pondělí 30. srpna 2010

Takový neobyčejný víkend

Musím to zaznamenat, protože je to hodno zaznamenání. Víkend bez dětí, po 3 a půl letech. To byla nádhera, sice vyčerpávající, ale neskutečně jsem si odpočinula.

Můj milý mě přihlásil na víkendové badmintonové soustředění. Jela jsem na celý víkend s jeho kamarády (tedy i mými) a on hlídal děti. Myslela jsem, že to je jen žert a že na poslední chvíli cukne. Já se teda cukala, že to neumím, že už jsem trochu velká na to ze sebe dělat troubu, když ani pořádně nevím, jak se správně drží pálka. Ale on všechny moje obavy rozptýlil. Dal mi pálku do ruky, pusu na čelo a řekl jen jeď, bude se ti to líbit. A líbilo.

Přiznám se, že si toho cením víc než nějakého diamantového prstenu. Vůbec se mi nestýskalo, asi že nebyl čas a věděla jsem, že děti jsou v dobrých rukách. Dneska Vojta (který ronil krokodýlí slzy, když jsem odjížděla) prohlásil, že mám jet zase na badminton, že budou zase s tátou sami doma. Luky teda nadšením do stropu neskákal, takže další takový víkend v nejbližší době nehrozí, ale určitě ho to potěšilo.

Co jsem si tedy odnesla - kromě unaveného a bolavého těla (tedy krásně unaveného)? Spoustu vzpomínek na milé lidi zapálené do badmintonu, na prima trenéry s neskutečnou trpělivostí - nikdo o mě pálku nezlomil, ba ani nezvýšil hlas, když se mi znovu a znovu nedařilo zkoordinovat nohy, ruce, držení pálky, správný švih a ještě k tomu všemu trefit míček... nikdo se mi nesmál, vzájemně jsem se povzbuzovali, vymýšleli žertovné memotechnické pomůcky. Třeba jako "krok vzad a prsa do kurtu", "jako když chceš dát někomu loktem do zubů", "pomazlit se s míčkem". Fakt to pomáhalo.

Nevím kolik z toho budu schopna aplikovat v praxi, ale bylo to prima. Rodino, díky.

Žádné komentáře:

Okomentovat