Nemluvím. Nekřičím. Od včerejška od večera. S nikým.
Přišla jsem totiž o hlas. Je to docela úsměvné, protože mě tím pádem doma dost ignorují. Snažím se alespoň koulet očima, ale nepomáhá to. Bít je nechci, tak se jen snažím na sebe upozornit mácháním rukou.
Ještěže je víkend a může místo mě usměrňovat tatínek. I když Vojta má pochvalu, od rána je úplně k sežrání. Jako pozitivně k sežrání. Moc rostomilej. Asi to bude tím sluníčkem, které zahnalo jeho tragickou náladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat