Víkend byl úžasný, nedbaje meteorologické předpovědi o arktických teplotách, vydali jsme se na hory. Co si přát víc než víkend v chaloupce na horách, z okna výhled na horský hřeben, v kamnech praská oheň, venku mínus 15, muž nadšeně vyráží na vstříc sportovním výkonům, děti jak lvi v kleci. (Žravý Mates.)
Naštěstí se kolem poledne udělalo "teplo", tož jsme vyrazili za sněhem a ledem. Největší atrakce bylo šťourání klacíkem v polozamrzlém potůčku. Naštěstí tam nikdo nespadl, Máju jsme zachránili v poslední vteřině od jasného mokrého vítězství.
Navrátivší se muž navrhl, že se vydáme na oběd do restaurace, přece nebudeme vařit, když je venku tak krásně. Souhlasila jsem, přestože jsem tušila, že to nebude kulinářský zážitek. Výsledek předčil moje očekávání, bohužel v tom špatné slova smyslu. Jídlo opravdu "zvláštní". Dětem jsme objednali přírodní kuřecí plátek. Plátek kuřecího jim přinesli, ovšem politý jakousi hnědou tekutinou barvy čokoládové polevy, asi worchestr bo co. Salát byl posypaný sýrem, který už na nás nejspíš pár pátků čekal. Třešinkou na dortu bylo, že pan "vrchní" nás natáhl o stovku, což jsme zjistili až při cestě pryč (Majda zabavila účet). Tak jsme to nazvali jako poplatek za naivitu a blbost a myslím, že minimálně na půl roku si dáme pauzu.
Nechápu, jak si někdo může hrát na "domácké" prostředí a servírovat polévku "knorku", kam zmizely poctivé domácí polévky, poctivé guláše, prostě normální jídlo... Až něco takového objevím, ráda se podělím. Dát si doma těstoviny s pestem udělali bychom stokrát lépe.
Pár fotek krajinky v zimním hávu.
Druhý den se děti nevyspaly zrovna do růžova. Tedy Matýsek ano. Mája se vzbudila s horečkou a Vojta s průjmem. Máju jsem zavezla dopolko na pohotovost (matka plašanka), no jo, když my máme to výročí zánětu ledvin. Vojta se z toho statečně vytento a odpoledne už běžkoval. Válel se notně, ale na první pokus to nebylo úplně špatné, hlavně se celou dobu smál a to je hlavní. (Já teda taky, protože mi to připomnělo naše rodinné výlety, kdy jsme se s bráchou váleli každých deset metrů.)
Majda byla na pohotovosti nabrána a nemoc prohlášena za virozu. Cestou se mi dvakrát poblinkala, poprvé to bylo zcela nečekaně (ó, jak jsem stále naivní). Po hlášce - maminko, já budu asi blinkat - jsem očima těkala po automobilu, po sedadlech, jestli nemáme nějaký použitelný pytlík nebo něco tomu podobného. Zrak padl na moji festovní zimní čepici, při představě poblitého auta jsem volila menší zlo, rozhodla jsem se obětovat čepici.
Jak vidno, člověk se s dětmi nenudí a to jsou to teprve špunti malí, co bude až povyrostou ani nechci domýšlet. Nejsem už nejmladší mám naději, že mne třeba postihne nějaké milosrdné zatmění mysli, ha ha.
PS: Zítra Vojta přinese domů první vysvědčení!
Zlatě do čepice... Však víš, co tím myslím. :-) Fotky jsou nádherné.
OdpovědětVymazatVím, co tím myslíš, ta tvoje příhoda je dokonalá.
VymazatO víkendu byla krajina dosti fotogenická.
Jo jo, můžu vás ujistit, že i s většími dětmi se zažije spousta legrace, vysvětlování dceři, že do Londýna na One Direction fakt nepoletíme, nebo taková jízda v půlnoci pro dítko na pařbu do míst, kde jsem v životě nebyla a tak. Hezký den :-)
OdpovědětVymazatVidím, že se opravdu nenudíte :) V restauraci už jsme nebyli hodně dlouho a jak vidno, dobře děláme. Je to smutné. Fotky jsou kouzelné, takovou zimu bych i mohla mít ráda.
OdpovědětVymazat