Abychom cestu oživili zvlášť pro nás rodiče, stavili jsme se na oběd v letovisku Studánka.
Naštěstí od našeho stolu bylo do koutku dobře vidět. Snažila jsem se je usměrňovat tak, aby moc nerušily. Prohlížely jsme si s Majdulkou knížku, když tu padlo moje oko na podivný předmět ležící na dětském stolečku. Kožená peněženka. Že by číšníci nechali dětem svoji vysloužilou peněženku na hraní? Při bližším pohledu z boku se ukázalo, že peněženka je narvaná různými kartami.
Povídám: "Někdo si tu zapomněl peněženku." A myslela jsem na tatínka kloučka, co si v koutku hráli, když jsme přišli.
Pán z romantického páru se otočil a s vytřeštěnýma očima zařval: "To je moje peněženka, jak se tam vzala? Měl jsem ji v tašce." A popadl jakousi plážovou tašku, která celou dobu ležela bezprizorně za jeho židlí vedle skříňky s hračkami.
A já měla jasno. Nápadně se podobala naší nákupní tašce, ze které Majda tak ráda vybaluje nákup.
Čelo se mi orosilo, když jsem si uvědomila, co všechno mohla naivnímu muži poschovávat. Nebo jak s oblibou rozhazuje obsah mé peněženky do všech světových stran.
A to jsem si myslela, že jsem z ní celou dobu oko nespustila. Holka jedna fikaná.
Pánovi jsem se omlouvala, až se hory zelenaly. On byl očividně okouzlen Majdulčiným bezelstným výrazem a hloubkou jejích modrých očí, ani si peněženku nepřekontroloval. Jen paní ho polohlasem prosila, ať zkontroluje klíčky od auta, aby se odsud dostali.
Žádné komentáře:
Okomentovat