Ovšem prostor kolem mě, můj životní prostor, prostor našeho bytu se začal povážlivě zmenšovat. Futra jsou nějak uzší. Kuchyň je menší, kolem jídelního stolu se už nedá vůbec projít. Stále do někoho/něčeho narážím. Na mě zákon o neprostupnosti hmoty funguje tvrdě. Třeba procházení mezi auty na parkovišti, většinou hrubě neodhadnu velikost mezery mezi auty a tvrdě se vrátím do reality nejpozději, když procházím tou částí, kde se nachází zrcátka. Zkusila jsem se bláhově natočit bokem, ale pupík mi vycházel přesně mezi zrcátky. Nějak jsem se prosoukala, protože vracet se mi nechtělo, ale lidé na parkovišti se asi dobře bavili.
Co se prostoru do hloubky týká, ten naopak neúměrně narostl. Na podlahu nejen že téměř nedohlédnu, když náhodou vidím věci povalující se na zemi, jsou pro mě téměř nedosažitelné. Jen, je-li to otázkou života a smrti, jsem ochotna se zanořiti do té hlubiny a vyprostit požadovanou věc. Obvykle pak mám na celý den vystaráno a do dalších kaskadérských kousků se nepouštím.
Děti se stávají čím dál tím samostatnější a čím dál tím víc se těší na tatínka, až přijde z práce, protože s maminkou už není moc zábava. Za kolem nechce utíkat, nechce se honit po zahradě, na písek už se taky špatně usazuje. Alespoň že už je jaro a děti mě nenutí chodit v závějích a tahat sáňky do kopce.
Nechápu, proč jsem jim, já bláhová, pořídila na jaro boty s tkaničkami. Budou se muset rychle naučit vázat smyčku, než jim maminka zkolabuje na nedostatek kyslíku při ohýbání. Majdulka se naučila věrně napodobovat moje vzdychání při nazouvání bot. A tuhle prohlásila, že Matýsek je holčička. Máme veselo.
Obrázek jsem si půjčila tady, je tu spousta krásných zvířátek.
Loni touto dobou jsem na tom byla obdobně..
OdpovědětVymazatteď se tomu usmívám a říkám, co bylo lepší?
Nyní mi tu leze skoro batole, které vyleze a vleze všude.
Ještě chvilku a více prostoru bude :)