Snad se na mě nebude Wlčice zlobit, že jsem si od ní vypůjčila nadpis.
Ono to totiž sedí.
Vojta s Majdalenkou chodí do školky, která se zabývá integrací dětí s postižením. Vojta se s integrací dosud téměř nesetkal, první dva roky strávil na druhé budově. Až nyní, kdy chodí do třídy předškoláků, která je spojena otevřenými dveřmi se třídou dětí s těžším postižením. Někdy mají program odděleně, někdy společně.
Majdalenka chodí do třídy, kde je většina dětí zdravých a menšina dětí s lehkým postižením, alespoň tak jsem to já pochopila, nepátrala jsem po tom jakými postiženími děti trpí a kolik jich tam je.
Druhý školní den jsem potkala známou, která má shodou okolností svoji holčičku ve stejné školce. Vypadala ustaraně. Prý paní učitelky řekly, že její dcera je nezvladatelná a přeřadili ji do třídy dětí s postižením, aby se jí mohly více věnovat a prý tam jsou samé zaostalé děti a autisti. Známá se bojí že bude taky zaostalá a určitě pochytí to kývání do stran, autisti se přece kývají do stran a vydávají skřeky. A prý co se od takových dětí může naučit?
Přiznám se, že jsem se nejdřív nezmohla na slovo. Jen jsem si říkala, proboha kde to žiju.
Jaký je vlastně názor naší společnosti na integraci lidí s postižením do školek, škol prostě k "normálním" dětem. A tím nemyslím jen děti mentálně postižené, máme nepříjemný pocit i z tělesně postižených?
Je to dobrá věc?
Je to fajn pokud se to netýká mých dětí?
Budou postižení zbytečně zdržovat, ztěžovat život, rušit od hry, od výuky ty ostatní "normální" děti?
Je mi z toho smutno, jen pevně doufám, že naše děti na tom budou mnohem lépe - třeba i díky integraci dětí s postižením nebudou trpět fobií, jako jejich rodiče. Snad!!!
Že poznají, že jsou to jen lidé se speciálními potřebami, že nejsou nakažliví, že život není o tom si věci ulehčovat a vyhýbat se, ale pomáhat a starat se, přemýšlet jak by to šlo a ne hledat důvody, proč by to nešlo.
Je mi jasné, že to záleží také na paních učitelkách, pevně doufám, že jsou profesionálky a dokážou si poradit a využít dětskou zvědavost, upřímnost a ochotu pomáhat.
Tolik můj laický náhled.
Co si o tom myslíte, chtěli byste, aby vaše dítě bylo ve třídě s autisty, s dětmi na vozíčku?
Co si myslíte o dospělé populaci, jsme tomu nakloněni?
Jaké máte zkušenosti s učiteli, jak se k tomu postavili?
Já za ten článek děkuji a ráda svůj nadpis propůjčím komukoli, kdo o integraci chce mluvit a uvažovat jako o přínosu pro společnost.
OdpovědětVymazatparadoxně děti ve školkovém věku vůbec odlišnost neřeší- zeptají se, to jo, ale odpověď prostě přijmou. je jiný a potřebuje od tebe to a to. stačí. To až když se do toho vloží rodiče a začnou meditovat na tím, jaký užitek bude mít pobyt v hjedné třídě pro jejich dokonalého broučka, jde všechno do háje a p. učitelka je mnohdy krátká na to, aby těm lidem vysvětlila podstatu věci. Co já si na třídních schůzkách všechno vyslechla... a při zápisu do 1.třídy byly zřetelně vyhraněné dva tábory rodičů- jedni moc stáli o to, aby jejich děti s Majdou chodily do třídy, a druzí měli pocit, že p.uč. nebude dělat nic jiného,než vzdělávat Majdu a zanedbávat tím zbytek třídy... tak to prostě je v naší společnosti v uvažování většiny lidí nastavené. :-(
Suhlas s Wlčicí. Tady u nás se už od školky děti integrují, není jich moc, jsme malé město, ale vždycky jeden, dva v ročníku jsou. Naše holky s tímhle nemají problém. Já osobně taky ne, ale já to mám v "popisu práce " :)) a měla jsem trochu postiženého tátu, což mi došlo až když byl na sklonku života.
OdpovědětVymazatS Luckou chodí od první třídy holčička, kdyby jste ji potkali na ulici, tak nic nepoznáte, ale problém má docela závažný...V první třídě si nás paní učitelka všechny rodiče ( následně i děti) sezvala, maminka vysvětlila postižení a potřeby a už jsme relativně v pohodě ve čtvrté. Starší holky mají zase kamaráda, který se stal jakýmsi přítelem celé rodiny. Mám si s ním říct co já ( a mnohdy je to přínosnější rozhovor, než s kýmkoli jiným), ale skvěle si rozumí i s Luckou. Já pro integraci říkám ano.
Že bych se zas jednou dokopala k ozvání se? A co když to bude názor mnohem víc k jiným otázkám než k těm, které jsou tu položené? No, zkusím napsat, přinejhorším mi bude vynadáno :)
OdpovědětVymazatPro mě je to celé strašně složité téma.
S tělesně postiženými lidmi žádný problém nemám. Snad jen občas nevím, jestli jim můžu a mám nějak pomoct. U těch několika málo, s kterými se setkávám opakovaně, už to, řekla bych, máme vychytané. U těch cizích jsem si zvykla se ptát, když mám pocit, že by se pomoc hodila.
