Rodinný nájezd na náš městský bazén. Museli jsme využít té neskutečné souhry náhod, která se stane tak maximálně jednou za... zimu. Všichni jsme zdraví.
Idylka. Muž kondičně plave. Vojta řádí s Aničkou a strejdou ve vířivce. Majda přelévá vodu z konvičky do autíčka v dětském bazénku, já sedím tamtéž, vodu po pupík (významně zvyšuji hladinu aneb těleso ponořené do kapaliny... co si budeme povídat dva měsíce před porodem).
Majda se rozhodla, že se půjde podívat na druhý konec bazénku, pak na vířivku. Než bys řekl švec vylezla na okraj vířivky. Vířivka je plná lidí a bublin. Zachvátila mě panická hrůza, že mi Majda zmizí v bublinách. Z mé perspektivy nebylo vidět, zda ji od okraje vířivky dělí půl metru nebo půl centimetru.
Okamžitě jsem vyskočila a během sekundy byla u Majdy. (toť myšlenka, můj mozek si stále ještě nezvykl na aktuální prostorové a pohybové vlastnosti mého těla).
Skutečnost vypadala jak z dokumentárního filmu o hrochovi ležícím v 10cm vody. Promiň, hrochu, vím, že jsi nejmíň pětkrát rychlejší. Musel na mě být božský pohled, když jsem teprve ve výskoku do stoje, zjistila, že to prostě nejde. Tož jsem se s mrštností přežrané hrošice zvedla a "rozběhla" se bazénkem zachraňovat Majdu. Velcí i malí v širokém okolí byli zlití od hlavy k patě, ale všichni se (nechápu proč) usmívali (nevím jestli škodolibě nebo soucitně).
Tohle bohužel není jediný případ. Takové se mi stávají dnes a denně. A bude hůř. Ať už je květen!!!
koukám, že máš metřík... taky jsem podlehla a používám ho už asi rok... ale jinde, sem ho neumím vložit... tedy, teď mám dokonce dva :-) Jinak Tvůj se povedl!!
OdpovědětVymazatjejda toto letí :)
OdpovědětVymazatkvěten je u nás plodný, tak jsem zvědavá, kdy se miminko vylodi :)