čtvrtek 7. dubna 2011

Tak nějak

o všem, co mi lítá hlavou.
Myšlenky se u mě poslední dobou moc dlouho nezdrží, jejich škoda.

V pondělí jsem měla nějak moc času na přemýšlení. O tom, proč je některé věci lepší prožít doma za plného provozu domácnosti, kde vás nikdo nešetří, nevyšetřuje a hlavně kde nemáte moc času sama na sebe. Kde zejména blbec mozek je v takovém zápřahu, že není čas na sebelítost, těch pár minut před spaním se nepočítá.

V nemocnici je tohle šílené, obrovská chodba, neútulný pokoj, tři postele, smutná spolu-nocležnice se stejným osudem, cisterny času, čtyři stěny, bílý strop...
Člověk ztratí vládu nad svým tělem, nad sebou samým, odevzdá se do rukou lékařů a sestřiček. Doufá, že oni ví, co dělají, přestože se ho tři lidi ptali na tu samou věc, kterou ještě pětkrát vyplnil do pěti různých důležitých přijímacích papírů (vlastnoručně podepsal) a pak se ho těsně před výkonem zeptají na totéž znovu. Čte ty lejstra vůbec někdo?  Trochu jsem si připadala jak páté kolo u vozu, přesto že se vlastně jednalo o mě, hlavně o mě a v první řadě o mě... Proč?

Doma jsem cítila svoje tělo, snažila se ho pochopit, porozumět, vyhodnotit rizika. Byla jsem sama za sebe. Byla jsem ten, kdo rozhoduje. Zodpovědná, silná, klidná...

Možná to je tak i s porodem, šla bych do toho, kdyby se jednalo jen o mě, znám své tělo, věřím mu. Věřím, že vím, co si ještě mohu dovolit a co už nezvládnu. Ale co ten prcek? Za něj to nedokážu rozhodnout, za něj bych se nedokázala zaručit, že vím, že to zvládne.

No jo, co by kdyby. Zatím jen plané úvahy. Uvidíme jak to jednou doopravdy dopadne.

Každopádně závěr zní, když fakt nepadáte na hubu a do nemocnice nemusíte, nelezte tam.

Poslední chuťovka. Veselá historka z natáčení. Po šesté ráno přiběhla sestřička měřit teplotu a tlak. Následována dvěma uklizečkami, které tam vtrhly jak přepadové komando, URNA by jim mohla závidět ten moment překvapení, tu sehranost s jakou nás obklíčily. Rozsvítily na plné pecky, zatím co my dvě rozcuchané, tváře přeleželé jsme se snažily zachovat alespoň špetku lidské důstojnosti a soukromí tváříce se, že tam vůbec nepatříme.

Jedna zběsile šůrovala podlahy, druhá stírala imaginární prach. Chtěly jsme prchnout na WC, ale nebyly jsme dost rychlé, přeběhla nás ta s mopem, dodnes ji podezřívám, že je zaměstnanec lodi Enterprise a umí se transportovat nebo alespoň duplikovat. Tož zavelely jsme k ústupu zpět do postele, bohužel ty už nám přestýlala druhá členka elitní jednotky. Tak jsme tam tak stály, bosorky v rozmačkaných erárních košilích - poloslepé, světlo jak v poledne na Václaváku, u nohou nám rejdila Enterprise baba mopem, nějak se nebylo kam vrtnout. Bezdomovci při šťáře na hlaváku se určitě cítí mnohem patřičněji... Měřit mi sestřička tlak po tom náletu, naordinují mi nejmíň týden pod sedativy. Ještěže mám trochu průpravu z pionýrských táborů, ale co na to mladší ročníky, které průpravu nemají, to fakt netuším.

Jestli nemáte zálibu ve vojenských bojových cvičeních, nebo alespoň ranních rozcvičkách, vyhněte se naší okresní nemocnici obloukem. Pokud si chcete tužit svého ducha pro případ teroristických útoků nebo únosu, vřele doporučuji. Ovšem ve skrytu duše věřím, že únosci z "álkájdy" jsou v lecčems mnohem civilizovanější a humánnější.
Ilustrační foto

Žádné komentáře:

Okomentovat