I u těhle "jenom" tělesně postižených lidí mám ale problém s něčím tak obyčejným jako je pohled. Ne ve smyslu že by mi vadilo se na ně dívat, ale ve smyslu nevím, jak se dívat, aby to nepůsobilo jako okukování zvířete v ZOO, jako bezmezné litování, falešný soucit, cokoli. Zvědavé pohledy a úsměvy házím po cizích lidech naprosto běžně, jen u lidí s postižením si u toho připadám trochu provinile. Tedy, u těch cizích. U těch, co je potkávám opakovaně, ten problém dávno nějak sám zmizel.
Kdo ví, třeba i to je forma předsudku.
S mentálním (nebo kombinovaným) postižením mám ale problém větší. Zase to není ani tak o neochotě, jako hlavně o nejistotě. Já prostě nevím, jak se k těm lidem postavit, jak se k nim chovat, jak si vůbec vyložit to, co dělají oni. Tady totiž trochu selhává metoda zeptat se a nechat se navigovat. A dovolenou si bere i moje obvyklá spontánost.
Je fakt, že jsem dlouho nebyla v kolektivu, kde by nějaká integrace probíhala, a vnímám to jako svůj handicap (jestli to slovo v tomhle kontextu nevyzní blbě). Protože mi přijde, že menší děti si na to fakt zvykají mnohem snáz, že o tom míň přemýšlí a víc to přijímají.
O věcech jako dobrovolnictví v oblasti asistence jsem dlouho nevěděla, že vůbec existují, navíc dodneška nevím, jestli je vůbec nějaká reálná možnost tohle dělat u nás ve městě.
Nevím, do jaké míry je to takové to rodiče skrze děti realizují své sny ani do jaké míry mi ten názor vydrží, jestli někdy dojde na věc, ale určitě bych kývla na to, že mé děti, až je jednou budu mít, budou ve třídě společně s dětmi postiženými.
Přestože si stojím za tím, že integrace je něco za něco a má i svá negativa. Patřím k těm, kteří jsou přesvědčení, že postižení v kolektivu budou zdržovat, komplikovat, rušit. Jen si nemyslím, že je to zbytečné. Nebo že je to odlišuje od lidí zdravých. Spíš mám pocit, že k tomu bude docházet v typově jiných situacích než u těch zdravých, takže když se kolektiv namíchá, tak se ten problém trošku znásobí. Tak jako ten přínos. Prostě to něco za něco.
Nicméně mi přijde, že integrace není jen o školách. Už pár let vedu dětský (no, dětský, v současné době 12-17 let) kroužek. A byla bych moc ráda, kdybych tam mohla mít i nějaké dítě s postižením. Kvůli sobě, kvůli ostatním svěřencům i kvůli tomu dítěti. Jenže...
Už při té samotné myšlence tu vzniká jeden problém. Nejsem školená asistentka, zkušenosti nějaké mám, ale je jich málo, a prostě bych nemohla rodičům slíbit, že to určitě zvládnu. Můžu jim slíbit, že to zvládnout chci, že budu hledat způsoby, jak ty věci zvládnout, a že s nimi budu řešit všechny problémy. Ale kdo ví, jestli to stačí?
A když vezmu, že to někomu skutečně stačit bude, vůbec nevím, jak takové lidi oslovit, kde je vlastně hledat.
Ale to jsem se asi dostala hodně od původního tématu.
Jen to k tomu možná taky trochu patří.
Tak snad to tu nezaspamuju příliš.
jdeš mi s tím tématem do rány.
OdpovědětVymazatJá jsem pro integraci. Vidím to nyní u Sofi ve školce.
Kéž by to dospělí přijímali stejně, jako ta dítka ve školce.
Tajně jsem doufala, že moje známá je třeba jen čestná výjimka, ale vypadá to, že bohužel není.
OdpovědětVymazatNezbývá než mluvit a vysvětlovat a bořit mýty.
Děkuji za názory, všechny jsem pozorně pročetla.
Oni Češi prostě mají s tolerancí menšin (jakýchkoliv) historický problém. Velmi trefně to vyjádřila pro ČRo v den Prague Pride zástupkyně festivalu Kateřina Saparová: „Ono je to trošičku skryté. Ta tolerance je taková tolerance ve smylu: ‚Fajn, my vás budeme tolerovat, ale prosím vás moc se neukazujte na veřejnosti, nedejbože, aby se dva kluci nebo dvě holky drželi za ruce nebo líbali na ulici. My to vidět nechceme, ale jinak nám to vůbec nevadí.‘ Je to taková tolerance s podmínkou.“
OdpovědětVymazatSnad to osvícené rodiny i integrační projekty všeho druhu budou moci změnit, aby naše děti už onu zmiňovanou podmínku ve svém přístupu neměly...
Mam postizeni toho typu co na venek neni videt. Z vlastni zkusenosti muzu rict ze jsem proti integraci. Sama jsem chodila do tridy s "normalnimi" detmi, ale do kolektivu jsem nikdy nezapadla, presne na opak. Jsem presvedcena o tom ze kdybych byvala mela moznost chodit do tridy s detmi se stejnym postizenim jako mam ja sama, bylo by mi mnohem lip...
OdpovědětVymazat