V sobotu se konalo Majdulčino poslední rozloučení s děravým přítelem dudlíkem, kterýžto byl tajně znehodnocen zákeřnou matkou (neprozraďte mě).
Milý dudlíku, velice ti děkujeme za tvoje věrné služby. Posloužil jsi ve chvílích vypjatých a těžkých. Ve smutku, rozmrzelosti, nudy i trápení. Loučení s tebou není snadné, ale my to zvládneme, musíme, nic jiného nám nezbývá. Cesta vpřed je jen jediná a to bezdudlíková. Majdulka už je (dle svých slov) veuká hojčiča a brzy půjde do školky jako Atuti. Pak do školy, puberta, první rande, taneční - a to by fakt s dudlíkem v kabelce nešlo.
Nejlepší by bylo přenechat ho symbolicky někomu potřebnému, ale obávám se, že dudlík v tomto stavu patří už jen do popelnice (nebo tříděného odpadu?).
Moje děti mě vždycky přelstí, jak dlouho se vždycky odhodlávám k nějakému závažnému činu (odstavení, přesun z rodičovské postele, přesun k bratrovi, atd.), přemýšlím, rozebírám ze všech stran, připravuji se na případný tuhý odpor. A ono to většinou projde bez problémů. Jakože ony už jsou připravené a jen čekají na svou neschopnou matku, až si to v hlavě srovná a provede.
Ještě jeden postřeh mám, co je před spaním bez dudlíku s "volnou" pusou, tak toho náležitě využívá. Nepřestane čochtat, dokud neusne. Ještěže Atuti je proti tomu imunní a když potřebuje usnout, usne i na Václaváku za plného provozu.
Žádné komentáře:
Okomentovat