V pátek jsem vyrazila za nevšedním zážitkem - s Majdalenčinou třídou na výlet. Nejprve vlakem pak pěšky na zámek na výstavu:
http://zamekkostelecno.cz/cz/archiv/vystavy-a-doprovodne-programy/261-zamecke-kulturni-leto-nabidka-vystav-v-galerii-kinsky-v-letosnim-roce
Netušila jsem, co mám čekat. Že je paní učitelka odvážná a neskutečně hodná, jsem věděla. Ovšem, jak je neskutečně v klidu a v pohodě, jsem zjistila až cestou. Přiznám se, že mně už v polovině výletu začalo cukat v koutku levého oka. Ne, že by děti byly zlobivé, ale takové živé (tik, tik).
Jsou to ještě úžasná a spontánní stvoření. Stačilo se jen z legrace zeptat, co mají dobrého k svačině, jestli mi dají kousnout, a už se zvedl les dobrot.
Nejkrásnější to bylo na výstavě, to neskrývané nadšení! Nestihla jsem si v klidu prohlédnout ani jeden exponát, hned jsem byla napůl tažena, napůl tlačena (bandou rozzářených pidižvíků) k něčemu naprosto úžasnému, tam jsme pobyli asi 5 vteřin a už mě vlekli dál.
Cestou zpátky jsem se jen tak mezi řečí dozvěděla, že Honzík, až vyroste, chce být lupičem. A další spoustu důležitých věcí. Například už taky vím, kam Adélčin dědeček chodí na pivo (šli jsme kolem).
Byla to úžasná zkušenost a na chvilku mi to stačilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat