Děti už poměrně velké a hlídatelné viz. naše výlety za hranice všedních dnů. Občas i rozumná řeč s nimi je. Mám dojem, že se jim stíhám oběma věnovat, jako celku i jako jednotlivcům. Jedna babička je ještě jakž takž zvládne, co do počtu to není přesila. V práci si taky začínám připadat docela užitečná, možná to je jenom můj pocit, ale začínám to snad zvládat bez jazyku na vestě.Byt je taky tak akorát pro dva dospělé a dvě děti...
Z toho vyplývá, že třetě by prostě byla komplikace. ALE...
Ale copak se život žije tak, aby to měl člověk co nejjednodušší?
Copak bych dokázala žít s otázkou, jaké by to bylo, kdyby... a jak by bývalo vypadalo. A co s tím intenzivním pocitem, že nám v té naší smečce ještě někdo chybí...Jediné z čeho mám opravdu strach, aby mi nebyla nadělena roztomilá dvojčátka, hau.
Žádné komentáře:
Okomentovat