, že Vojta bude opičí muž po tatínkovi.

Až začne horolezit, tak zešedivím strachy. A úplně nejvíc jsme si cestu zpět zpříjemnili v Rokytnici u Rampušáka pečeným jehněčím kolenem se šťouchanými brambory. Doma jsme přenesli spící děti z auta rovnou do postele. Lukáš vyrazil zalévat a já na badminton.

čtvrtek 1. září 2011

Cuketová polévka

U nás se opravdu osvědčila, všichni se o ní pereme. Jí ji dokonce i nepolívkožrout Vojta.
Ingredience:
2 lžíce olivového oleje
1 lžíce másla
1 střední cibule
1 cuketový bumerang (viz obrázek) něco málo pod kilo
1 lžička sušeného oregána
600ml zeleninového nebo kuřecího vývaru
115g sýra Dolcelatte (si vystačím s nivou)
300ml smetany (nedávám)
sůl, pepř
čerstvé oregano a sýr na ozdobu

Na rozpáleném oleji a másle necháme zesklovatět cibulku. Přidáme cuketu nakrájenou na kousky jak leží a běží - NELOUPEME, přidáme sušené oregáno, osolíme a opepříme a na středním plameni často mícháme 10 minut. Zalejeme vývarem a přivedeme k varu, zmírníme, přikrejeme a na mírném ohni vaříme asi 30 minut, občas zamícháme. Pak přidáme sýr nakrájený na kostičky a počkáme než se rozpustí.
Pak je potřeba to rozmixovat na hladký krém. Já osobně to porajtuji tyčovým mixérem. Dochutím a mám hotovo. Podávám s topinkou, nebo bez.
Kuchařka dále radí přidat smetanu a zahřát, avšak nevařit. Dochutit, ozdobit čerstvým oregánem, sýrem a podávat. Mě se to zdá bez smetany lehčí a stravitelnější a popravdě zdobit to taky nikdy nestihnu :o))))

Jo a takhle to chutná!

Recept z knihy The Italian Kitchen (Kate Whiteman, Jeni Wright, Angela Boggiano)

Co doma

Vojta si na jarmarku držel sovu pálenou, co se jmenovala Štěpánka po Štěpánce Haničincové. "Maminko, víš, ona trochu smrděla, ale měla krásné oči," pravil.
Mája na mě volá: "Mamí, mamikó." Neodpovídám-li, použije nejtěžší kalibr: "Jomí, šem!" Největší sekýrnice naší rodiny. Ráno se z chůvičky ozývá: " Atutí, hají né. Atutí, dojů." A jak úžasně umí vítat, skoro Lukášovi závidím. "Jupí, tatiků, tatiků, tatiků!"

Nočníkování stále nezvládáme, ale plíny nedám. Občas jsou světlé chvilky, většinou spíš mokro (nebo něco horšího) v kalhotech. No co, časem se to zvládne.